The Way of the Cross
Režie:
Jiří SlavíčekKamera:
Josef StřechaHudba:
Jiří Julius FialaHrají:
Hana Vítová, František Kreuzmann st., Zdeněk Štěpánek, Jaroslav Průcha, Hermína Vojtová, Vladimír Šmeral, Jaroslav Marvan, Eman Fiala, Jiří Steimar (více)Obsahy(1)
V malé chodské vsi žijí lidé s každodenní starostí o živobytí. Mnozí jsou odkázáni na práci na velkostatku. Proti zdejším nedůstojným poměrům se dokáže vzepřít pouze farář Jiří, ale stejně se nedočká vděku, protože šafář štve vesničany proti němu. Na panském pracuje také strojník Staněk, jehož syn Ondřej studuje na gymnáziu. Chlapec by rád pokračoval v Praze ve studiu práv a je velmi zaskočen matčiným přáním, aby se stal knězem. Matka spoléhá na faráře, že Ondřejovi domluví. Jiří byl však kdysi ve stejné situaci, a tak ví, jak těžké je dobře vykonávat poslání, které si člověk sám nezvolí. Navíc Ondřej má rád Hanči Vachudovou a rád by ji jednou viděl po svém boku. Mladík na chvíli uvěří zlým pomluvám a na Hanči zanevře. Ta zjistí, že bude matkou, otce však neprozradí... (ČSFD)
(více)Recenze (11)
Docela slušný dramatický příběh z kulisové vesnice naráží na přehnaně tlačené emoce, Šmeral vyloženě zklamal, a na ukvapený závěr, který dříve neřešitelné situace dokázal během několika málo minut vyřešit. Morální souboj služebníka božího s rozmařilou vesnickou buržoazií a bezohlednými praktikami fabrikantů má sice silné vyznění, ale celkově je pro mne snímek spíše průměrný. ()
Scénář se snaží citlivě vykreslovat povahy jednotlivých postav, staví je do antagonistických vztahů, pomalu spěje ke katarzi a najednou film skončí. Podivně zbrklý konec působí nepatřičně vzhledem k tempu celého filmu. Na druhou stranu však musím konstatovat, že se jedná o novátorské pojetí, které při bližším pohledu vůbec není špatné. Vše podstatné bylo řečeno v předchozím ději, divák se v postavách dobře orientuje a tudíž netřeba opakovat známá fakta. Cestou křížovou je poměrně zajímavou kritikou maloměšťácké pokřivené morálky, kterou až téměř zákeřně srovnává s hluboce morálně jednající jedinou osobou z celé obce, místním knězem. Ten kontrast je natolik extrémní, že i malé štulce pod pás ze strany maloměšťáků vydají za mnohočetné tvrdé ataky. Na svůj mamon si sahat nedáme! Tak velí suitě svých věrných velkostatkář v podání Marvana, jehož oči jsou zde chladné jako mramor. Klidným, rozvážným hlasem spřádá pletichy proti faráři, jenž ohrožuje jeho postavení. Hovoří pomalu, měkce, jen oči prozrazují to množství nenávisti a zloby, které se v něm skrývá. I když zde Marvan nemá zrovna velkou roli, určitě patří k těm nejlepším. To stejné se bohužel nedá říci o Šmeralovi, jenž je zde vyloženě špatný. Jeho Ondřej je plochý, místy až kýčovitý, nepůsobí vůbec přesvědčivě. Vítová selhává v emocionálně vypjatých situacích, při nichž přehrává, jinak je překvapivě dobrá vesnická děvucha v kroji. Kreuzmannův Vachuda je obdobně jako Marvanův velkostatkář mnohovrstevnatá postava. Opilec bez vůle, v němž však buší laskavé srdce, furiant i slaboch, otec, který je schopen dceru vyhodit, aby již vzápětí svého činu litoval a styděl se za něj. Trojlístek herců, kteří svými výkony vytahují film nad průměr, uzavírá Štěpánek. Opět se jako chameleon přeměnil, tentokráte v laskavého vesnického faráře. Změnil styl své chůze, měkce našlapuje, snad aby neublížil hmyzu lezoucímu v trávě. Štěpánkovo jindy robustní herectví je zde umírněné, mimika i gesta naprosto minimální. Otec Jiří je klidný, tichý, laskavý, ale nebojí se jít do konfliktu s bezprávím, otevřeně proti němu bojuje klidně proti všem. Farářovo rozlučkové kázání má v sobě špetku káravosti, podmanivým hlasem je obviňována zbabělost, sobectví i nedodržování základních křesťanských principů. Plný kostel místních si přišel pro políček. A farář jim ho s trochou melancholie uštědřil. Ponaučením z toho filmu budiž, že klepy mohou být nejničivější zbraní, je-li jim přikládán význam. Katolické církvi bych ráda vzkázala: dejte mi na kůr Zdeňka Štěpánka a já, byť ateistka, budu chodit do kostela třeba každý den. ()
Drama z chodského venkova podle románu J. Š. Baara je napínavější než leckteré americké thrillery. Všechno je velmi reálné a pravděpodobné: hamižnost velkostatku, chudoba lidu, pokrytectví bab, ješitnost a zákeřnost pantátů a osamocenost faráře, kterému jde o dobro a pravdu. Film se drží literární předlohy, ale přece jen tu trošičku chybí více klasických kladných postav, nechce se věřit, že by většina vesnice byla tak zlá. Zde jsou kladní kromě faráře Jiřího jen místní outsideři: opilec Vachuda, Staňkovi a Hanči. V tomto smyslu by film mohl sloužit komunistům jako sociální kritika, ale skeletem dobra jsou tu ještě patrné křesťanské principy a proto se- pokud vím - film v televizi před rokem 1989 nevysílal. Kromě vlastního děje jde o velmi cenný etnografický materiál, doklad dobového života na vesnici (kolovrátky, tkalcovský stav, mlátička, úředník velkostatku, patronát nad kostelem, hanba svobodné matky, osud sirotka atd.). ()
V druhé polovině třicátých let čerpal český film svá témata často z odkazu našich předních spisovatelů, k nimž náležel také chodský rodák Jindřich Šimon Baar. Jako kněz získal silné a hluboké vazby k obyčejným lidem i k prostředí, v němž působil. Román Cestou křížovou rekapituluje nejen Baarovo působení na českém venkově, ale přináší také předsudky nezatížený pohled na život tehdejších kněží, kteří se v mnohých případech stávali výraznými nositeli pokroku a osvěty. Tuto roli potom ve Slavíčkově filmu převzal Zdeněk Štěpánek, herec mimořádného uměleckého rozpětí a vynikající představitel robustních lidských postav. Z diváckého hlediska je potom nesmírně zajímavá partnerská dvojice Hany Vítové a Vladimíra Šmerala, lehce poodhalující nové možnosti v obsazování filmových rolí. Slavíček, nositel věhlasného jména, získal praxi v hollywoodských ateliérech, kde zhruba rok usedal ve střižně ke stolu, aby se mohl dokonale seznámit s touto profesí. V Čechách potom inklinoval především k oblasti vesnických dramat, v nichž zdůrazňoval sociální rozporuplnost a nedokonalost světa. ()
Film jsem si pustil "jen tak", bez přípravy. A tak se zpočátku neomluvitelně domníval, že se dívám na filmový přepis knihy K.V. Raise "Západ". Omyl jsem samozřejmě zjistil velmi brzy; Kdepak by měl Raisův zestárlý vysočinský (Kameničky) farář Kalous na Baarova českého kazatele Jiřího v nejlepším věku. Kromě vesnicko-náboženského prostředí, víry ve své poslání, a roku knižního vydání obou příběhů (1899) si jdou oba "protagonisté" svou vlastní cestou, Kalous dostředivou a Jiří odstředivou. Literárnímu Kalousovi musím dát přednost před charakterní filmovou rolí Jiřího, kterému sekundovali (ne)charakterní role Hančí a Ondřeje, s poměrně menším hereckým talentem. ()
Toto vesnické drama s náboženským podtextem natočené podle románu J.Š.Baara jsem viděla prvně. Zaujaly mne skvělé herecké výkony. Že byl Zdeněk Štěpánek ve své roli venkovského faráře brilantní a přesvědčivý, to je samozřejmé. On totiž být jiný ani neumí. Velmi příjemně mne překvapila Hana Vítová, která si střihla venkovskou děvčicu s nasazením a přirozeným temperamentem. Takto hrát jsem ji ještě neviděla. Nepřehrávala, jak se ji to občas stává v rolích slečen z vyšších kruhů. Také herci malých rolí se snažili. Trošku mne mrzela horší technická kvalita snímku. V nedostatečném nasvícení utrpěla převážně studiová výprava, vesnický folklor a bohaté kroje. Samotný příběh není nijak originální, ale zajímavé je zobrazení sociálních problémů té doby, jako je nedostatek peněz na vzdělání a špatné životní podmínky osiřelých dětí, které místo školní docházky musely pracovat na statku. Vrcholem byla obecní dražba sirotka ve prospěch toho, kdo se ho ujme nejlevněji. Přece jen se v sociální oblasti udělal od té doby velký pokrok. ()
Jiří Slavíček vůbec nebyl špatný režisér, naopak, tomuto filmu lze vytknout jen máloco, snad jen to, že byl prakticky celý natáčen v barrandovských exteriérech, což bylo až příliš znát. Herecké výkony byly výborné, i Vítové tahle role sedla snad víc než její slečinky, s věčně kňouravým "ále, mamko...". Kreuzmann výborný, Štěpánek sehrál faráře, jemuž byla lidská spravedlnost nade vše, standardně skvěle... A tak bych mohl pokračovat a jen chválit. Romány J. Š. Baara z prostředí fary jsou plny spisovatelova vlastního osudu, a tak i Cesta křížová ukazuje, jak těžké bylo rozhodnout se pro kněžskou dráhu a vzdát se světských radovánek, přitom pak čelit podrazům, které na něho dělali jeho farníci. Ten film vůbec není nábožný, je takový, jak život poznal Baar, a ač vědecký ateista, jeho romány mám velmi rád. ()
V roce 1938 natočil režisér Slavíček hned dva výborné filmy - "Soud boží" a tento. Slavíček se většího uznání už nedočká - filmy s křesťanským vyzněním se dnes nenosí, také jeho asi nejlepší dílo "Podobizna" už zůstane jen lahůdkou pro pár zasvěcených. P. S. od Baara jsem toho přečetl dost, ale tento román vůbec neznám ()
Nic zvláštního, velmi dobře zahráno, scénář jednoduchý, spíše takové vesnické drama. Samozřejmě dosti přibarvené, ale koukatelné. Mně se nejvíce líbil místní opilec. Škoda toho podivného, useklého, konce. Míním tím, že jsem se těšil, jak vesničané utřou hubu, ale bohužel, právě o toto jsme byli jako diváci ošizeni. ()
"Neměl by jste tolik kouřit, pane řediteli, jste nebezpečne klidný." Dedinka v údolí, ľud už síce nemusí robotovať na panskom, zato hrdlačí na veľkostatku, kde je pracovné tempo značné a pracovné úrazy časté. Po jednom smrteľnom sa musí obec vysporiadať s problémom, čo s osirelým potomkom zosnulej slobodnej matky a miestni to pojmú veľmi svojsky. Okrem toho sa vo veľkom venujú klebetám, alkoholizmu a prepočítavaniu všetkého na peniaze. Ešte že je tu spravodlivý medzi buranmi, rázny farár Štěpánek, ktorý brojí proti nespravodlivosti a hriechu bez ohľadu na následky. Popri tom sledujeme osudy na lokálne pomery príliš veselej dievčiny Vítovej a problematiku pomaturitného smerovania riešiaceho študáka z nemajetnej rodiny Šmerala. Zaujímavý príbeh, poňatie mi pripomína budovateľské opusy ktoré sa začali točiť o dekádu neskôr, rozdiel je v tom, že kladným hrdinom je ľudský a chápavý katolícky kňaz stojaci proti kolektívnemu zlu v podobe hlúposti a hamižnosti. Herecky je skvelý Zdeněk Štěpánek v pre neho netypickej roli kňaza, rovnako Hana Vítová sa solídne zhostila dedinskej dievky, z ostatných ma zaujal napríklad holič Eman Fiala alebo vynikajúci záporácky riaditeľ statku Jaroslav Marvan. Veľmi dobré. "Hančo, pojď se houpat!" ()
Autor předlohy Jindřich Šimon Baar byl sám kněz takže je otázka, na kolik příběh vychází i z jeho vlastní zkušenosti. Nebo taky ne. Každopádně jde o dobový portrét venkova, který by se o deset let později hodil i komunistům, kdyby tedy morálku nezastupoval církevní zaměstnanec a sluha boží. Zaměstnanci velkostatkáře pracují ve špatných poměrech, což ostatně nebylo až takovou výjimkou. Víc se spíš divím, že kněz neměl silnější hlas. Přeci jen tehdy církev stále měla svou velkou váhu. Když se ale spojí více lidí, ani dobrý úmysl nepomůže. Film vlastně končí klasicky dobře, přesto ve mě zůstala taková pachuť neúplnosti. ()