Režie:
Jiří SlavíčekScénář:
Karel SteklýKamera:
Jaroslav BlažekHudba:
Jiří Julius FialaHrají:
Jaroslav Vojta, Jindřich Plachta, Karel Hašler, Ladislav Boháč, Jan Pivec, Zita Kabátová, Vlasta Matulová, Milada Smolíková, Ella Nollová, Marie Blažková (více)Obsahy(1)
Venkovan Josef Bezoušek se vypravil do Prahy na delší návštěvu v rodině svého syna advokáta. Syn, snacha i vnučky ho přijali s otevřenou náručí, a tak si u nich dědeček rychle zvykl a moc se mu v metropoli líbí. Užívá si procházek i městských atrakcí a mimoděk se přitom zamíchá do příběhu zakázané lásky synovy švagrové. Ta ztratila hlavu pro chudého mladíka, otec její známosti nepřeje a vězní dívku doma. Pantáta Bezoušek se nechtěně ocitne přímo v centru aféry - a už se na něj řítí malér. On sám by ho sice vydržel, před odjezdem z Prahy však chce celou záležitost urovnat ku prospěchu nešťastných milenců... Ve filmu je zachycena část inscenace "Prodané nevěsty" v Národním divadle v režii Josefa Munclingera. Tento námět byl již v českém filmu zpracován pod stejným názvem režisérem Karlem Lamačem roku 1926. Film byl poprvé uveden na Filmových žních ve Zlíně 31. 7. 1941. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (19)
Příběh je naivní, ale zároveň velmi milý, laskavý a hřejivý. Čiší z něj opravdové nepatetické vlastenectví. Když Jeník s Mařenkou zpívají: V každé době věrni zůstaneme sobě - není to jen vyznání lásky, které okolnosti nepřejí, ale zároveň i proklamace okupovaného národa. V jiné době by se takový film nedal natočit. Zjitřené vnímání, že jsme Češi a tohle je naše zem, by nejspíš jindy působilo směšně, protože filmaři by nedokázali vybalancovat hranici mezi nacionalismem a patriotismem. Tady to bylo přesně zacílené. Tak přesně, že to z filmu divák cítí dodnes. ()
Ani nevím proč, ale pro tuto zvukovou verzi mám prostě už delší dobu slabost..Tolik laskavosti a milosti, která dojme skoro až k slzám se jen tak nevidí. Jaroslav Vojta jako pantáta Bezoušek přijíždí z obce Malé Vsi do Prahy na návštěvu svého syna a celý děj se točí v podstatě okolo něj a osudů několika jiných velmi blízkých lidí a přátel. Rozhodně se ale neztratí.. Vojta zaujme ihned po prvních okamžicích filmu. Tato postava snad nejvíce vyhovovala jeho naturelu i životní filosofii. Byla to postava přímého, bodrého a čestného člověka, byl to ryzí vlastenec, rázovitý lidový typ se srdcem na dlani..Po této stránce mě tedy film velmi zaujal, dále pak třeba i velmi čistou kamerou, která zabírala hlavně exteriéry naší krásné krajiny a malebné stověžaté Prahy..Tolik venkovních záběrů v jiných filmech jen tak nenajdete.Trochu zbytečné mi tam připadaly ty dlouhé pasáže v ND na představení Prodané nevěsty, které film zbytečně protahovaly. Film tedy vynikal svým až provokativně národním duchem, laskavostí, vroucným vlastenectvím, humanitou, na nichž měl nemalý podíl právě Jaroslav Vojta, ale vidět byli i Karel Hašler (přísný mravní otec, rada Burdych) - naposledy v českém filmu nebo Jindřich Plachta (berní kontrolor Karbulka). ()
I vy čečetky! Aneb jak pravili na fakuli, Němcová měla Babičku a Rais zase Dědečka. ()
Vlastenecká benefice a velkolepý hold Praze a jejím krásám nabývá prostřednictvím lidového člověčenství a všeobjímajícího pocitu lidské sounáležitosti v dobách těžkých a ještě těžších zvlášť silného významu, zejména v osudové konfrontaci s historickými událostmi oněch let. Programově nekonzistentní, přesto nesmírně působivé včlenění nejvýznamnějších částí Smetanovy Prodané nevěsty bezděčně ilustruje smělou drzost, s níž tvůrci pokoušeli bdělé nacistické direktory, kterým některé uniknuvší motivy poskytly dlouho hledané alibi pro okamžitý zákaz veškerých vlasteneckých tendencí v českém filmu. Bezprostřední herecký výkon Jaroslava Vojty v titulní roli je nejen citlivým portrétem lidské neposkvrněnosti, ale také nemalou uměleckou satisfakcí tomuto nepřehlédnutelnému herci osobitých rysů. V jiném, mnohem tragičtějším kontextu lze jistě poukázat na jednu z posledních hereckých kreací Karla Hašlera, věčně rebelujícího pražského písničkáře, který byl nedlouho poté definitivně umlčen. Praha dodnes zůstává magickým městem, v jehož mlžném oparu se dojímá srdce nejednoho z nás. ()
Bezelstný, čestný a upřímný byl ten Josef Bezoušek. Takové lidi jako byl on, aby jeden vážně pohledal a to by musel ještě prstíčkem hrabat. Jaroslav Vojta byl jako pantáta Bezoušek roztomilý. Jako by se do té postavy úplně převtělil. Určitě mu ta role dokonale vyhovovala. Praha byla krásně nasnímána. Já tomuto filmu nemám,co vytknout. Spravil mi náladu svou laskavostí. Byl to opravdový balzám pro duši, který jsem potřebovala jako sůl. ()
Tak od Raise nelze očekávat nějaký převratný námět. Zajímavější je pozorovat samotné obsazení ve filmu (Vojta,Hašler.Plachta a mladá generace Rosůlková,Filipovský,Hrušínský) a jak se s rolemi popasovali. Slušné *** ()
Komentátor Ninandel řekl vše. ()
Pantáta Bezoušek je mužskou odpovědí na Babičku. Karel Václav Rais se ve vlasteneckém stylu kritického realismu přiklání na tu stranu, která morálně i národnostně uvědomělý zdravý základ spatřuje v českém venkovu. Tento názor je vyjádřen v laskavém tónu s citlivě hravým nadhledem, s romantickým odhodláním, s vírou a s moudrým prozřením. Dostáváme se až k idealistickému optimismu a chytrému upozorňování. Slavíčkova filmová adaptace se přesvědčivě drží nastoleného tónu a jemně povzbuzuje vlasteneckou strunu. Hlavní postavou laskavého a radostného příběhu je dobrosrdečný venkovan Josef Bezoušek (velmi dobrý Jaroslav Vojta) na odpočinku v Praze. Prostá životní moudrost a šlechetná zkušenost se dostává do sporu s maloměšťáckou etikou předsudků a přetvářky. Naštěstí, základy páteře ctihodné společnosti zdají se být stále zdravé a pevné a vzbuzují naději do budoucnosti. Důležitou postavou je rada Burdych (dobrý Karel Hašler), názorový oponent, tchán Bezouškova syna a Josefův přítel. I zatvrzelé srdce lze jménem lásky a štěstí obměkčit. Výraznou postavou je i třetí do party postarších ctihodných mužů, pan berní Věnceslav Karbulka (dobrý Jindřich Plachta) s láskyplnou a obětavou zodpovědností. Hlavní ženskou postavou je Burdychova mladší dcera Melanka (půvabná Vlasta Matulová) v romantickém vzdoru zakazované osudové lásky. Z dalších postav: Bezouškův úspěšný syn a JUDr. Josef Bezoušek (příjemný Ladislav Boháč), jeho starostlivá manželka Márinka (sympatická Zita Kabátová), odhodlaný začínající stavitel a upřímný Melančin milenec Jan Králiš (dobrý Jan Pivec), Burdychova hospodyně a hlídačka zatvrzelého děvčete (Ella Nollová), či Bezouškův rodák v nelehké situaci Albert Zuran (příjemný Alois Dvorský). Tato adaptace význačného českého literárního díla je hřejivým pohlazením a nadějí, že důvod k radosti ze života můžeme stále nacházet. ()
Pantata mi nesednul, uvedomuji si, ze se natacalo za Protektoratu, presto si myslim, ze je film az moc pateticky. Jaroslav Vojta je pro me jeden z mala duvodu, proc tento film videt, i ten ale postupem casu zacne nudit, alespon v mych ocich. ()
Tento přívětivý vlastenecký film jsem si pustila po shlédnutí filmu Lidice, abych zahnala z duše chmury. Má opravdu léčivé protistresové účinky. Pan Rais by byl se ztvárněním svého románu spokojen. Jaroslav Vojta je v roli bodrého dobrosrdečného venkovana, obdivujícího krásy matičky Prahy, ve svém živlu. Když uvážíme, že byl film natočen za okupace, bylo jeho vlastenecké vyznění odvážnou odpovědí na snahu o naše poněmčení. Tak se vydejme na procházku Prahou s pantátou Bezouškem obdivovat místa, kudy šla historie. Jeho optimismus je nakažlivý, tak snad nějaký ten bacil nadšení sedne i na mne a zažene stres. ()
Na filmu s Vojtou, majitelem nejlegračnějšího hlasu v naší kinematografii, se vždycky rád podívám. Pravda, tentokrát se mi to moc nevyplatilo, páč jeho "sakulente" bylo natolik sugestivní, že si nemůžu pomoct, musím to každejch pět minut říkat taky, s pravou vojtovskou intonací. Ale tak jako se mi to vlastně vyplatilo, matinka mi řekla, že mi napíše omluvenku do práce, že nepřijdu, ať tam nedělám ostudu. Jináč se jednalo o velmi nudný film, zvlášť pro nás, zkušené Pražáky, kteří máme s příjezdy venkovanů vlastní bohaté zkušenosti, takže jsme se nedozvěděli nic nového. Třeba já, pokud čekám nějakou návštěvu z vesnice, chodím na nádraží patřičně vybaven, vždy nasadím ochranné svářečské brýle, v jedné ruce držím lžíci a ve druhý smetáček a lopatku. Brejle kvůli tomu, aby mi vzácná návštěva nevypíchla oko vídlema, lžíci na zatlačování vykulených očí a smetáček na úklid spadlých brad, což se děje vždycky, když vyrazíme na prohlídku do města. Naštěstí řidiči tramvají jsou zvyklí na nevěřícné obdivné výkřiky jedinců ve zvláštních úborech, co se v Praze nosily tak kolem roku 1630, do metra člověk venkovany vezme až tak čtvrtý den, kdy už se trochu aklimatizovali. Ale zpět k filmu, jak už tu mnozí řekli přede mnou, povahová podobnost pantáty k babičce Boženy Němcové je naprosto markantní. Mě by zajímalo, jak by vypadalo jejich setkání či přímo soužití... jestli by si jako náramně notovali, nebo by se naopak hádali do krve, že jako do týhle polívky se dávaj jen dvě mrkve místo tří a že člověk má ráno vstávat ve čtvrt na pět a né v půl pátý a tak. ()
Zbytečně pathetické. Slovo sakulentsky použito asi tak 1054 x. Jsem pražák, ale na konci už jsem byl těch ód na Prahu přejedenej, a dorazil to Bezoušek, když se "loučil s Prahou, jako s největší svatostí, Prahou zlatou, stověžatou." Blevajz. ()
Film o moc nezaostává za malebnou knižní předlohou. Knížka je sice o krapet milejší ale výkony hereckých legend nám srovnání s knihou staví do rovného souboje. Nádherný kousek :-))) ()
Klasická předloha K. V. Raise vdechla za Protektorátu filmovému přepisu zvláštní roli. Hrála totiž na notu českého vlastenectví a patriotismu, v níž představa Prahy jako matky měst hrála v té neutěšené době významnou roli. Jednu z posledních rolí si tu zahrál paradoxně a trochu i symbolicky nacisty umučený Karel Hašler. Pantátu Bezouška jsem vždycky chápal zároveň i jako protipól Babičce Boženy Němcové. Člověk, který se z chudého českého Podkrkonoší vydá na návštěvu svého syna do Prahy, která se tolik liší od našich vesnic i od jeho vlastních představ. Vojtovo herectví je klasické a nezaměnitelné a vedle něho jsou ostatní upozadění, snad jen s výjimkou Jindřicha Plachty. Jde také o film, v němž se rozvíjí civilní, ale milé herectví jedné ze skutečných krasavic českého herectví Vlasty Matulové. Snad jen role Vojtovy dcery svěřená Marii Blažkové, která vždy hrávala usedlé starší ženy, mi na začátku filmu neseděla. Zřejmě Slavíčkův nejlepší film. Přečetl jsem si několik pěkných komentářů, ale názory pana Pytlíka na venkovany mě hluboce urážejí. ()
Starosvětská moudrost a laskavost hlavního hrdiny dokáže pragmatikům lézt pěkně na nervy....anebo také potěšit. Já měla štěstí na to druhé. ()
Podle některých zdejších komentářů jsem se obávala zbytečně nastavovaného děje pomocí opery, ale nakonec jsem byla nadšená z jejich vzájemného propojení, asi jako v daleko pozdějších Bídnících 20. století. Jediné, co mi na ukázkách z Prodanky vadilo, byly Mařenčiny střevíčky na podpatku (+ průhledné punčochy), které se poněkud ke kroji nehodily. Skvělý Vojta i Plachta. Ten si mimochodem roli pěstouna dětí současně zahrál jak ve filmu Nebe a dudy (1941), tak v pozdějším Právě začínáme (1946). ()
Ušlo to, ale potřetí to vidět nemusím. Chybělo mi tam více spádu v ději, na opeře to bylo zbytečně zdlouhavé. ()
Pantáta Bezoušek je dalším příkladem filmu, který je Československým remakem. A je to vlastně milý film, neboť Jaroslava Vojtu by za dědečka chtěl asi leckdo. Nakonec i záměna je vlastně pro tento typ filmů ve 30. a 40. letech typická a snadno je tedy očekávatelný konec. Na druhé straně máme unikátní možnost sledovat Prodanku z Národního divadla. Dále film propagoval ve velké míře Prahu samotnou a její krásu. Záběrů, které poukazují na její malebnost je dost. Možná, že na tom měl lví podíl i Karel Hašler, velký vlastenec a Pražák obdivující její krásu a zpívající o jejich půvabech. Bohužel šlo o jeho poslední film, jelikož ve stejném roce zemřel v Mauthausenu. ()
Pantáta Bezoušek je lehce naivní ale díky skvělému výkonu herců v hlavních rolích se na to dá koukat i po 70 létech od svého vzniku, na Jaroslava Vojtu a Jindřicha Plachtu se těším vždy. ()