Režie:
Jiří SlavíčekKamera:
Josef StřechaHudba:
Jiří Julius FialaHrají:
Otomar Korbelář, František Kreuzmann st., Světla Svozilová, Věra Gabrielová, Vladimír Šmeral, Ella Nollová, František Kovářík, Václav Trégl, Marie Hálová, Jaroslav Marvan, Miloš Nedbal (více)Obsahy(1)
Lesník Foltýn je nespravedlivě obviněn, že zastřelil pytláka Bártu, a křivé svědectví sedláka a hostinského Vávry přispěje k jeho odsouzení. Po dvaceti letech se propuštěný vězeň vrací, aby dosáhl spravedlnosti. Poutavě natočený lidový film s působivým výkonem Františka Kreuzmanna. (oficiální text distributora)
Recenze (14)
Překvapení tenhle málo známý film z konce 30 let, jde opravdu o velice vkusně natočený psychologicko/dramatický film, natočený podle divadelní hry "Bártova pomsta" od Jiřího Hory s překvapivým a dosti působivým výkonem F. Kreuzmanna v hlavní roli sedláka a hostinského Petra Vávry. Bezpochyb jeden z těch umělecky hodnotějších snímků z konce třicátých let. ()
„Svědomí, to je jako taková…taková past. Vběhneš do ní, nevíš jak. Sklapne to za tebou, ať děláš, co děláš, nemůžeš ven.“ Hezky to Hejda řekl. A vůbec mě jeho postava společně s představitelem Františkem Kováříkem zaujala, možná vůbec nejvíc ze všech. I to jeho „procitnutí“ mi přišlo tak nějak důvěryhodnější než u Vávry (jinak patřičně nesympatického, ostatně Kreuzmann uměl podat tyhle figury výborně). Pak stojí za zmínku ještě Tréglův roztržitý čtenář románů, ostatní trošku zapadli (dokonce i Šmeral, ale u něj si to vysvětluju nezkušeností, byl to přece jen 1 z jeho prvních filmů). Děj dobře odsýpal, ale čekal jsem hlavně na to, zda se mi potvrdí domněnka ohledně důvodu zastřelení starého Bárty (což se kupodivu nestalo). Trochu překvapil ještě konec spolu s vyvrácením profláklého Čechovova principu ohledně objevení se jisté rekvizity (jen nevím, jestli to bylo opravdu schválně…ale budiž, Horovu předlohu neznám a pídit se po ní nebudu). Celkově slabší 4*. „Terezo, řekni, měla jsi mě někdy trochu ráda?“ - „Mám ráda…všechny lidi.“ ()
Příjemné překvapení. Klasická příběhová kostra, takový Monte Cristo z českého venkova. Podle obsahu si asi každý dovede představit, o čem většina filmu je. Mimo jiné tu máme herce jako Korbelář, Svozilová, Kovářík, Šmeral, Trégl, v menší roličce soudce i Marvan, kteří všichni podávají vynikající výkony. Co tenhle film odlišuje od průměru s podobným tématem je za prvé působivost, se kterou je to natočené - smutná tklivá hudba nebo většina dialogů a monologů postav a jejich vykreslené, komplexní charaktery (to tedy platí spíš pro těch pár hlavních) a pak za druhé velmi dobrý Fr. Kreuzmann, jehož výkon je jasně nejlepší z filmu a skvěle zachycuje jak klady tak zápory Vávrovy postavy. Po tomhle člověka ještě víc zamrzí, že za život dostal tak málo příležitostí rozvinout svůj talent víc, než jen na vedlejší role. ()
"A jak to dopadlo s tím převozníkem? Špatně! On se nakonec zbláznil, myslel si že je Charon, a chtěl převážet jen pohřby...". Klasické groteskní herectví Václava Trégla, je velmi příjemným osvěžením v jinak docela temném psychologickém dramatu. Foltýnův chystaný revenge po 20. nespravedlivých letech je doprovázený všudypřítomnou vynikající hudbou, bojem s vlastním svědomím či dobrovolným odevzdáním se do ruk osudu. Je také plný lásky k dětem a pochopení, a kdyby se film jmenoval Boží mlýny, byl by název ještě výstižnější. Vše už zde bylo napsáno od kolegů znalců. Skutečně výjimečný film, který mi nezkazila ani úvodní lehoučká naivita. Na závěr. Trest, který Foltýn dostal, bych se dnes dozajista neztratil...spíše naopak. ()
Dva skvělí herci, Korbelář a Kreuzmann, v hlavních rolích dokázali převálcovat všechnu tu naivní šmíru kolem sebe. Na dnešní dobu by byl naivní i ten příběh, který si zakládá na tom, že darebáka tíží svědomí. Dnešní darebáci se mohou hrdě pyšnit absencí svědomí. ()
Umělecká kariéra režiséra Jiřího Slavíčka je vskutku pozoruhodná. Tento potomek slavného českého malíře se nejprve vyučil strojním inženýrem, ovšem brzy se v něm probudily umělecké geny a v roce 1929 odjel čerpat zkušenosti do samotné Mekky filmového světa, Hollywoodu. Po návratu působil jako asistent režie, o něco později se uchýlil k vlastní samostatné práci. Soud boží (nebo také Bártova pomsta, jak zní název původní divadelní hry, podle níž byl film natočen), tento dramatický příběh o vině, trestu a hledání spravedlnosti byl velkou uměleckou příležitostí pro tři vynikající herce – Otomara Korbeláře, Františka Kreuzmanna a Světlu Svozilovou. ()
Vizuálne krásny, silný, ticho dramatický, tragický snímok. Ale to všetko dokazuje divákovi nenásilne, neupozorňuje sa na seba. Sama si môžem tvoriť mienku. Zapôsobili aj drobnosťami ako peknými obrazmi, keď sa do domu pozeráme z vonku cez okno a vidíme modliacu sa matku na úvod, či na záver cez rozbité sklo vidíme Terezu. Alebo keď postava stojí sama na prostred chodby a pozrie doboku... Príbeh sa zjavne odohráva v kulisách AB, no cez dvor sa "prechádzam" nevnímajúc iné, zaborená v mysli postavy a teda okolie nevadí. (som si uvedomila, že toto je 2. Korbelářov film, kde je nespravodlivo odsúdený a prepustený skôr. Ako Tulák Macoun) ()
Kategorie "Vesnický román" zahrnuje asi mnoho tisíc svazků, z nichž většina má velmi podobný děj. Přesto jich naše babičky zhltaly za dlouhých zimních večerů bezpočet a nestěžovaly si. I tento příběh o velké nespravedlnosti nám naznačuje, že nakonec je ještě ta boží spravedlnost, na každé prase se voda uvaří a všichni svého štěstí dojdou. Život na vesnici by velmi těžký a člověk potřeboval hlavně víru a naději, aby to všechno zvládl. Film je tedy dost jednoduchý, přímočarý a charaktery postav tomu odpovídají. Přesto všichni herci ze svých rolí vymáčkli maximum. 70% ()
Dobrý... ()
Je na tom strasne videt, ze je to divadlo... Je to klasicky vesnicky roman, a kazdy spravny filmovy fanousek by mel videt alespon jednou nejaky, ze... Korbelar jako "pan svedomi" vybornej. ()
Film je perlou předválečné české kinematografie. Neprávem zapomenutou a upozaděnou, o to však překvapivější. Fascinující rurální drama se sice drží věrně svého klasického, převídatelného syžetu, který se v drobných obměnách opakuje napříč staletími v mnoha románových i filmových freskách, ale to mu nic neubírá z jeho emotivnosti, napětí i naléhavosti. Přičinili se o to zejména vynikající herci vedeni bravurní režisérskou rukou. Nutno zmínit i působivou kameru a architekturu. Doslova tu září Světla Svozilová, je to snad její nejpovedenější role. Svůj dramatický part sehrál skvěle i výborný František Kreuzmann. Lascivní prvorepublikové snímky jako by připomínala jen přítomnost neotesané herecké novicky Gabrielové, jejíž žákovsky afektované hraní tu však lze pro mocnost příběhu snadno přehlédnout. Otázkou hluboké venkovské ságy o pomstě a vině zůstává, jaké bude její rozuzlení. Bude se mstít vrah, anebo odsouzený? O čí život se bude bojovat? Konec však smíří posmtychtivost nespravedlivě odsouzeného i viníkův útěk před vlastním svědomím, když vše přenechá v rukou Božích… Pro dobro duší i dobro budoucích generací. ()
Krásny film a pre mňa osobne veľké prekvapenie. Myšlienka príbehu, scenár aj herecké výkony dopomohli k naozaj výnimočnému zážitku. Dnes sa natáča toľko balastu, že na mňa tento film zapôsobil ako zjavenie.. ()
Opravdu výborné vesnické drama. Vedle Korbeláře či Kreuzmanna zaujme i mladý Šmeral a hodně výrazná je také úloha pana Kováříka. Svozilka je dobrá, ale místo ní bych volil spíše Štěpničkovou, ta je na tato vesnická dramata jako dělaná. Škoda, že je snímek tak málo známý. ()
František Kreuzmann v životní filmové roli. Díkybohu, protože jinak byl odkázán na různé úlisné obejdy a patolízaly, tohle je jeho satisfakce. Překvapivě dobrý, byť s melodramatickými momenty a postupy, které dnešního diváka úplně neosloví, ale přesto zhlédnutelný se zaujetím. Moje generace má prvorepublikovou černobílou tvorbu zapsanou jako "filmy pro pamětníky" - pod touto značkou byly uváděny snad už za komunismu neškodné společenské komedie, ale Soud boží potvrzuje, že v ČSR vznikaly i vážné a vážně DOBRÉ filmy. Za sebe bych zájemcům o kvalitní dramata z této éry doporučil také: Noční motýl, Bílá nemoc, Šťastnou cestu a abychom byli spravedliví k pobratimům tak i poválečné Varúj!, to je hodně dobré. A nakonec i ten prvorepublikový Jánošík byl povedený... ()