Režie:
Vladimír SlavínskýKamera:
Josef StřechaHudba:
Miloš SmatekHrají:
Jaroslav Marvan, Meda Valentová, Soňa Červená, Dagmar Frýbortová, Jaroslav Mareš, Eman Fiala, František Hanus, Ota Motyčka, Alena Kreuzmannová (více)Obsahy(1)
Majitel starožitnictví Bořivoj Kohout, v podání Jaroslava Marvana, vládne své ženě, dvěma dcerám a synovi přísnou rukou. Je to v jádru hodný člověk, avšak přehlíží přání a touhy ostatních. Nevidí, že dcera Zdena si našla ženicha, že druhá dcera Helena se zamilovala a že vášní syna Jaroslava je plavání. Zdenčin vyvolený, inženýr Bečvář, se pokusí pana Kohouta v jeho výchovných metodách nalomit, a tak se mu vetře do přízně pod záminkou, že o něm chce napsat knihu. Skutečnou změnu však přinese Bořivojův bratr-dvojče Jaroslav, který je lesníkem a za kterého se Bořivoj v nouzi musí vydávat… Snímek Vladimíra Slavínského, natočený v roce 1947, vznikl podle divadelní hry Poslední muž od F. X. Svobody. Je vlastně také remakem staršího filmu Poslední muž, který v roce 1934 natočil Martin Frič s Hugo Haasem v titulní roli. (Česká televize)
(více)Recenze (146)
Jaroslav Marvan v životní formě. Totálně brutální one man show. Ani se nechce věřit, že se s tak omezenými prostředky povedlo natočit tak luxusní scény. Marvan řádí v roli Kohouta jako ďábel a naprosto fantasticky si organizuje svůj kurník plný slepic. Jednoduchý, politicky nezabarvený, scénář a přitom tak vtipně napsaný. Moje bránic zažívala šoky. Je to neskutečný pocit, když si uvědomíte, že tento film dokáže bavit i 73 let po svém vzniku úplně jinou generaci lidí s úplně jiným vkusem, myšlením a pohledem na svět. Něco takového si u soudobých píčovin snad ani netroufám představit. Skvělá práce. [90 %] ()
Jaroslav Marvan v jedné z mnoha komedií na téma "fotr diktátor", u které se skvěle bavím, i když už jsem ji viděla nesčíslněkrát. Mimochodem, Soňu Červenou jsem před pár lety potkala v kavárně, je to charismatická dáma, přes svůj požehnaný věk působila jak růže mezi bramborama. ()
Ne, že by to byla špatná komedie (třeba výměna figuríny za dvojče se mi líbila), ale na kompaktnější, smysluplnější, vtipnější a lépe zahranou verzi s Hugo Haasem to vážně nemá, takže nevidím jediný důvod, proč dělali remake. Že by to bylo tím Jaroslavem Marvanem? ()
Dozvuky prvorepublikové kinematografie v remaku předválečné rozmarné komedie, jejichž jediným důvodem byl zřejmě jen a jen Jaroslav Marvan... ()
Autor divadelní předlohy Poslední muž (už jednou zfilmované s Hugem Haasem) F.X.Svoboda už v té době nežil, ale údajně si vždycky přál, aby pana Kohouta ve filmu hrál Jaroslav Marvan. Hrál tu roli s mimořádným úspěchem v divadle a filmovou verzi si nenechalo ujít skoro pět milionů diváků (!) Tady někde už připravení komunisté vytušili, že národem milovaný herec jim může v dalších letech prokázat velkou službu... Jinak pro mě osobně jedna z nejpřijatelnějších komedií Vladimíra Slavínského, všechna lacinost potlačena na minimum. 70% ()
"Když řeknu: Zdenko, zde je Tvůj ženich, v tom momentu se do Vás zamiluje, jako když sirkou škrtne. Bez debat." Také mám vycvičenou rodinu. Když něco řeknu a sám si to splním, tak to platí. Když to uslyší žena nebo děti, tak je stejně po jejich. Jsem prostě tvrďák. Skoro jako Bořivoj Kohout. Já jsem se u těch jeho rozkazů, povelů, komandování rodiny či lvů a zejména věšení obrazu bavil naprosto nadstandardně. A na rozdíl od něj, nechci vědět, co dělá rodina, když nejsem doma a už vůbec nechci vědět, co si o mě myslí. Prostě mě mají rádi, milují mě a zbožňují. Tak to je. ()
Labutí píseň režiséra Slavínského a éry předválečného českého filmu, kam Poslední mohykán bezesporu tematicky patří. Následovala éra angažovaného filmu plného budovatelského heroismu a boje s agenty imperialismu. Ze Slavínského prací mám tenhle flm asi nejradši, je to slušné řemeslo, ze kterého není cítit tak výrazný kalkul a přeslazená limonádovitost oproti Slavínského snímkům ze 30. let. Navíc Marvan se typově do role nesmlouvavého vládce rodiny hodí znamenitě. Celkem nenáročné dílko, nicméně slušně zahrané a režírované - příjemný návrat do české filmové historie. Celkový dojem 70 %. ()
„Mamino, ve mně je teď malá dušička!“ - „Možná, že ho nezastřelí…třeba ho jen něčím praští.“ Ach, to bývaly doby, kdy špatně parkující hned, bez reptání zaplatil strážníkovi a ještě mu nabídl cigaretu…Poslední mohykán je zdařilou hereckou exhibicí Jaroslava Marvana. Jeho dvojrole samolibého, cholerického tyrana stejně jako smích trousícího, oblíbeného člověka z lidu se moc povedla, v obou se vyřádil. Ať už zraňuje celou rodinu při zatloukání hřebíku, leze do klece se lvy, šije rukáv fraku pro prince či se kope pod stolem s budoucím zetěm. Jen škoda, že ostatní herci spíš přicmrndávají. Původního Posledního muže jsem neviděl, časem možná napravím (už kvůli srovnání Haase a Marvana), tuhle verzi hodnotím solidními 4*. „Ženich, kterého jsem ti vybral, není sice žádný krasavec, no ale to u muže není nutné. Je trochu menší než ty, ale o málo, jen tak asi o hlavu. Má trochu bříško, ale zato má velkou hlavu, chytrou, no! Den svatby určím do měsíce, souhlasíš?“ - „Ne, tatínku!“ - „No tak je to v pořádku.“ ()
Předcházející pro nezbytná srovnání uváděné filmy neznám nebo si na ně nepamatuji. Jisté je jedno: tento Slavínského film patří mezi jeho nejvydařenější, vedlejší efekty jeho potřeby vnějších efektů tu jsou utlumeny, jak je to jen možné (Hanus tehdy k vlastnímu osobitému hereckému výrazu teprve dozrával). Pro Jaroslava Marvana tu vznikla mimořádná herecká příležitost, kterou tento univerzál českého stříbrného plátna také dokázal bezezbytku vyplnit tím, že se jí oddal bez zábran a berličkovitých vnějškových efektů. Osobností pro sebe zůstává také pro mne i dnes Soňa Červená, legendární česká dáma stejně pověstného českého jména ze světa karnevalu a kabaretu. Zdá se, že v tomto případě můžeme oprávněně mluvit o Slavínském nadčasovém. Pokud by to měla být pravda, byl by to fakt, který by i pro mne osobně byl určitým překvapením. ()
Jaroslav Marvan zazářil svým úžasně nesporným hereckým talentem :-) jeho mimiky, gesta ... prostě zážitek :-) ()
Excelentní, dokonce dvojitý, herecký koncert Jaroslava Marvana. V rámci žánru netřeba víc. 80%. ()
F. X. Svoboda byl filmován poměrně často a téměř vždy s lepším výsledkem, než k jakému došlo románová či divadelní předloha (Čekanky, Roztomilý člověk). Poměrně oblíbená byla i hra o středoškolském profesorovi, který drží svou rodinu pohromadě tvrdou rukou formou příkazů a striktních omezení. Poměrně dobře si se stylizací této role poradil Hugo Haas ve filmu Maca Friče Poslední muž. Vladimír Slavínský se v zestátněné kinematografii zpočátku nesměle rozhlížel. Měl svou filozofii, která spolehlivě fungovala dvacet let, a necítil potřebu ji uzpůsobit společenské situaci. Až v závěru Slavínského života se ukázalo, jak prozíravé rozhodnutí udělal. Téměř současně se pustil do dvou remaků. Zatímco Dnes neordinuji je 80% přepis Okénka, divadelní hru F. X. Svobody inovoval od základu, z profesora se stal starožitník, který má bratra-dvojče a početnější rodinu (jedna dcera navíc). Poslední muž byl pouze příběhem o prozřezí prof. Kohouta, který byl kořeněn typicky haasovskou ironií. Poslední mohykán je ovšem nabitou komedií (téměř v duchu crazy). Film má velmi dobrý akční spád, ovšem na některých místech vyznívá nepřesvědčivě především díky hereckým představitelům (platí zvlášť pro ing. Bečváře v podání Františka Hanuse). Následující výtka ovšem nespadá na představitele hlavní dvojrole, dokládá široký rejstřík Marvanova herectví. Herectví, které nacházelo odezvu u širokých vrstev obecenstva a přitom si zachovávalo nespornou kvalitu. V souvislosti s věšením obrazu bych chtěl upozornit, že v televizní mikrokomedii Obraz (1963) s Vlastimilem Brodským, je tato epizoda hlavním námětem, a výsledek je ještě lepší (předloha Jerome Klapka Jerome). Mimochodem Poslední mohykán je jedním z posledních mohykánů pamětnické veselohry, následovat budou už jen Hostinec U Kamenného stolu a Pytlákova schovanka. ()
Sice je to krásná klasika, ale Poslední muž s Hugem Haasem se mi líbí přecejen o dost víc. V "mohykánovi" mě otravují některé přehnané scény, např. ve lví kleci, v blázinci. Zadní projekce je v tomto filmu ještě nepovedenější než obvykle. Ovšem Jaroslav Marvan dává do své role všechno a některé hlášky jsou prostě famózní. ()
"Zdenko, kdyby tě tatínek viděl, jak si tu klidně čteš, byl by oheň na střeše." "Oheň je u nás stejnak desetkrát za den. K nám by se hasiči najezdili." ____ Spíš než o celistvě kompaktní příběh jde spíš o velice kuriózní pásmo různorodých žoviálních grotesek, které mají jedno zásadní pojítko - a to božského Jaroslava Marvana, jehož ztvárnění pedantského otce a jeho optimistického bráchy (který nonšalantně ráčkuje) se může hrdě řadit na vrcholný piedestal dvojrolí. Samozřejmě, potenciál dané premisy šel využít lukrativněji - expozice je příliš dlouhá, a děj nabere na ženiálních komediálních obrátkách až v poslední třetině - jenže když vezmu principielně v potaz dobu vzniku (1947), lze to jakž takž odpustit. Vladimír Slavínský zde navíc akurátně vykreslil vzájemné vztahové peripetie, dílčí leitmotivy a rodinnou dysfunkčnost, která má nedílnou roli na finální pointě. To vše se posléze perfektně pojí do kultivované příručky k tomu, jak se fofrem dostat do Jedličkova sanatoria! .... VERDIKT: 8,5 lvích krotitelů z 10 ()
70% ()
Bořivoj Kohout je vzteklý neurotik a jako správný despota je přesvědčen o tom, že jeho rodina k němu vzhlíží s náležitou úctou. Skutečnost je však jiná a Bořivoj, vydávající se za svého bratra Jaroslava, bude mít plná ústa práce, aby v náhle uvolněné rodinné atmosféře obhájil svá rozhodnutí a přitom neprozradil své inkognito. ()
Jeden z mála výborných českých straých černobílých filmů. Jaroslav Marvan patřil mezi nejlepší starý český herce. Jeho herecký výkon se nedá popsat slovy. Tento snímek navzdory zasazené staré době dokáže zaujmout až do konce. Krom příběhu, který zde není podstatný ani výrazný baví vtipné chvíle a momenty. Herecké obsazení je v pořádku, Marvan vede ze všech nejvíc ale. Na film se dá dívat pořád. Hodnotím celkově na slušných 92% = ***** ()
Rodina, ve které to má na povel Jaroslav Marvan, a jehož staromódní výchova je pro současného diváka přece jen poněkud nepochopitelná. Ve filmu postava pana starožitníka Kohouta vládne jistou demagogií, a vynikající pan Marvan byl na takové postavy nervozně těkavých mužů jako dělaný. Svým vynikajícím ztvárněním své postavy, u níž divák dlouho váhá, jestli u něj vzbuzuje sympatie nebo antipatie, v podstatě zastínil všechny a všechno kolem. Občas to bylo až na škodu, protože v jeho "sólaření" se mu nikdo ani nepřiblížil, nicméně bez schopných sekundantů by zase byl divák ochuzen o celou řadu gagů, z níž naprosto nejvíc vyčuhuje ten s přibíjením obrazu. Tenhle film mám spojený s panem Marvanem a vždy se těším na jeho první polovinu, která je originální, nápaditá a režijně přesně načasovaná. Druhá polovina je o něco zdlouhavější, už nemá v sobě tolik energie a postupně se vytrácí ta věrohodná existence postav oproti hlavnímu protagonistovi. Dnešní divák, pokud nemá klasickou dobu i s jejími výchovnými manýry a noblesou až tak nakoukanou, může nejednou nad konáním a chováním postav otráveně mávnout rukou, film pro něj bude tzv. nic neříkající. Pro mě osobně tenhle film své kvality, a rozhodně nemalé, má, ale přesto na mě působil poněkud nevyváženě a energický až dravý nástup na diváka si neudržel po celou dobu stopáže a ve zmíněných atributech i tempu začal před cílovou páskou ztrácet. On pan Marvan si totiž od počátku vypracoval znatelný náskok a byl v cíli skoro o prsa před celým filmem, i s jeho lehkostí, s jakou do role vklouzl. Film svým pojetím rovněž nepopře svůj divadelní původ. 60% ()
Keby Slavínsky dal svojmu filmu priliehavejší názov - Tatínek, mal by mladý Svěrák o pár desiatok rokov neskôr problém. Poslední mohykán je prvorepublikovejší, ako prvá republika. Ku cti mu neslúži, že som ho už videl a názov mi nič nehovoril. Ale už prvé zábery po úvodných titulkoch ma zorientovali. Marvan si film prisvojil a vytvoril nereálnu, ale dobre zapamätateľnú postavu. ()
Svobodova úspěšná divadelní hra Poslední muž patřila po dlouhá desetiletí k výrazným charakterovým inscenacím mnoha pražských i oblastních scén a v raném období zvukové kinematografie získala dokonce jméno a tvář Hugo Haase, který titulní postavu domácího diktátora pojal v osobitém ironizujícím stylu. Slavínského poválečná aktualizovaná verze podobný, jakýsi třetí rozměr, už postrádá a na jeho místo jsou dosazeny atributy bláznivé situační komedie. Tu vytváří nejen existence Kohoutova venkovského dvojníka, vlastního bratra, ale také podívaná v cirkuse a následná hospitalizace hlavního hrdiny v blázinci. Specifické ztvárnění diktátorského otce rodiny, nyní zámožného starožitníka, filmu poskytuje především temperamentní herecký výkon Jaroslava Marvana, docházejícího po plodných letech druhých houslí (nejen) po Burianově boku k té roli, která skutečně nabízela široký rejstřík komického potenciálu i charakterových proměn. Naprosto nečekaným a svým způsobem unikátním je zde zjevení Soni Červené, budoucí světoznámé operní pěvkyně, která tu na sebe upozornila v jiné, ryze činoherní poloze. Jen stěží by tehdy někdo ze zúčastněných předpokládal, že se onen filmový mohykán stane skutečným mohykánem klasické veselohry v podobě, jakou realizoval Slavínský a další mohykáni české kinematografie. ()