Přítelkyně pana ministra

Další tuctový kousek z éry konverzačních komedií třicátých a čtyřicátých let, tentokráte se zápletkou na téma fáma... Vtipné jako desítky všech těch rutinních dobových komedií, postavených na dialozích a hereckých >kreacích< tehdejších hvězd, s dějem naprosto odtrženým od reálného života... Úsměvný průměrný film, s úsměvem průměrné hodnocení. (26.03.2006)

Překvapivě jedna z těch nudnějších romantik naší předválečné éry opět variující provařené téma klepu nabývajícího celospolečenských rozměrů. Oldřich hraje svůj zaběhlý standard a Adina je sice náramně milá, půvabná a roztomilá, ale od doby, co mě úplně odzbrojila v Šťastnou cestu, mám mnohem raději její melancholičtější, psychologičtější podobu. Slavínského tvorba evidentně jde nejspíš nějak mimo mě. (05.01.2012)

Jak obyčejná písařka ke štěstí přišla. Pikantní na tom všem je, že film v podstatě odráží tehdejší realitu – jen s tím rozdílem, že Adinu Mandlovou fáma o jejím smyšleném intimním poměru se státním sekretářem Frankem nakonec (po válce) přivedla až na Pankrác. Buď jak buď, Slavínský tehdy chytil příležitost za pačesy a z původně nevinného klípku stvořil nadčasový příběh o lidské závisti, hlouposti a romantické lásce, která překračuje hranice času. Že se tak stalo především zásluhou půvabné Mandlové a šarmantního Oldřicha Nového je zřejmé, jejich jiskřivé partnerství plné zamilovaných pohledů i důvěrného špitání překlenuje už bezmála sedm desetiletí. Protektorátní filmová tvorba je, obecně vzato, jakýsi omamný přelud, který po určitý čas, vymezený začátkem a koncem promítání, vyvolává pocit blažené spokojenosti a vzájemného porozumění. Tehdy i dnes. (02.11.2008)

Klasický starý film pro pamětníky. Rádoby noblesní gentleman Oldřich Nový, naivní Adina Madlová, která získá úplnou náhodou dobré pracovní místo. Luxusní obrovská kancelář v prvorepublikovém stylu a pak už nic víc. Ve své době to musel být dobrý film, dneska je to už jen nuda na vyplnění televizního programu. [3814. hodnocení, 84. komentář, 76%] (21.12.2019)

Vidět v roce 1940 takový film muselo povznést na duchu nejednoho člověka. Dnes už se můžeme usmívat nad nereálným světem, který je nám tu reprezentován, ale pochopit ho dnešním měřítkem nelze. Jakmile totiž začnete film rozebírat, ať už podle morálky nebo logiky, selžete na celé čáře. A stejně si pak ve vaně budete pobrukovat Oči tmavohnědé, i proti své vůli. Já jsem každopádně ráda, že jsem zpětně našla snímek, kde padne ona zásadní věta otce synovi: „Jestli ti smím radit, dělej si co chceš.“  (19.11.2023)