Berlín, Alexandrovo náměstí

Obsahuje spoiler. Jediné dva lidi, které opravdu miloval, byli Mieze a - Reinhold. Jak píše Madsbender, Franz je postava rozložená, ale nejen v čase, ale absolutně - neustále trhána světem na kusy, nucená se vždy znova a navzdory všemu skládat, vlastní silou opět nalézat a přitom zapomínat na to, co předcházelo (nejdřív pravačku, nakonec i duši se však už nalézt nepodařilo). Velikost této postavy je právě v lásce k Reinholdovi, protože toť svět - smrt - život sám, který se vytrhl své obecnosti a postavil se před našeho hrdinu osobně - Reinhold toť vtělení světa, světa krutého, úskočného. A zkušený Franz, milující život a svět i přes jeho nekonečná příkoří, objímá Reinholda v gestu marného boje proti Neporazitelnému, kterého však lze obelstít právě tím, že v lásce a zároveň boji s ním neztratíme sami sebe, vůli milovat bližního, ale i onen Svět, který nám to vše umožňuje, i když nám to vše bere. A právě proto je vrcholem závěr 13. dílu - smích Franze nad ztrátou Mieze není cynismus, ale nejvyšší pochopení - Mieze nemohla Reinholda/ Smrt porazit, ale mohla přijít o sebe samu, zapřením Franze či odchodem od něho by Reinhold skutečně zvítězil. A v gestu (jednorukého) objetí Lásky a Smrti se zároveň odvíjí celý epilog, který je nevídaně dokonalou dialektickou hrou Smrti a Života, provinilosti Světa před vlastní krutostí i Člověka-Franze nad vlastní spoluvinou. /// Fassbinder bezpochyby stvořil jeden ze svých vrcholů, i v rámci jeho filmografie význačný, především obsahovou i formální mnohovrstevnatostí - spojení vypravěče, mezititulků a "jedovatě sladké" (viz zencitizen) hudby dělají z epiky příběhu ironizující a bodavou poezii smutku, životních chyb, turbulentní doby a života. (23.03.2015)

Franz Biberkopf, postava rozložená v čase. Ambivalentná, nejednoduchá, spálená a znovuzrodená, zmietaná svetom a osudom, drtená spoločnosťou, víťaziaca nad smrťou. No hlavne živá._____Až vo mne silné dojmy konečne prestanú doznievať, odhodlám sa snáď k dlhšiemu komentáru. Samostatnú kapitolu si zaslúži nielen absolútna koncentrácia na postavy a ich psychológiu, nerozlučiteľné spojenectvo s prísnym realizmom, osobitá civilizačná výpoveď, eliminácia rušivých prvkov (teda vizuálnej uhladenosti a čistého snímania), práca s predkamerovým priestorom/mizanscénou, ale i (a to predovšetkým) herectvo kvarteta Günter Lamprecht, Gottfried John, Hanna Schygulla a Barbara Sukowa, rôznorodé akcenty a prenikavý symbolizmus, nesúci sa celým príbehom. Zatiaľ len toľko - najlepší "seriál" môjho života. 100% (19.03.2015)

Logicky vzato stojí audiovizuální dílo zejména na vizuálním dojmu. Ten tvoří hlavně kvalita výpravy a jestliže té jsem neuvěřila za celou dobu ani na minutu, jsou ostatní hodnoty rázem smazány. pulnicek: Já jsem přestala věřit na dobrý německý film v průběhu jejich 50. let. To je poslední dekáda, kde si dokážu sem tam ještě něco najít, ale jinak v hojném počtu nic. (27.03.2009)

Viděl kdysi ve dvoudenním zátahu v Ponrepu jako snad druhého nebo třetího Fassbindera vůbec a ještě pár měsíců poté se "pracně osvobozoval z čaromoci tohoto filmu", jak napsal kdysi Jan Kučera v souvislosti s Jakubiskovými Zbehy a pútniky. Ještě teď to nedokážu hodnověrně uchopit - zvláštní směs úzkosti, fatality, halucinace a k tomu jedovatě sladká Raabenova hudba. Možnost dokonale sestoupit k postavám a pak sledovat jak je to drtí a kosí jako onen žnec od pánaboha. Takový zážitek už v kině asi nikdy neprožiju. (18.07.2012)

Důvod toho, proč sem několik dní nehodnotil žádný film je jasný: Propadl sem tomuhle seriálu, jako tehdá Twin Peaks (né, že by tam byla nějaká podobnost). Ale takhle sem nehltal nic jiného. Seriál mě podnítil, dozvědět se více o "spratkoidovi" Fassbinderovi, což bude, vzhledem k jeho obrovské tvůrčí píii, běh na dlouhou trať, ale těším se. Děkuji tak mé spřizněné duši, že mi tento skvost z ranku TOP poskytl, vytvořil mi tak vskrze můj zájem v kinematografii, důležitý a kultovní mezní bod, moc díkec... (15.11.2009)