Welcome to the Dollhouse

Moc jsem od toho nečekal, a prefabrikovaný oběd pojídaný plastovou vidličkou - to už byl docela silný úvod. A Down, ta se mi celkem líbila, až ovšem, na tu chůzi. Snažím se k ní přirovnat nějakou holku ze základní a střední, ale moc se mi to nedaří. Spíš nějakýho kluka. Down ('Wiener-Dog' nebo by spíš mělo být 'Wiener-Hotdog') se možná v jízlivém označení "lesba" cítila dobře, ale i jinak je na sedmačku dost odvážná a jako provozovatelka klubu pro Special People stejně tak. Rozebírat její rodinný a pracovní (zde škola) kolektiv by bylo nejspíš jen nošením dříví do lesa. Ze sociálního hlediska mě zaujala skladba nadávek jakou se pubertání mládež častovala, padesát na padesát: slova odvozená od duševních nebo sexuálních poruch, zatímco u nás je to tak na třetinu: u nás se tato sklaba doplňuje navíc označením pohlavních a vyměšovacích ogránů. (08.12.2019)

Nikdy bych nevěřil, že mě může nějak výrazněji zaujmout film o cca 11-letý holce a jejích starostech, prvních láskách a podobně. Tento film to dokázal. Dawn Wienerová neni žádná hodná roztomiloučká holčička, ze který bude jednoho dne roztleskávačka. Je to takovej prototyp outsidera. Ale zároveň taky tak trochu svině. Nejspíš by z ní vyrostlo za pár let něco jako Daria Morgendorfferová. Jinak já jsem se k Welcome to the Dollhouse dostal díky tomu, že jsem se někde dočet, že prej to je trochu podobný jako Ghost world. A na tom taky něco bude. Minimálně to, že obě hlavní postavy jsou poněkud asociální a nosej divný brejle. Respektive všechny tři (včetně Darii). (05.01.2014)

Americká krása před Americkou krásou, filmový ekvivalent 1979 od Smashing Pumpkins; kukátko do periferie, ovšemže bez hřejivé nostalgie. Síla filmu tkví nicméně právě v tom, že Solondz NENÍ artistní Sam Mendes, ni k patosu náchylný Billy Corgan. Kde anglický fachman dává průchod uměleckým exhibicím, Solondz prostými filmovými prostředky lakonicky přepisuje notičky (svého) nelítostného scénáře. Hlavní hrdinka představuje konglomerát všech horších příznaků puberty: je... není hezká, ve škole dostává deku a doma je spíš v zahradním bunkru než otcovském domě, jemuž vládne pevnou rukou maminka, zakoukaná do prázdňoučké nejmladší dcerušky. Dawn, která je obětí ale i převodníkem neblahých vzorců, pochopitelně představuje citlivý uzlík siločar vyplývajících z diskutabilních středostavovských poměrů. Její peripetie obžalovávají duté instituce rodinou počínaje, školou konče, navenek naleštěné, uvnitř dysfunkční či přímo lynchovsky strašidelné. Jedinou výtkou trefných pojmenování by mohlo být jejich zlo snad až příliš ultimátní, aby šlo mluvit o realismu, k němuž se Solondz hlásí; jestliže mendesovština, estetizující suburbánní torturu uměleckými prostředky, neschází, kapka corganovského smíření možná ano. Můj třetí Solondzův film, další mě neminou. (13.04.2014)

Tak tohle byl docela extrém. Příběh pravých outsiderů. Já taky nikdy nebyla z nejkrásnějších holek na škole, ani jedničkářka, ani šikanátorka, ale respekt jsem si svojí prořízlou tlamou naštěstí vždycky dokázala vydobít, ale ač si každý z nás více nebo méně prožil situace podobné s tím, co prožívá hlavní hrdinka, třeba vzhlížení ke staršímu idolu, nepochopení okolí, nezájem rodičů, tak tady je hlavní hrdinka fakt totálně uzemněná nejen spolužáky, ale i celou svou rodinou. Schytala to prostě s veškerou parádou a je vidět, že z ní nejspíš vyroste další neschopné individuum, jen díky nepřízni okolí. Přijde mi to trochu přehnané, ačkoli ono stačí pár minut Výměny manželek a člověk ví, že takovejch neschopnejch případů bez mozku a názoru, což tu většina dospělých postav prezentuje, je i u nás nemálo. Takže v podstatě se na ten film nekouká vůbec dobře, ikdyž tragédie je tu podbarvená černým humorem, protože třeba scéna s kladivem už je trochu moc i na mě, když si člověk uvědomí, že nejeden jedinec v historii svojí životní nejistotu dotáhl podobným způsobem do konce. Film je to prostě divný, v tom dobrém slova smyslu divný, protože všechny postavy jsou tu divné a jen těžko se s nima ztotožňuje a je upřímně docela fascinující to sledovat, protože divák fakt těžko tuší, co se do závěrečných titulek v hlavách i činech postav semele. Zní to divně, ale je to takový divný "feel good feel weird movie" o jednom dospívání v sobeckém světě, který se snaží být vtipný, ale v nejedné situaci dovede i k zamyšlení. (25.01.2019)

děj lze vlastně shrnout poměrně rychle a jednoduše: příběh dospívající zanedbávané dívenky, která má neskutečnou smůlu. Todd Solondz do toho přikuchtil velkou špetku bizarno-černého humoru, typickou i pro jeho další filmy (Happiness, Wiener-Dog...). nevinnost se kříží s krutou realitou, podivné se stává zcela běžným. silnou atmosféru devadesátek a maximalizované trapno je potřeba zažít na vlastní oči a kůži. za mě určitě jeden z nejztotožnitelnějších snímků pro mládež. (14.08.2021)