Režie:
Jaroslav SoukupKamera:
Vladimír SmutnýHudba:
Zdeněk BartákHrají:
Marek Vašut, Zlata Adamovská, Jiří Bartoška, Karel Greif, Vladimír Ráž, Lukáš Vaculík, Michaela Kuklová, Pavel Nový, Boris Rösner, Antonín Procházka (více)Obsahy(1)
Slavné souboje srdcem i pistolí dvou slavných osobností – Alexandra Sergejeviče Puškina a Giacoma Casanovy... V povídkovém filmu Divoká srdce se v první části s názvem "Dlužný výstřel" setkáváme s A. S. Puškinem (M. Vašut), který se nechává vmanipulovat do předem ztraceného souboje s dvorským švihákem d’Anthesem (K. Greif). Tím napodobí hrdinu ze svého dalšího díla, jež noc před osudným soubojem dokončuje. Ústřední postavou druhé povídky "Divoký páv" je pak Giacomo Casanova (B. Rösner), který na sklonku života na zámku v Duchcově sepisuje své paměti. Vzpomíná na útěk ze žaláře, na touhu po svobodě, na své lásky, a nakonec na svůj pověstný duel s polským korunním maršálkem Branickým (J. Vávra)… Po divácky úspěšném období, v němž se filmový režisér Jaroslav Soukup zaměřil na svět mládí a dospívání, natočil v roce 1989 ve Filmovém studiu Barrandov v koprodukci se západoněmeckou společností TV 2000 Wiesbaden výpravný kostýmní snímek nazvaný Divoká srdce. Ten se původně jmenoval Slavné souboje a byl prvním dílem z plánované série příběhů, jež měly zobrazit duely významných osobností historie nebo známých románových postav. (Česká televize)
(více)Recenze (32)
Nepovedeny pokus Soukupa o zanr historicko-romanticky. I ty souboje pusobi hodne staticky. ()
Poněkud únavný kostýmní film o dvou slavných soubojích. Druhá povídka má aspoň neortodoxní obsazení. Uznejte, že obsadit Casanovu Borisem Rösnerem by hned tak někoho nenapadlo. Mozarta hraje komik Antonín Procházka (v osmdesátých letech už ho hrál v úspěšné inscenaci Schafferova Amadea v plzeňském divadle) a to nejlepší nakonec: jak o zlatou tělku hraje Jan Vávra, pozdější šéf ČNTS. Křečovitý jako vždy. 40% ()
Pokud si odmyslíme Soukupa jako otce normalizačního filmu pro teenagery, můžeme v jeho filmografii najít celou řadu zajímavých prací. Soukup se dokázal vkusně popasovat s Arbesem, Puškinem i Casanovou. A to věru není málo. Líbil by se mi původní nápad realizovat volný cyklus historických soubojů (na způsob Slavných historek zbojnických), ale i pouhé dvě povídky spojené v Divoká srdce jsou velmi dobré. Pro diváka, který si v Puškinovi pravidelně nečte, může být překvapivé, jak odlišná původní povídka je a jak z ní bylo možné vykřesat jedny z nejlepších výkonů herců dnes slabší úrovně (Adamovská, Kuklová, Vaculík, Bartoška, Vašut). V druhé půli kraluje rafinovaně požitkářský Boris Rösner jako prášilovský Casanova a já se kochám. Člověk žasne, odborník se diví, ale mezi pikantními dívkami jsou i takové jako Bílá, Chytrová nebo Kretschmerová či Sajfertová a funguje to na výbornou. Pozdní éra spolupráce FSB a Wiesbadenu je zkrátka moc fajn. ()
Všichni jsme hlupáci, když hledáme příčiny protivenství kolem sebe. Jsou vždycky v nás." Zdejší hodnocení neodpovídá skutečnosti. Atmosféra filmu včetně kostýmů a hudby plně odpovídá době kterou film představuje, herci nepřehrávají, neobojevují se hluchá místa. Můj dojem z filmu je veskrze pozitivní. ()
Povedená historická záležitost, kde je hlavní motiv souboj na pistole, včetně řádné, čestné průpravy podle náležitých pravidel a minimálně v první povídce (o Puškinovi), kde se proplétá realita a jedno Puškinových děl, je to velmi, ale velmi povedené a mající náležitou atmosféru (která mi několikrát připomněla starší Supeře aka Duellists od Ridleyho Scotta) a k tomu je to podpořeno velmi slušnými výkony a démonickým pohledem oknírovaného Jiřího Bartošky. Neskutečně povedené a samo o sobě by to stálo za pět hvězd. Druhá povídka je bohužel slabší, věnuje se zlehka života Gicacoma Casanovy a onen souboj je tam jen tak mimochodem a mnohem víc se děj soustředí na pár výstřižků z Casanovova života a jediné, na čem to stojí, je pár odhalených prsou (technicky vzato nikoliv pár, alébrž několik párů) a hlavně Boris Rösner, který si uhraje svoje i když holí hrozí nebohému pávu. ()
Podle mne zde mimořádně podhodnocený film. Samotný příběh je vyprávěn trošku neuměle, nicméně celou dobu to dýchá temnou, tajemnou atmosférou, kterou umocňují herecké výkony, v čele s charismatickým Bartoškou. ()
Film se mi líbil. A důvodů je víc. Předně mi polidštil Puškina, ukázal ho tak, jak asi žil, takže jsem si potom našel jeho "neškolní" životopis, a víc se jím zabýval. Dobrodružný Casanova, to je už těžší oříšek, protože přes veškeré zprávy, které po sobě zanechal, tak je někdy těžké rozeznat, co je pravda, a co je výmysl. Takže pojetí, které pro jeho představení režisér zvolil mi přišlo svého času zajímavé. No, ale doba pokročila, i léta v mém životě, takže už to vidím trochu jinak, nicméně rád se na tenhle film znovu kouknu, protože oba příběhy mi přijdou zajímavě filmařsky povypravovány. ()
Boli to ľudia s divokými srdcami, ale stvárnenie už také divoké nebolo. Okrem Mozartovej hudby zaujal len Boris Rösner ako Casanova, pretože presne taký Casanova aj bol - dosť nevzhľadný. ()
Mám na ten film matné a vcelku pozitivní vzpomínky "zkdysydávna". Možná v hodnocení nadsazuji. Rád bych jej proto viděl znova, i když to žel bude asi zklamání... ()
Rok 1989 na tu dobu je to celkem slušný filmeček. ()
,,GÉNIOVIA SÚ SMRTEĽNÍ IBA ZA ŽIVA. LEN HLUPÁKOV ZABÍJA SMRŤ." __ Divoké srdcia vstúpili do môjho povedomia viac-menej náhodou pred mnohými rokmi, kedy ich raz vo svojom programe uvádzala TV Nova (dodnes sa mi vybavujú scény obsiahnuté v TV upútavke), avšak ich sledovanie ma nakoniec minulo a odvtedy som na nich viac nenarazil. Snáď aj slabá propagácia má vplyv na pomernú neznámosť Soukupovho diela. Úplnou katastrofou podľa tunajšieho hodnotenia alebo názorov užívateľov však tento film aspoň z môjho pohľadu nie je. Pravdou je, že má zvláštnu strihovú skladbu a viaže na seba množstvo balastu bez ktorého by rozprávanie o dvoch súbojoch vystačilo aj na slabú polhodinku. Boris Rösner má istý tajuplný šarm a charizmu, nevidím preto dôvod prečo ho ,,neortodoxne" neobsadiť do úlohy milovníka Casanovu. Podobná asociácia ma napadá v prípade Johna Malkovicha ako Valmonta. (230. hodnotenie, 10. komentár k filmu, P. S. _ moje hodnotenie č. 2000) ()
Posledny obstojny a pozeratelny film rezisera Soukupa. 69 % ()
Toto je muj nejmene oblibeny typ filmu. K tomu Soukupova rezie a pruser je na svete. Herecke obsazeni neni nejhorsi, ale krome Borise Rosnera me nikdo nijak nezaujal. Druha povidka je lepsi, nuda to je vsak poradna! ()
Pokus o historický žáner sa vcelku podaril, aj keď ho čiastočne zachraňuje rozdelenie do dvoch poviedok, z ktorých je tá prvá o Puškinovi lepšia. Ešte vlasatý Vašut si tu skúsil aj jedno znásilnenie. Tá druhá o Casanovovi aspoň obsahuje nejaké nahotinky a dáva tak zabudnúť na slabšie obsadenie - napr. herec hrajúci Casanovu je skôr vhodný na rolu bezdomovca. Menšiu rolu ľahšej dámy si tu strihne Lucie Bílá. Oceňujem, že slovenskí herci nie sú predabovaní a pôsobí to preto prirodzenejšie. ()
..., z nichž crčí ohnivé plameny, rubínové kapky. Bijí se. Frejíři, "westernovští boháči," bez neprůstřelných vest. Milovníci, majitelé zdobných šlechtičen, s tělem plným střelného prachu. Na společenském dýchánku vějířů času. ()
Podceněná záležitost. Kvalitní herci, fajn výprava...u Casanovy to působilo celkově uceleněji a výživněji. 65%. ()
V podobném filmu prostě jednoznačně rozhodují souboje a ty jsou v Divokém srdci v těžkém podprůměru. To se nedá nic dělat, tohle režisér nezvládnul. ()
Hvězdami naditý historický snímek. Vcelku koukatelný. ()
Jaroslav Soukup se pokusil o historické drama 19. století ve dvou různých povídkách ( vysoubojený rozervanec Puškin a ženami zneužitý Casanova ) spojených v jeden film. Obsazení je tedy hodně bohaté ( dokonce se mihne i Lucie Bílá nebo Mariana Slováková z Discopříběhu ) atmosféra dobrá, kostýmy a lokace fajn, kamera solidní a stejně je výsledkem jen jakýsi pokus, který mi byl sympatický, ale jako filmový zážitek dneska slabý. ()
Obsahem prázdné, ale díky formě, dialogům, hercům a poselství mě příběhy soubojů neskutečně bavily. Soukupovi se povedlo usměrnit i Marka Vašuta a jakkoliv nevěrohodně může na první pohled vyznít jeho role Puškina, brzy jsem zjistil, že to bylo mnohem lepší než jsem čekal. Smrti nedbalý Vaculík proti zádumčivému Bartoškovi je z toho nejzajímavější duel a hezky ukazuje, jak se přístup duelanta změní v okamžiku, kdy získá důvod proč žít. Souboj Puškina se odehrává právě ve stínu jeho díla, což je velmi hezký odkaz na to, jak dílo Puškina přetrvává dlouho po jeho smrti. Příběh Casanovy s Borisem Rösnerem se na konci stane nečekaně brutálním a kritickým k době, kdy dané slovo mělo větší váhu než zdraví a život. ()