Meky
Režie:
Šimon ŠafránekKamera:
Martin ŽiaranHrají:
Miroslav Žbirka, Kateřina Žbirková, David Žbirka, Laco Lučenič, Kamil Peteraj, Ján Lehotský, Marika Gombitová (a.z.), Jan Ponocný, Rob Cass, Blair Cunningham (více)Obsahy(1)
Byl to tehdy jeden z největších šoků naší populární hudby, po čtrnácti nepřetržitých vítězstvích Karla Gotta v anketě Zlatý slavík mu tuhle nejprestižnější hudební cenu Československa vyfouknul plachý brýlatý outsider, zpěvák Miro Žbirka z Bratislavy. Psal se rok 1982, Meky zažíval svou vlastní beatlemánii, psal hity, které žijí doteď. Mimo reflektory měl za sebou už řadu bolesti, před sebou měl dlouhou cestu plnou zvratů až k natáčení ve vyhlášených studiích Abbey Road. Co všechno potkalo Mekyho Žbirku od chvíle, kdy poprvé vzal do ruky kytaru, až do momentu, kdy svůj život odhalil filmařům? Býval dlouhovlasým rockerem i britským elegánem, ještě před plnoletostí hrával jako námezdní muzikant v cizině, zažil ztrátu bratra, vyhazov z kapely stejně jako davy fanynek, slávu a hudební triumfy, má za sebou odchod do ústraní i velký návrat. Jak se vyrovnal s havárií blízké osoby a se svody všemocné komunistické strany v době socialismu? Film Meky vypráví o naprosté oddanosti hudbě, o víře ve vlastní cestu, přestože často vedla jinudy, než mu všichni doporučili. O tom, jak s elegancí překonat velké společenské revoluce i životní zvraty. Režisér Šimon Šafránek, držitel Českého lva za dokument King Skate, vytvořil dynamický portrét hudební legendy s využitím Žbirkovy otevřené zpovědi, současných záběrů a rozsáhlého archivního materiálu. (Bontonfilm)
(více)Recenze (155)
Další z bezpočtu českých dokumentárních portrétů natočených s neskrývaným obdivem a úctou k natáčené osobnosti. Absence kritického odstupu přitom není nijak reflektována. Filmem prostupuje vděk režiséra za to, že jej Žbirka vpustil do svého soukromí. Na oplátku v něm víceméně chybí konfrontace, nesouhlasné názory či snaha lépe pochopit sporné a nepříjemné kapitoly životního příběhu dotyčného.___Meky je dynamickou a nostalgickou změtí nových a archivních záběrů, natáčených na různé formáty a doprovázených málokdy utichající hudbou. Poněkud uspěchaný a nesoustředěný film ze všeho nejvíc připomíná videoklip, pro nějž je prioritou neztratit rytmus, nikoli lépe pochopit člověka, o němž vypráví. Ležérní projev Mira Žbirky, který si za všech okolností zachovává nadhled a neztrácí humor, se tak odráží v celkovém pojetí. Film protagonistu ukazuje výhradně takového, jak se sám prezentuje, přijímá a stvrzuje jeho veřejnou image. Citlivější témata, jejichž rozebírání je Žbirkovi viditelně i slyšitelně nekomfortní („Zle sa mi o tom hovorí“), jsou vždy jen naťuknuta.___Detaily Žbirkovy mlčící tváře, opakované tak často, až pozbývají schopnosti sdělit nějakou emoci a začínají plnit čistě rytmizační funkci, filmu chybějící hloubku dodat nedovedou. Šimon Šafránek se živou kolážovitou formou sice vyhnul vybudování nevkusného filmového pomníku nicméně zůstává na povrchu a mýty o životě a kultuře v „konsolidované“ společnosti pozdního socialismu se bourat nesnaží.___Jde samozřejmě o zcela legitimní přístup, odrážející možná nejen pokoru režiséra vůči populárnímu hudebníkovi, ale také preference diváků. Na velikány socialistické a normalizační (pop)kultury chceme vzpomínat v rámci zavedených postkomunistických narativů o umlčovaných umělcích a restriktivním režimu, kde pro vyjednávání s mocí nezbývalo mnoho prostoru. Podřídit se a nevzdorovat bylo v pořádku. Takto zjednodušující a v něčem konejšivý, individuální morálku a zodpovědnost netematizující pohled na předchozí dekády možná nejlíp odpovídá tomu, jak chceme jako národ vzpomínat na nedávnou minulost. 50% ()
Ehm... nutno uznat, že laťka nastavená King Skate byla hodně, hodně vysoko, takže se není co divit, že zůstala nepřekonána. Ale že to bude takový rozdíl, to je poněkud zklamání, to si řekněme upřímně. Písně Mekyho Žbirky mám velmi rád, a online koncert z jeho obýváku během jarní vlny Covidu, který jsme s manželkou ne viděli, ale zažili, v našem obýváku (a s námi skoro dvacet tisíc lidí;)), řadím mezi jedny z nejpozitivnějších zážitků nejen tohoto roku:) To ovšem nemůže nic změnit na tom, že hype, který uvedení Mekyho předcházel, byl řekněme značně nadsazený. Nepochybuji o tom, že ŠŠ skutečně žil vedle Mira Žbirky, a že ten tak ze svého života ukázal leccos, co bychom jinak neviděli. Ale i tak pokud jde o hlavního protagonistu, jede film docela po povrchu. Ty proklamované hluboce osobní momenty jako turné po narození dcery a s tím spojené vnitřní výčitky, nebo nehoda Mariky Gombitové, to jsou skutečně jen okamžiky, a nic z nich nevyplývá, režisér po nich nejde, neptá se. A když přijde řeč na smrt bratra Jasona, je to sice silné, ale "krapet" mi na tom vadí, že z ničeho ani náznakem neplyne, že má Žbirka ještě jednoho bratra (Tonyho). Nejzajímavější tak jsou hodnocení týchž věcí Mekyho někdejšími souputníky, zejména Laco Lučeničem. Tam je napětí, tam je konflikt - ale také určité vyrovnání. Ale aby to nevyznělo zbytečně negativně - Meky je dobře natočený dokument, a nejdůležitější je jeho vzkaz světu - zpráva o životě chlapíka, pro kterého je hudba naprosto neoddělitelnou součástí jeho existence, a který se nechystá usnout na vavřínech za žádných okolností. A který v životě všechno neudělal dobře, ale přesto z něj máte pocit, že dosáhl svého štěstí, že je za něj vděčný, a že se chce o něj podělit i s vámi. Tím způsobem, kterému nejlíp rozumí - hudbou a písněmi. Dobrá nálada zaručena, 80 minut uteče jako nic. Ale není to žádná dokumentární bomba. 70% pro film, když si odmyslím jeho objekt. ()
King Skate jsem neviděl, ale rozhodně se na něj chystám. Tenhle dokument je trochu rozporuplný - na jedné straně je to typické ukazování mluvících hlav, na straně druhé tvůrci obdivuhodně pracují s archivním materiálem a jeho střihem - v tomhle je film dost podvratný a je potřeba ho sledovat opravdu pozorně - i okamžiky, kdy Meky jen mlčí a naťukne určité téma, je důležité. Jde o to myslet v souvislostech - třeba o tom, že pod termín "velikán normalizační (pop)kultury" nemůžete jednoduše zařadit člověka Žbirkova původu, rozhledu, kumštu, on je právě opakem těchto velikánů, například Karla Gotta - umělecky i prakticky. ()
Že mi Miro Žbiro přijde někdy (po smrti, no co už) docela fajn... To som něžral. (3,5* Šafránkovina classic) ()
Umenie k sebe vždy ťahalo pošukov, magorov, bláznov, polobláznov a čudákov. Ale aj talentovaných a prekvapivo skromných, pokorných, civilných ľudí, ktorí paradoxne čím boli slávnejší, tým sa na menej hrali, proste boli sami sebou. A taký bol aj Meky. Ono je zaujímavé, že sa z tohto dokumentu vlastne ani veľa nedozviete. Vlastne premýšľam, či to vôbec je dokument, alebo niečo iné. Beztak trvá krátko (80 minút s titulkami) a mnohé minúty z toho vypĺňajú pesničky alebo scény, v ktorých Meky skôr mlčí, než hovorí. Čo paradoxne vydá za viac slov, než keby mal 80 minút nonstop hovoriť. ()
"Když jsi tenkrát vytlačil Karla z 1. místa, udělalo to na mě takový dojem, žes mu to udělal schválně, abys ho naštval." Nezapírej Meky. Bylo to tak. To ti ho nebylo líto? Takhle získal jen 42 slavíků a určitě byl smutnej. Ale zpět k Mekymu. Já se jsem ho vždycky rád poslouchal, takže hudebně mě to bavilo, byl jsem spokojenej s archívními záběry Modusu a Limitu, ale krátký Mekyho komenty nebyly nijak zvlášť zajímavý. Trošku nám sešel, což se slabším jedincům s přibývajícím věkem stává, ale pořád je to fajn chlapík. Tak za to mu dám jednu hvězdu k dobru. ()
Hlavně ve druhé polovině to (dost překvapivě) působí dojmem nějakého poloamatérského fanouškovského projektu a skutečně zajímavé je to jenom do odchodu Lučeniče. Pak už je to jen smutné, ve finále dokonce trapné. Jinak Žbirka sám o sobě je stokrát víc než nějaký Gott, ale s tím už Šafránek nemá nic společného. ()
Když v roce 2019 zemřel Gott, tak celé Československo truchlilo. V roce 2021 se situace opakuje, protože po odchodu mnoha hudebních velikánů byl právě Žbirka největší legendou. Paralel s Gottem je navíc pěkná řádka. Zářili v socialismu a dokázali uspět i po revoluci v kapitalismu. Jejich sláva sahala až za hranice. Vyhráli Zlatého slavíka i Bratislavskou lyru. Bavili diváky nejen svým zpěvem, ale i nakažlivým humorem. Oba skolilo vážné onemocnění a odešli předčasně, protože jinak by rozdávali radost na jevištích ještě roky. Dokument samotný je však průměrný. Šafránek sází na zběsilý střih a záběry na mlčící ikonu, ale bojí se kopnout do vosího hnízda. ()
Milý dokument o skromném talentovaném sympaťákovi plně oddaném hudbě, který jen naznačuje zákulisní dramata. ()
Není to úplně můj šálek té, ale respektuji muzikanty, co do hudby přinášejí osobitost a odkaz. V tomto případě i pokoru a slušnost, čiže věci, co se už moc nenosí a jsou občas považovány spíše za slabost.. Šafránek přišel s portrétem, co odráží lidskost svého středobodu a který může být ve správný (či chcete-li špatný) čas i dostatečně emotivní. Tu hladinu nekritického klidu možná lehce rozčísnou pohledy depešně módního Lučeniče, ale jinak nic nebrání divákovi v aktivaci selektivní nostalgie a návratu do zeme pradávných sĺnk, co na mapách dávno niet.. ()
Miro Žbirka - nečekaný a předčasný nebožtík - je zosobněním evropsky zakotvené ztělesnění československosti, mluví slovensky, ale současně jakoby patřil odjakživa k Praze. A fenomén anglické maminky v tom všem hrál nemenší roli. Civilistní neokázalost pojetí dokumentu i Žbirkovy osobnosti jakoby se prolínaly a umocňovaly v jeho hudebním neopakovatelném odkazu. Za nápadnou v pojetí filmu je možné označit Žbirkovu izolaci uvnitř českého prostředí v jeho pražském období. ()
Hodně dobrý dokument, kterému se bohužel nepovedlo načasování. Meky je zajímavý fenomén i pro diváky, kteří nepatří mezi jeho věrné fanoušky. Žbirkova celoživotní fascinace Londýnem v šedesátých letech hodně definuje jeho pohled na svět, stejně jako jeho nevšední kořeny. Scény z Abbey Road jsou až dojemné. A dlouhá životní cesta, která vedla až k tomuto vrcholu, rozhodně stojí za váš čas. ()
Mrzí mě, že jsem se k tomuhle krásně upřímnému, svěžímu, dojemnému i zábavnému dokumentu nedostal dříve než v tenhle k posrání smutný den. Pro fanoušky Mekyho povinnost a jedna z nejlepších příležitostí, jak si (ach jo) zavzpomínat. ()
Veľmi pekné remeslo aj keď v podstate výhradne pre fanúšikov Mekyho 7/10 ()
Slaboučký dokument, který k Mekymu přistupuje s přílišnou úctou. Chybí prakticky jakékoliv oponentůry. Na dokumentu je zkrátka znát, že jeho průvodcem je sám Miro Žbirka. K věcem ke kterým se nechce vyjádřit, se zkrátka nevyjádří nebo jde hned od nich a je to vyřešeno. Druhá půlka je už spíše slabá záležitost. První polovina nabídne Mekyho zrod. Notnou část už tak krátké stopáže zaujímají zpěvákovy největší hity. Zkrátka ono by asi bylo o čem vyprávět, ale rozumím tomu, že rodina si to přála přesně takhle. 50% ()
Velké F pro tohoto slovenského Johna Lennona. ()
Meky je fakt sympaťák a z archivních záběrů si umím představit, že z toho jeho vysokýho hlásku a nevinnýho kukuče musely holky pořádně šílet. Já ho tedy hlavně znám z různých televizních pořadů jako dobrého vypravěče, co umí být dost vtipný. Něco takového ve filmu moc není. Což by teoreticky nevadilo, protože proč se nezaměřit na vážnější věci v jeho životě, a nějaké drama by se určitě našlo. Jenže to prostě není nijak dobře zpracované. Politika a komunismus se tam jenom nastřelí a vztah mezi ním a spoluhráčem z kapely Lacem, který zůstával v Mekyho stínu, se začne zajímavě črtat... a potom si máme vystačit jen s tím, že oba jsou spíše diplomatičtí a režisér nejspíš chce, abysme dál jen četli mezi řádky, například různými záběry na Lacův zahloubaný obličej. To jsou sice hezké triky, ale já bych chtěl VÍC FAKTŮ. A je mi jedno, jakým způsobem, jestli to tam bude říkat vypravěč, budou tam nějaké nápisy nebo to třeba doplní nějaký hudební kritik... Ale tady prostě ta témata šíleně kloužou po povrchu, takže se dozvíme něco, ale ne moc. Žbirka má za sebou v životě taky pár velkolepých momentů, ale ani jeden není působivě natočený. Například finále by mohlo vyeskalovat v nějakou arénu křičící jeho jméno, kde by posléze zahrál nějakou svou působivou písničku v působivým aranži (třeba tu Atlantidu...). Ne, film skončí tím, že Meky komentuje na zahradě cvrčka. Meky Žbirka je charismatický sympaťák a úspěšný zpěvák, který si zaslouží lepší film. (5/10) ()
Ako nie príliš zainteresovaný do Mekyho kariéry som sa trochu v informáciách a chronológii strácal. Emocionálne to ale nostalgicky celkom fungovalo, najmä však vtedy, keď zaznievali známe tóny legendárnych hitov, čiže tu by som až tak Šafránkovi negratuloval k prínosu. Potešia dokonca aj hovoriace hlavy, najmä ak rozprávajú skutočne k veci. Vôbec som nevedel, že vzťah Žbirku ako autora a Lučeniča ako producenta bol vyhrotený podobne ako napríklad vzťah medzi Goreom a Wilderom, kde tiež jeden písal a druhý odrobil všetku špinavú prácu v štúdiu. ()
Šimon Šafránek se spolu se střihačem Šimonem Hájkem dokázali prohrabat archivy a přijít s dalším dynamickým dokumentem s minimem mluvících hlav. Film je ovšem určen jen pro zpěvákovy fanoušky. Pokud jste toho o Žbirkovi věděli tak málo jako já, moc se toho zhlédnutím filmu nezmění a zbytek si budete muset dohledat někde na internetu. ()
Celkem dost informací o soukromí umělce, který stvořil velké hity a komunistům před nosem šířil západní moderní styl hudby. Trocha nostalgie a nadhledu. Pěkná historka jak se seznámili Mirovi rodiče když otec jeho budoucí matce Angličance v hospodě omylem vypil sklenku. Ta pak přijela do Československa, aby se vzdala kvůli rodině svobody. Žbirka má přirozené osobní kouzlo a milý klukovský humor. Pobavilo mě třeba když odpověděl na námitku „moc kecáš“ „díky za pochvalu“. Chvíle týkající se autonehody kolegyně Mariky Gombitové jsou smutné, stejně tak ztráta Žbirkova bratra a kvůli kariéře malá péče o jeho dceru. Je zde dosti archivních materiálů i dobových hvězd jako Peteraj nebo Lučenič. Peteraj mluví o tom, že Miro nikdy nebral žádné drogy. Ve finále plná hala diváků, ale dokument nikdy nepřekročil hranici nekritického medailonku. ()
Související novinky
Zemřel zpěvák a skladatel Miro Žbirka
Dnes přišla velmi smutná zpráva pro českou a slovenskou hudební sféru, ve věku 69 let nás totiž opustil populární zpěvák a skladatel, bratislavský rodák a držitel Zlatého slavíka, Miro Žbirka. Zprávu… (více)