तरंग
The Wave
Obsahy(1)
Film je příběhem ztráty způsobené sobectvím a soustředěním se jen na profit z věcí. Jsme vrženi do dvojdomí: na jedné straně slumy, v nichž jsou v bezpráví terorizováni, okrádáni a zabíjeni dělníci, a na straně druhé svět horních deseti tisíc, v němž se na příběhu průmyslnické rodiny reliéfuje vyprahlost, svět bez hodnot a rozpad vztahů. Janki (Smita Patil) si vyprosí místo služebné u dědičky továrny Hansy (Kawal Gandhiok). Její muž Rahul (Amol Palekar) chce převzít otěže firmy a snaží se odstranit jak svého zetě Dineše (Girish Karnad), tak – především, ale nenápadně – samotnou hlavu rodiny a majitele továrny Sethjiho (Shreeram Lagoo). Ze žalu nad smrtí otce však odchází dobrovolně ze života i Hansa a Rahul ve snaze setřást veškerá podezření odhání Janki, kterou předtím svedl. Jaký je osud člověka, který si uvolnil ruce tím, že od sebe zapudil veškerou lásku? (garmon)
(více)Recenze (1)
Tempo ságy. Velmi povlovné. Největší síla je v obrazu – širokoúhlý, vlastně spíš širokoširokoúhlý, výprava barvy slonové kosti (scény z boháčova domu), svět toho filmu zůstane v mysli napůl snový: těžkotonážně melodramatická hudba v úvodních titulcích, Evropu imitující, ale neevropsky vede hlasy a instrumentuje spíš heterofonně, než harmonicky. Opakuju si – je to napůl cesty, vlastně je to „Asie, Asie“ …emoce jsou asijské, po 20. minutě řve hudba v přízračné scéně s pouličním divadýlkem v pozadí jak někde z Bali, hlasy mají ti lidé jak ta nejvychlastanější Kellarová, leckteré hraní je festovně asijské, zrovna tak dramaturgie – maximálně cudná, vlastně via telenovela, ale to není spravedlivé zařazení, protože tady není tolik sentimentu. Vybavovala se taky mi „Indie“ mého dětství (osmdesátky, divadlo Loutka na "Gorkáči" a mezi řadami nalezený vysouvací metr "Made in India" – snění o Indii slonů, indii narůžovělé slonoviny) – a ta trocha kdesi zahlédnuté „filmové Indie“, kde byli zrovna tak muži v těsných bílých sakách (ta bílá – narůžovělá bílá), všudypřítomné bylo „vzácné“ dřevo – často designově nepěkné, nepraktické, ale solidní, poctivě opracované (plus bílý mramor – něco takového pak našinec vídal i na dovolených v resortech na blízkém východě). Vybavila se mi Durasová s Vicekonzulem – tam se ale jezdilo „na ostrovy“, tady se kouká na záliv při odlivu. Když tu Smita stojí u okna, vane pravidelně od moře vítr a čechrá jí sárí. Mohl bych pokračovat nezabydleným domem, patrně filmovým, s nelícujícími koberci po stranách (zase ta jemná bělorůžová), s profily procházejících žen s očima jak mandle; snové krajiny. Ale na druhé straně je širokoširokoúhlý záběr na děravý slum v noci, okolo jede vlak, vidíme ho děrami v chatrči; zápas se odehrává na pohyblivých pontonech na temném moři v noci, bijí na nich muže, je to hororové už jen pohyby pontonu, na kterém kamera utkví a ustálí se po odejití všech postav. Pontony do sebe narážejí a skřípou. Děs z hlubiny pod nimi. Všechny ty vztahy, jména – doléhá to ke mně pořád napůl jen jako sen, vím, o čem se přibližně jedná, registruji, ale nepronikám – bohužel. Porovnávám s Bressonovou Něžnou u jejíhož natáčení Shahani asistoval: co si odnesl? Nevzrušenost? Barevné pojetí? Růžovou ženy, tmavou muže. Vášeň jako zadržovaný vzdech, oba milenci zcela oblečení, pod ramenem Smity drobné vlhké místo potu na tričku; neúmylsné. ()