Anna the Proletarian
Režie:
Karel SteklýScénář:
Karel SteklýKamera:
Rudolf Stahl ml.Hudba:
Jan SeidelHrají:
Marie Tomášová, Josef Bek, Jana Dítětová, Bořivoj Křístek, Bedřich Karen, Jarmila Májová, Libuše Pospíšilová, Oldřich Velen, Vítězslav Vejražka, Saša Lichý (více)Obsahy(1)
Rok 1919. Mladá venkovská dívka Anna přichází do Prahy sloužit v bohaté rodině stavitele Rubeše. Seznámí se s Toníkem, slévačem v ČKD a aktivním členem sociální demokracie. On, jeho přátelé a kamarádka Máňa naučí Annu samostatnosti v jednání se zaměstnavatelem a poučí ji o třídním boji. Uplyne rok. V sociální demokracii dochází k hlubokému rozkolu. Levicové křídlo tíhne ke komunistickému ruskému vzoru. Pravé křídlo je ochotno ke kompromisům a podporuje buržoazní politiky. Tak se nechá vydíráním dohnat ke zradě poslanec Jandák. V době velkých politických bojů přijde Anna pro malichernou záminku o práci. Toník se jí zastane a zároveň ji požádá o ruku. Anna s ním pak žije v nouzové kolonce. Bohém Franta Sauer pro ni a Toníka sežene malý byt. Anna čeká dítě a její štěstí kazí pouze strach o manžela, který se aktivně účastní všech demonstrací. Pak však pochopí, kde je její místo, a v době generální stávky, vyhlášené levicovými dělníky, se postaví v průvodu vedle Toníka. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (82)
Skalní komunista uroní nejednu slzičku, normální člověk jenom zazoufá. Tonda Zápotocký měl určitě takovou radost, že vytáhl svoji oblíbenou garmóšku a šel do hospody hrát mezi svý. Menší radost ale určitě měli ti, kteří na to byli povinně nahnaní. ()
Literární předloha i její filmové ztvárnění varovně odpozují již svým názvem. Skutečnost, že ANNU PROLETÁŘKU někdejší sociálně demokratický redaktor a spisovatel Ivan Obracht psal více či méně na zakázku tzv. marxistické levice jako ospravedlnění jejího zkrachovalého pokusu o převzetí moci v průběhu roku 1920, se na kvalitě díla nejblaze podepsala. Je to snad první kniha tzv. socialistického realismu u nás. Karel Steklý - osobnost stejně rozporuplná jako Olbracht s uměleckým rozpětím od SIRÉNY až po normalizační průjem HROCH - vložil do díla více než jeho tvůrce. Jaksi mimochodem před zraky tehdejší supercenzury proklouzly do filmu vcelku věrně osobnosti druhého křídla tehdejší československé sociální demokracie v čele s Vlastimilem Tusarem - velmi slušně zahraným Františkem Vnoučkem - a byť v karikované podobě tu získaly prostor pro vyjádření svých, Masarykem plně sdílených názorů, zejména myšlenky na uhájení demokratické mladé republiky ryze demokratickými prostředky; zajímavé jsou i záběry zřejmě ještě původních sociálně demokratických prostor Lidového domu předtím, než se stal Muzeem V. I. Lenina. Zřejmě poprvé a naposledy je tu filmovou postavou dr. Přemysl Šámal, velká osobnost obou našich odbojů, oběť nacistické perzekuce. Pozoruhodná je i skutečnost, že hlavním koryfejem prvních komunistů je ve filmu vlastně výhradně kladně traktovaný Bohumír Šmeral (opět obstojně v duchu pověstného "starého pardála" sehraný Josefem Beyvlem), komunisty samými vnímaný po dlouhá desetiletí jako postava a osobnost na pokraji únosnosti z hlediska potřeb Moskvy i gottwaldovského vedení KSČ. V době cílené likvidace všeho, co mohlo překážet záměrům stalinskogottwaldovské kulturní glajchšaltace, šlo vlastně o podnětný čin. Je pochopitelné, že dosah tohoto nechtěného efektu nemůže znamenat přecenění filmu jako takového. Ale i míra falšování historické paměti tu má - v porovnání např. s filmovou podobou RUDÉ ZÁŘE NAD KLADNEM - své meze. Jak Toník, tak zejména Anna měli totiž ve své době předchůdce v desítkách tisíc mladých lidí jen zázrakem přeživších hrůznou první světovou válku a prahnoucích - naivně a nanejvýš mlžně a iluzionisticky - po společnosti sociálně spravedlivější a lidsky neskonale teplejší. Vlastně dobré režijní Steklého vedení vydatně přispělo k tomu, že mladá a už tehdy umělecky pozoruhodná a navíc zjevem atraktivní Marie Tomášová téměř zcela eliminovala plakátovost a tezovitost své postavy a navíc jakoby za sebou vytáhla i Beka neporovnatelně lepšího než jeho z fráze a dogmatu budovaný Zápotocký v RUDÉ ZÁŘI NAD KLADNEM. Tady výčet poměrně skromných a velmi relativních předností filmu končí. Míra znásilnění historické paměti je enormní zejména v závěrečných scénách PROLETÁŘKY nejen faktově, ale i celkovým vyzněním. Je to tedy dílo v mnoha ohledech i dnes víc než výstražné. ()
„Porážka dělnické třídy r.1920, způsobená především tím, že v čele bojů nestála bolševická strana, rozhodla sice o tom, že buržoasie nastolila svou diktaturu cukrovanou masarykovským humanismem. Ale současně byla tato porážka nesmírným poučením, nesmírnou zkouškou ohněm. Vždyť to poučení přivedlo dělníky k nutnosti založit komunistickou stranu. Film „Anna proletářka“ dobře a přesvědčivě ukazuje, jak a z jakých lidí se rodilo ocelové jádro budoucí KSČ. Je nám jasně, že takoví Toníci, ale i takové Anny budou opravdovými bolševiky, které už nikdy nikdo neopije rohlíkem humanitních ideálů.“ Kino, 1953, č.15 (16.7.), EDIT:2021/12/14 - taky je to brutální nuda. ()
V „Anně proletářce" vytvořil Olbracht mohutný, realistický, hluboce pravdivý s silně přesvědčivý obraz našeho revolučního dělnictva v jeho boji proti buržoasii a jejím jidášským posluhům z řad oportunistů. Z tohoto základního faktu také vycházel autor filmového zpracování Karel Steklý a vědom si toho, že osud Toníka a Anny je spjat s nezadržitelným postupem dělnického hnutí a Olbrachtem úmyslně zasazen do událostí roku dvacátého — rozšířil a dokreslil pozadí událostí tohoto důležitého roku, kdy se rodila Komunistická strana Československa. Udělal to, co Olbracht pro okovy buržoasní censury udělat nemohl, postavil na scénu historické osobnosti, aby tak ještě jasněji a konkrétněji mohl vyjádřit hlavní ideu Olbrachtova slavného díla. Vytvořil tak film, který je důstojným protějškem románové předlohy a horoucí oslavou zrodu naší komunistické strany, která nás dovedla k tak slavným vítězstvím. Filmový přehled 7/1953 ()
Už je to pár let, co jsem četla Olbrachtovu předlohu, ale pořád jsem přesvědčená, že to vůbec není špatná kniha. Pamatuju si, jak mi postava Anny připadala uvěřitelná a pochopitelná, jak byl její vztah k Toníkovi živočišný, jak jim postel voněla ocelí. Co se s tím vším stalo v režii Karla Steklého? Něco strašného. Anna je tu epizodní venkovskou husou, která se úplně ztrácí ve sledu davových scén. No, některé jsou docela působivé. Většinu té neskromné stopáže ale tvůrci vyplácali na úmorné schůzování a nejdebilnější dialogy v dějinách kinematografie. ()
Sociálně uvědomělý slévač Toník:-) ()
Proletáří všech zemí, vyližte si prdel...............! Heh, to se mi ulevilo.... ()
Je to nejen hlouopé, ale ve výsledku zlé, zlomyslné. ()
Tuto nechvalně proslulou agitku jsem si pustil ze studijních důvodů, podobně jako jsem kdysi hnán stejnou motivací sáhl po Olbrachtově stejnojmenné literární předloze. Podruhé bych to už neudělal, po zhlédnutí mi je nesmírně těžko, jako kdyby mě protáhli nejkalnější žumpou či mi mozek prohnali brutálním ideologickým výplachem, proti kterému nelze být zcela imunní. Člověk by měl skoro chuť si začít zpívat "Již vzhůru psanci této země" ... A ještě smutněji mi je, uvědomím-li si, že ve stejném roce, kdy se u nás natáčí příšerná "Anna proletářka", vznikají ve světě skvělé filmy jako "Zpívání v dešti", "Světla ramp", "Žít", "V pravé poledne", ad. Ten film je tak plný patosu (a z něj plynoucí nechtěné komičnosti), politického kýče, vyprázdněných floskulí, schematického vidění a překrucování reality, že je skoro nemožno pro mě jako současného diváka identifikovat, co je zde výsledkem ideologické manipulace a co odpovídá historickým reáliím (pokud vůbec něco kromě jmen reálných historických postav)). Z Olbrachtovy předlohy se leccos vypustilo a naopak leccos je zde navíc, nejedná se tedy o doslovnou adaptaci. Dvouhodinová stopáž pak přebíjí zcela vše; tohle snad nelze dokoukat za střízliva a na jediný zátah... Co na tom, že je to řemeslně vcelku slušně natočeno, že se tam objevují dobří herci (nikdo z nich si jistě účinkování v téhle dobově poplatné podívané za rámeček nedal) a že Olbracht byl výborný spisovatel. Jeho knižní předloha je čistý škvár. Kupříkladu větu, kterou pronese postava slévače Toníka Krouského k Anně - "Je to jeden z nejnesvědomitějších vykořisťovatelů celé Prahy“ - považuji za jednu z nejstupidnějších literárních replik, jakou jsem kdy četl. Současně je "Anna proletářka" i smutnou ukázkou toho, jak výborný literát Olbracht podlehl svodu neblahé ideologie a zpronevěřil se umělecké poctivosti - na semináři konaném v r. 2002 v Semilech, věnovaném této kontroverzní postavě české literatury, se mj. řešilo, proč po 2. sv. válce tolik "politicky klopýtl" a podruhé vstoupil do KSČ, ze které byl v r. 1929 vyloučen (?!). Dodnes je s podivem, jak mohl autor knih, jako byl román "Nikola Šuhaj loupežník" či triptych "Golet v údolí", napsat něco takového, jako je "Anna proletářka". Smutně mizerná kniha. A děsivě upadlý film. ()
Film, jenž měl být nepochybně natočen daleko dříve. Poválečná nutnost socializace společnosti došla již tak daleko, že je přípustná i pro nejvyšší politické vedení. Ona skutečná socializace je ovšem tlačena ze dvou stran. Na jedné straně hrabající a nenasytná buržoazie prahnoucí jen po narůstání svého majetku a živoucí z hesla..."co z toho budeme mít my?" A na druhé straně hystericky tlačený proletářský internacionalismus, založený na cizí ideologii, jenž za vlády politického, masového vraha Stalina, již ve 30. letech, ukázal svou podstatu. Nicméně...nevyhnutelnost zmíněné socializace a cílená informovanost společnosti dělá své. Fungovalo to před sto lety, funguje to i dnes. Jeden z velkých kladů snímku jsou, sice lehce zveličené, ovšem reálné praktiky kapitalistické vlády. Koalice, kupčení se státními zakázkami (přičemž tehdejší korporátní vládcové měli k dispozici všeobecné dělnictvo), politické trafiky, maximální korupce a při nejhorším i špinavé důkazy o nevěrohodnosti konkrétní osoby. Praktiky, jenž se zřejmě dědí. Toto jednání, jenž se odráželo ve společnosti, bylo jistě tím hlavním hnacím motorem. Nepochopitelná nenasytnost kapitalismu vyvrcholila Černým pátkem 1929 na americké burze. Kam vedly skoro další dvě desetiletí víme bohužel všichni velmi dobře. Socializace je tedy nevyhnutelná. Tím se dá částečně pochopit smýšlení zamilované bolševické dvojice i jejich přátel. Zvláště pak, když nám snímek nabízí ještě pohled na nestoudnou rozmařilost a tragicky směšnou pomoc bližnímu svému od tehdejší buržoazní společnosti. Samozřejmě hnanou do extrému, který občas vytváří i nechtěný humor. Jsou tak zlí, až jsou směšní. Film sází na jednoduchou demagogii. Všichni buržousti jsou nenasytná hovada a všichni proletáři jsou poctiví chudáci, kteří si ani byt z protekce nevezmou. To potom ty odpady lítaj, protože dnes je všeobecně známo, že každý proletářský dělník, komunista, byl vlastně vrah. Filmová a společenská demagogie tu s námi bude navždy. Každý to dělá po svém. Proletariát 20. a 30. let beru (až na démonizování Ruska) a bytostně odsuzuji komunistické, politické zločiny 30. a 50. let. S tímto postojem se dá Annino rudé prozření plné zásadních otázek a excelentních, hereckých výkonů, krásně vychutnat. Kdyby do své politické hry tvůrci nevtáhli Masaryka ( "pan prezident říká, že se to má vyřídit ein, zwei...") jehož humanitní socializmus byl drcen mezi dvěma mlýnskými kameny, neváhal bych hodnotit ještě o stupínek výše. S rozumným pohledem a s informovaností současnosti, si lze udělat vlastní názor na celé toto období, jenž nám snímek nepochybně skvělým způsobem nastiňuje. Po režijní i herecké stránce výborné. Zbytek je na Tobě. ()
Doslova nechutnost korunovaná dvouhodinovou délkou, přičemž celý film se jen zbytečně tlachá a když už na konci dojde konečně k věci, tak trvá to asi pět minut. V celém filmu mi chyběl historický podkres, který by mi alespoň přinesl jakýkoliv poznatek z toho období. Místo toho zde vidíme na jedné straně svědomité soudruhy z fabrik (kteří bojujjí i proti vlastní straně) a na druhé straně pány kapitalisty, kteří májí všichni do jednoho polštář pod trikem. Chápu, že je chtěli vykreslit jako tlusté figurky, ale aby byli tlustí všichni (a tím myslím úplně všechni)??? Závěr je udělán moc hezky, škoda jen, že to hned tvůrci utnuli a neukázali jak pochodující soudruzi dostanou pendrekama přes tlamy. ()
Hlavní linie: Příběh o vyšukání KSČ v ČSSD. Vedlejší linie: Když neměla Anička co šukat u Rubešů, šukala s bolševikem Toníkem po Praze. Po nějaké době společného pošukávání , pak v sobě vyšukali lásku k sobě a k lidu. Po zhlédnutí filmu jsem měl pocit, že bych si měl taky zašukat, když čumím na takovýhle pičoviny. ()
Oslavná kantáta Ivana Olbrachta přišla tehdy, v nejtužším období stalinských represí, vládnoucí komunistické straně náramně vhod. Její filmová podoba v režii Karla Steklého totiž svým mimoděčným entuziasmem bezezbytku naplňuje žádané a žádoucí požadavky dobových ideologických poradců, kterým osud nově zrozené socialistické republiky ležel na srdci víc než vlastní život. Zkorumpovaná masarykovská policie, zlotřilí političtí činitelé, bezskrupulózní fabrikanti, vykořisťované služky, poctivé proletářské lásky. A náležitě uvědomělí herci Marie Tomášová, Jana Dítětová a Josef Bek. Koho by to neburcovalo? Máňo, prosímtě, ty tak všechno víš, pověz mi, co je to bolševik? – Tím tě straší stavitelka, né? Hólka, ty se bolševiků bát nemusíš! Jsou to samý dobrý lidi. Dělníci, chudý pracující... No, co chceš? Já jsem taky bolševik! ()
Pěkný levicový film. Je zvláštní, že tak málo lidí má cítění jako Anna proletářka a na rozdíl od ní tak většina z nich určitě nemá za sebou takovou práci pro druhé, jinak by ji víc porozuměli, víc ocenili její činy. ()
Silná levicovost, jednostrannost a oslava komunistické ideologie z tohoto snímku bez debaty přetéká. V případě některých dialogů mezi hlavní hrdinou Annou a její snoubencem Tondou zachází přítomný rudý zápal až za hranicu snesitelnosti (to třeba když Tonda označí doktora, který ho po rvačce s policajtem vyléčil, za poctivého soudruha). Za tohle musím strhnout hvězdičky dolu, byť hodnotit pouze svůj osobní přínos z filmu, šel bych minimálně na 4*. Nemohu totiž popřít, že mne snímek téměř po celou dobu dokázal pohltit slušně rozehraným lidským i politickým soubojem na pozadí doby v první Československé republice po světové válce. Příběh o touze, o naději, o zradách, o prohrách, o vítězství... o lidech i společnosti v danou dobu. Z pohledu nás, kterých snímek aspoň trochu zaujal, lze jen litovat, že filmová adaptace nevznikla ještě za první republiky, kdy by před tvůrcemi nestál kámen úrazu v podobě nutného propagandistického vyznění. Zfilmovaný příběh proletáriatu 20. let v konfliktu s nenasytnou buržoazií, který knižně zpracoval Ivan Olbracht ještě koncem 20. let a Karel Steklý se ho později filmařsky zručně chopil, ukrývá v sobě hodnotu o to větší, když si uvědomím, že k tomuhle historickému tématu se ze současných filmařů už jen stěží někdo vrátí. Zůstává na samotném divákovi, jak už s jistou dávkou kritického myšlení k tomuhle dílu přistoupí. V žádném případě ovšem nemohu souhlasit s názory, že film by si zasloužil být navždy zničen, naopak by si dle mého názoru zasloužil pořádné znovuuvedení doplněné ovšem o dokument, který by historické pozadí tendenčně laděného příběhu (i vzniku filmu) patřičně zasadil do hlubšího kontextu. Možnost poznávání historie prostřednictvím filmů bude určitě nutno zachovat i pro další generace. Výborný koment má zde mchnk. 65% (# "Filmová reťaz" Challenge Tour 2020) ()
Ále, říkejte si co chcete, Marii Tomášové bylo tehdy třiadvacet a byla to pusinka zralá na dvě hvězdičky. ()
Vtedy krásna Marie Tomašová v najodpornejšej agitke, akú dokázali rudí vyplodiť. Socializmus je vraj raj na zemi, svet bez vojen a boľševici sú najsvätejší ľudia. Niektoré výroky filmu by trebalo vytepať do kameňa a vystaviť v múzeu stupidity. Anna proletářka obsahuje všetky základné princípy charakteristické pre socialistický realizmus. Teda odpad ako vyšitý. ()
Ukázkově pojatá stupidita tehdejšího filmu, kde i s výrazného a nepochybně kvalitního autora je uzmut jeden instruující kus, velkolepé obludárium. On Steklý vždy moc dobře věděl, kudy vykročit... Jako režisér si neví rady s obřími kulisami a naočkovanou masou, co se řídí "pouze a jedině dle třetí internacionály..." Je to nemyslící dav, právě ten, co vždy napáchá nejvíc škody, takže z tohoto pohledu je Steklého film průhledný, jenže scénář i znudění herci nenabízí argumentaci. Jste buď anebo. Střední cesta není. Právě s tohoto morálního pohledu jde Steklého film do pekel definitivně. ()
Sledování tohohle dvouhodinového utrpení má asi tak podobný efekt jako lobotomie. Nevadila by mi agitace, ale když si odmyslíte ji, tak filmu zůstává pouze slaboučká dějová linie lásky mezi Annou a Toníkem, jejich vztah je ale kompletně založen na inklinaci ke stejné ideologii, takže to selhává i po téhle stránce. A pan Olbracht zřejmě nikdy neslyšel, jak mluví normální lidi. ()
"Socialismus, to znamená radostný život. Svět bez válek." Pohádka o soudruhu Toníčkovi a soudružce Aničce. Dřina, pot a buržousti. Jsem vzteklý pane Steklý. "Byl jsem v noci u lékaře. Je to soudruh! A ten mě ošetřil jak se patří." Koukám, že při propagandě se nehledí ani na etiku. Morální svinstvo hodné okamžité likvidace v českém filmovém archivu. Proč se podobné píčoviny vydávají na DVD pochopit nedokážu. [Challenge Tour Special 2015 - Filmový lov] ()