Anna proletářka

Tuto nechvalně proslulou agitku jsem si pustil ze studijních důvodů, podobně jako jsem kdysi hnán stejnou motivací sáhl po Olbrachtově stejnojmenné literární předloze. Podruhé bych to už neudělal, po zhlédnutí mi je nesmírně těžko, jako kdyby mě protáhli nejkalnější žumpou či mi mozek prohnali brutálním ideologickým výplachem, proti kterému nelze být zcela imunní. Člověk by měl skoro chuť si začít zpívat "Již vzhůru psanci této země" ... A ještě smutněji mi je, uvědomím-li si, že ve stejném roce, kdy se u nás natáčí příšerná "Anna proletářka", vznikají ve světě skvělé filmy jako "Zpívání v dešti", "Světla ramp", "Žít", "V pravé poledne", ad. Ten film je tak plný patosu (a z něj plynoucí nechtěné komičnosti), politického kýče, vyprázdněných floskulí, schematického vidění a překrucování reality, že je skoro nemožno pro mě jako současného diváka identifikovat, co je zde výsledkem ideologické manipulace a co odpovídá historickým reáliím (pokud vůbec něco kromě jmen reálných historických postav)). Z Olbrachtovy předlohy se leccos vypustilo a naopak leccos je zde navíc, nejedná se tedy o doslovnou adaptaci. Dvouhodinová stopáž pak přebíjí zcela vše; tohle snad nelze dokoukat za střízliva a na jediný zátah... Co na tom, že je to řemeslně vcelku slušně natočeno, že se tam objevují dobří herci (nikdo z nich si jistě účinkování v téhle dobově poplatné podívané za rámeček nedal) a že Olbracht byl výborný spisovatel. Jeho knižní předloha je čistý škvár. Kupříkladu větu, kterou pronese postava slévače Toníka Krouského k Anně -  "Je to jeden z nejnesvědomitějších vykořisťovatelů celé Prahy“ - považuji za jednu z nejstupidnějších literárních replik, jakou jsem kdy četl. Současně je "Anna proletářka" i smutnou ukázkou toho, jak výborný literát Olbracht podlehl svodu neblahé ideologie a zpronevěřil se umělecké poctivosti - na semináři konaném v r. 2002 v Semilech, věnovaném této kontroverzní postavě české literatury, se mj. řešilo, proč po 2. sv. válce tolik "politicky klopýtl" a podruhé vstoupil do KSČ, ze které byl v r. 1929 vyloučen (?!). Dodnes je s podivem, jak mohl autor knih, jako byl román "Nikola Šuhaj loupežník" či triptych "Golet v údolí", napsat něco takového, jako je "Anna proletářka". Smutně mizerná kniha. A děsivě upadlý film. (24.08.2011)

Oslavná kantáta Ivana Olbrachta přišla tehdy, v nejtužším období stalinských represí, vládnoucí komunistické straně náramně vhod. Její filmová podoba v režii Karla Steklého totiž svým mimoděčným entuziasmem bezezbytku naplňuje žádané a žádoucí požadavky dobových ideologických poradců, kterým osud nově zrozené socialistické republiky ležel na srdci víc než vlastní život. Zkorumpovaná masarykovská policie, zlotřilí političtí činitelé, bezskrupulózní fabrikanti, vykořisťované služky, poctivé proletářské lásky. A náležitě uvědomělí herci Marie Tomášová, Jana Dítětová a Josef Bek. Koho by to neburcovalo? Máňo, prosímtě, ty tak všechno víš, pověz mi, co je to bolševik? – Tím tě straší stavitelka, né? Hólka, ty se bolševiků bát nemusíš! Jsou to samý dobrý lidi. Dělníci, chudý pracující... No, co chceš? Já jsem taky bolševik! (27.02.2009)

1* za krásnou Marii Tomášovou, to dnes na ulici nepotkáte! Ale k věci: Anička je blbá, mladá a je ze vsi. Rodiče chudí a pravděpodobně taky děsně pitomý.Toník je idiot, co napřed jedná a potom myslí. Někdy ale ani to potom nenastane! Toník bolševik z ní udělá bolševičku, je to snadné, ona je mladá a blbá a Toník silný a hezký Bek. V r. 1920 se ještě nevědělo, co jsou to bolševici za kurvy, jací jsou to vrazi a svině. Ano, byla to móda a mnoho mladých umělců tomu propadlo, třeba Karel Teige. Celý tento příběh je děsná sračka z pera komouše Olbrachta (maturitní otázka) . Proč poslouchat filosofa a zakladatele státu TGM? Chceme socialializaci! Chceme byty! Chceme to řídit! Nechceme koalici, to znamená nechceme demokracii! No a jak to dopadlo, to jsme zažili sami. Vývoj v naší byť zkorumpované zemi naznačuje, že sen Jana Masaryka, Československo= druhé Švýcarsko, byl reálný. 40 let jsme ztratili s těmito pitomci a vrahy. žijí mezi námi dodnes. (25.05.2018)

„Porážka dělnické třídy r.1920, způsobená především tím, že v čele bojů nestála bolševická strana, rozhodla sice o tom, že buržoasie nastolila svou diktaturu cukrovanou masarykovským humanismem. Ale současně byla tato porážka nesmírným poučením, nesmírnou zkouškou ohněm. Vždyť to poučení přivedlo dělníky k nutnosti založit komunistickou stranu. Film „Anna proletářka“ dobře a přesvědčivě ukazuje, jak a z jakých lidí se rodilo ocelové jádro budoucí KSČ. Je nám jasně, že takoví Toníci, ale i takové Anny budou opravdovými bolševiky, které už nikdy nikdo neopije rohlíkem humanitních ideálů.“ Kino, 1953, č.15 (16.7.), EDIT:2021/12/14 - taky je to brutální nuda. (20.05.2007)

Vřelý příběh dělnické lásky chladne mrazivým dějinným kontextem podaným v duchu ideologizované oficiální historiografie. Karikatury historických postav se v pražských kulisách mísí se schematicky narýsovanými anonymními hrdiny, jimž jen herecký entusiasmus Beka, Tomášové a Dítětové vlil krev do žil. Jakmile však začne dějepisný výklad převažovat, i jim začne docházet dech a celek zpapírovatí docela. (23.12.2018)