Akai hashi no shita no nurui mizu
De l'eau tiède sous un pont rouge
Obsahy(1)
Architekt Sasano ztratí práci a s ní i dům a rodinu. Bezdomovec „Filozof z modrého stanu“ mu vypráví o zlatém Buddhovi, kterého po válce nechal ve starém hrnci v domě za červeným mostem v přímořském městečku. Žádá jej, aby našel, dokud má ještě mužskou sílu. Po smrti filozofa se Sasano vydá na cestu. Najde most a dům a v něm dívku Saeko a její babičku, která dosud čeká na svého dávno ztraceného milého. Sasano přijme práci rybáře a pomáhá Saseko zbavovat se její stále znovu stoupající ženské vody. Postupně dochází k poznání, že zlatý Buddha ve starém hrnci je trochu jiný poklad, než jaký si původně představoval. (Qasa)
(více)Recenze (14)
Imamura síce preukazuje svěžosť, ale nevie pracovať s tempom. Všetko podstatné sa udeje v prvej polke filmu, tá druhá sa neskonale vlečie a vlastne iba vyusťuje v pointu vykričania na plné ústa, pre protagonistov i diváka, dávno známe skutočnosti. Rovnako ako v Úhorovi, má film skvelý rozjazd, ale stačila by mu o 3/4 hodiny kratšia stopáž. Ináč je to dielko celkom originálne, spočiatku mierne mysteriózne a Imamura sa priam vyžíva vo vášnivých sexuálnych scénach. Každopádne to ale nie je komédia, čo je fajn. ()
Imamura v tomto filmu značně čerpá z japonské šintoistické tradice, čímž snímek dělá nejaponskému divákovi do jisté míry nepřístupný. Vzhledem k bizarnosti námětu to ale funguje i jako (ne)obyčejná ztřeštěná romantická komedie, u které si jen občas poťukáme na čelo, co to ti Japonci zase nevymysleli za prasárnu. Ale zpátky k šintoismu. Šintoismus je tradiční japonská víra, kde ústřední roli hrají tzv. kami, neboli božstva, která jsou silně propojená s přírodou kolem nás. Kami tak můžou být nejen antropomorfní mytologické bytosti, ale i stromy, kameny, nebo třeba vodopády. Voda sama o sobě hraje v šintoismu důležitou očistnou roli, neboť jedním ze základních konceptů celé této víry je rituální očišťování duchovního znečištění (kegare). Dodnes najdete před každou šintoistickou svatyní fontánku s tekoucí vedou, kde si všichni Japonci před vstupem na půdu svatyně omývají ruce a vyplachují ústa. I sám Yosuke na začátku filmu projde posvátnou branou torii, načež rychlým střihem následuje záběr starého domu u červeného mostu, čímž může být naznačeno, že celý dům je vlastně svatým místem, kde nevládnou lidé, ale kami. Matka i babička Saeko navíc byly šintoistickými kněžkami, tedy médii, která mohla s božstvy komunikovat. A ona voda, co se záhadně akumuluje v těle Saeko a při sexu prýští ven, tak může být sama o sobě kami, které svou magickou silou způsobuje v řece nebývalou hojnost ryb. Vlažná voda pod červeným mostem tak v sobě skrývá i něco víc než jenom laciný bizár. Ale pravdou je, že tu duhu na závěr (a pár dalších zbytečně kýčovitých scén) si mohl Imamura odpustit. ()
Pro nepřipraveného diváka se bude nejspíš jednat o naprosto šílený zážitek. Imamura sice, jako snad vždy, řeší velké téma, ale formu zvolil snad nejodlehčenější v rámci celé své tvorby. Poťouchlost celého pojetí ještě umocňuje umocňuje specifická (a neméně poťouchlá) hudba Shinichira Ikebeho, která mi svou vitální hravostí připomněla velkou klasiku Herbieho Hancocka - Watermelon Man. Hovořit o ději je v tomto případě poněkud svízelné a při stručném nástinu děje by si většina lidí asi zaťukala na čelo, takže raději zůstanu u velmi obecného: nezaměstnaný ztroskotanec se vydá hledat poklad a najde něco úplně jiného... ()
Ženský výstrek ktorý vytvorí dúhu. Imamura svoj posledný film natočil zručne. V tradícií jeho predchádzajúcich filmov, ktoré natočil po 89, sa aj tento dostáva do civilnejšej roviny. Ale prvky magického realizmu a sexuálnej deviácie robia z filmu presne to, čo očakávame. Film je plný úsmevných momentov - japonec s vedomím že bude mať sex, uteká rýchlejšie ako černoch trénujúci na olympiádu - ktoré ho poľudšťujú. Kódži Jakušo je znova vo svojej hereckej kreácií úradníčka po bankrote uveriteľný a sympatický. Film celkovo pomalý otvára mikrokozmos malého mestečka so všetkými bizarnými postavičkami. Film o hľadaní si miesta v živote. O nových začiatkoch a o ženskom ejakuláte. Imamura točil filmy, ktoré boli svojou témou kontroverzné aj pred 30 rokmi. Dokázal vytvoriť bizarné svety a bizarné postavičky, ktoré sa zmietali vo víre túžob a strachu. Vydláždil cestu Japonskému filmu ako ho poznáme dnes. Toto nie je Kurosawa ani Ozu. Toto je režisér, ktorý oslavoval ľudskú animálnosť, sexualitu a deviácie. A snažil sa ich vnímať ako niečo obyčajné, hoci im dodával umelecký háv. A vo väčšine prípadov sa mu to aj podarilo. ()
Tento film asi víc ocením, až budu starší a zkušenější - ale doufám, že dříve než Imamura, ve svých 75 letech zde zúročil celoživotní zkušenosti se ženami. Scénář je velmi originální a obsahuje mnohé metafory, které v sobě ukrývají mnoho pravd o obou pohlavích. Žena tvoří vlastně u lidského pokolení životodárný pramen, který napájí řeku a zvětšuje říčním rybářům úlovky. Když pramen vyschne, rybáři živoří a muž... přestává být mužem. 90 % ()
Galerie (31)
Photo © Nikkatsu
Reklama