Ultraman Z

Fanouškovskou obcí je Ultraman Z přijímán až neuvěřitelně kladně, často se objevují názory ve smyslu "nejlepší série od Ultraman Mebius". Osobně bych to tak žhavě neviděl. Série jde obřím fanservisem na ruku dlouholetým skalním, věnuje náležitou pozornost snímání a choreografii bojových scén a důraz na epizodní zápletky a centrální dějovou lini dobře balancuje. Na druhou stranu, dílem i vlivem náhlé změny showrunnera kvůli úmrtí původního a covidových finančních komplikací, je zde easter eggování, prohlubování mytologie a propojování se staršímí Ultra Series po hříchu to nejzajímavější, a série ve výsledku působí dost zpátečnicky, jednostranně sázející na nostalgii (ani ten zpočátku dost originální prvek použití obřích mechů místo obligátních bojových letounů a vozidel, a tím zdůraznění lidského elementu v dějovém oblouku, nakonec nezabírá, protože stejně všechno musí řešit deus ex machina Ultraman a Japonci jsou bez něho jako obvykle v koncích). Navíc do popředí opět místy dost nepěkně trčí hračkovitost a gimmickovost (což například série Ultraman Orb, Ultraman Geed či Ultraman Taiga uměly daleko lépe zapracovat do děje), snaha prodávat dětem merch zde dost bije do očí. A negativně také hodnotím fakt, že z 28 epizod jsou hned čtyři rekapitulační, obsahující minimum nových záběrů. Výsledek působí ve stylu "potřebujem prodat co nejvíc hraček, tak tam aspoň nacpeme tunu fanservisu, aby hardcore fanoušci tolik neremcali". Jako neříkám, chvílemi to zabíralo i na mě, ale tři z čtyř nejaktuálnějších předešlých Ultra Series tenhle kompromis dokázaly uchopit ještě lépe, a navíc ne na úkor fungování jako samostatné jednotky. (20.12.2020)