Reklama

Reklama

Olověná doba

  • Západní Německo Die bleierne Zeit (více)

Dvě sestry s odlišnými přístupy k životu – jedna novinářka a druhá teroristka. Německé drama inspirované životem sester Ensslinových. Sestry Juliane a Marianne vyrůstaly v poválečném Německu, v tzv. olověné době. Jejich dospívání, ovlivněné striktní výchovou v evangelické rodině a stínem politické minulosti, vede každou odlišnou cestou. Obě se angažují ve studentském hnutí a sympatizují s ideály konce šedesátých let. Juliane se politicky angažuje, organizuje demonstrace a posazuje názory jako novinářka. Naproti tomu Marianne odejde do teroristického podsvětí a jako jedinou možnost, jak změnit svět vidí násilné akce. Když policie zatkne Marianne, stávají se Julianiny návštěvy za ní ve vězení možností, aby odloučené sestry znovu našly cestu k sobě.
Režisérka Margarethe von Trotta, která náleží mezi zásadní tvůrce německé kinematografie a feministické autorky bez ohledu na státní příslušnost, ve svém filmu úzce vycházela z biografií sester Christiane a Gudrun Ensslinových. Zatímco Christiane své názory prosazovala coby novinářka a spoluzakladatelka ženského časopisu Emma, Gudrun se stala klíčovou osobností první generace radikálně levicové teroristické organizace RAF. Jak naznačuje název, von Trotta se chtěla zaměřit nikoli na zjitřenou dobu sedmdesátých let, kdy západním Německem zmítaly teroristické útoky RAF, ale naopak na kořeny, z nichž tato generace vyrostla a které formovaly její názory. Olověná doba měla premiéru na festivalu v Benátkách, kde získala šest ocenění včetně hlavního Zlatého lva, a následně získala ještě další zahraniční i domácí ocenění. (Česká televize)

(více)

Recenze (10)

ancientone 

všechny recenze uživatele

Práca von Trottovej vyniká najmä v ponore do vnútra postáv prostredníctvom spomienok, súčasných konfrontácií a veľkej dávky pochopenia k postavám. Jej postup dokáže vrcholiť vo veľmi silných, metaforicky dobre čitateľných obrazoch, ktoré sa budú dať len ťažko zabudnúť. Vzhľadom ku krajine, dobe vzniku a majoritným zameraním na ženské postavy, ich minulosť, vzťahy a vnútorné prežívanie mi to príde ako zaujímavý partner pre Horké slzy Petry Kantovej (nakoľko naproti podobnostiam stojí dostatok rozdielov). ()

gudaulin 

všechny recenze uživatele

Margarethe von Trotta je spoluautorkou snímku Ztracená čest Kateřiny Blumové a v Olověné době uplatňuje tentýž způsob vidění, totožný hodnotový žebříček, tytéž chyby a deformace. Baader Meinhof Komplex na mě svého času zapůsobil jako zjevení pro svou snahu o maximální objektivitu a pozoruhodně přesnou analýzu tehdejších společenských jevů. Olověná doba představuje pravý opak. Je pro ni typické výrazně ideologické vnímání světa. Jde o úplně jiné levičáctví, než jaké nenápadně, ale o to účinněji promlouvá z Formanových amerických snímků. Tohle je zaťaté, nesmlouvavé a bojovné. Margarethe von Trotta nemůže popřít teroristickou minulost své hrdinky, ale kdekoliv to jde, odvádí pozornost jinam, útočí na německý stát a celou německou společnost, kde opakovaně zdůrazňuje její nahnědlou minulost. Ne, že by tu a tam nedokázala tít do živého, ale celková tendenčnost je zřetelně patrná a znehodnocuje jinak kvalitní obsazení a slušné řemeslo. Dělat z tehdejších aktérů procesu s předáky RAF oběti německého soudního systému je neskutečná drzost. Ten fajnový kriminál by jim (navíc při vědomí toho, jaké běsy se jim podařilo rozpoutat a kolik mrtvých mají na svědomí) nesmírně záviděli odpůrci latinoamerických diktatur, disidenti z východní Evropy a vlastně vězni z převážné většiny tehdejšího světa. Celkový dojem: 40 %. ()

Reklama

asLoeReed 

všechny recenze uživatele

Nelze považovat za hodnověrný film o RAF, ani o Ensslinové (jsou vypuštěny detaily, které by pro identifikaci s reálnými skutečnostmi byly zásadní, např. ve věznici teroristka rozhodně nebyla sama, ale spolu s Baaderem a dalšími, jak víme z té nové německé verze, která nás nyní mate při srovnání). Dílo je především autorským náhledem (opět) na realitu vztahů mezi sourozenci, partnery v Západním Německu v době, kdy se ženy začaly posilovat touhou po samostatnosti, ráznosti. Julianna spolu se sestrou (která se ostatně jmenuje "fikčně" Marianne, a tedy žádná Gudrun) zcela zastiňují "zbytek světa". Film, režírovaný Margarethou von Trotta, s pochopením i pokorou nestaví do cesty překážky jejich vzpomínkám, emotivním výpovědím, scénám, nesnaží se odpoutat pozornost ku příkladu zmiňováním časových údajů a režijně je jakoby veden svými silnými postavami, tím, co podnikají a jak jednají. Jediná mužská postava, a sice partner Julianny v podání Rüdigera Voglera, je takový ten smířlivý, ochotný typ, a k většímu odporu ze své pozice se odhodlá až ke konci, kdy vyhodnotí posedlé Juliannino úsilí dokázat vězeňskou vraždu své sestry jako pošetilost a stejný fanatismus, jakým se vyznačují v okolí pobývající teroristé. Feministická cesta za svobodou je tak opět (dle mého dojmu) v závěru autorkou odsouzena a zformulována jako naivnost, stejně jako v Náhlém vzplanutí. JInak je snímek i dílem mrazivý a možná - svou naznačenou sympatií k politicky agresivnímu hnutí - nepříjemně nepřijatelný (poslední odhodlaná slova Julianny, že bude pokračovat v sestřinném díle, slibují nesmířlivé pokračování). ()

radektejkal 

všechny recenze uživatele

Po "Baader Meinhof Komplex" je to (zatím) druhý film, který jsem na téma Frakce Rudé armády viděl. Ten "první" považuje gudaulin za "jeden ze zásadních filmů současnosti". Možná je to příliš obecné, ale své podstatě správné. Nic zásadnějšího se po konci 2. světové války v Evropě nestalo - a v to počítám i vznik Evropské Unie. Ten "druhý" se plně soustřeďuje na osudy sester Ensslinových (Christian u a Gudrun) a ke "komplexu" přidává další význačnou facetu. Ale proč jsme (oběma) filmy tak zasaženi, zaraženi a zadrženi? Nejspíš proto, že to cítíme i jako svůj vlastní problém. Můžeme ho nějak rozlousknout? Na jedné straně tušíme, že snad ano, na druhé ale, že toho nejspíš nejsme schopni. Zaujmout nějakou pozici však musíme, děj se co děj. Nechme si ji ale raději pro sebe, vždyť to nemusí být stanovisko definitivní... Pozn. 1: Zdůrazňuji, že mluvím o Evropě, nikoli o Německu. Pozn. 2: Konec příběhu: Zatčení Rafisté byli po soudu (dostali doživotí) přemístěni do speciální věznice, kde byli podrobeni nejmodernějším metodám mučení. Např. byli umístěni do speciálních vzduchově izolovaných kobek, kde slyšeli pouze zvuk svého srdce, krevního oběhu a nervového systému (viz film). Americký skladatel John Cage, který v tomto prostředí byl za účelem studia hudby, to komentuje podobně. Líbila se mu "hudba těla", ale naslouchal jí pouze několik minut. Problém sebevraždy v těchto sterilních podmínkách může být sotva objasněn. Proč hromadná a proč zrovna v tuto chvíli? Nicméně se jednalo o vesměs mladé lidi, kteří si v tomto vězení (domnívám se horším než KZ) mohli oprátku i vyprosit. Pozn. 3: Všichni 4 recenzenti přede mnou rovněž pociťují závažnost jak tématu samotného, tak i jeho uměleckého ztvárnění. (A pokud mi dovolíte parafrázovat Jana Vodňanského): Gudrun Ensslinová byla členkou RAF / nestačila to však už zveršovat. ()

janisska 

všechny recenze uživatele

Závěr filmu: chlapec naléhá na svoji tetu, aby mu vyprávěla příběh o jeho matce. Chce vědět VŠECHNO. A divák až bolestivě pocítí, jak moc je to potřeba. A že je to ze samé podstaty příběhu/dějin (Geschichte) nemožné...// Co že to je za příběh? Inspiroval se očividně životem sester Ensslinových ("slavnější" Gudrun byla členkou Rote Armee Fraktion). Jejich vliv na veřejnost ale zkoumá tak, že vykresluje téměř výhradně jejich soukromí. Kamera na začátku zabírá pohled ven z okna, posléze se od něj pomalu oddaluje a zachycuje pracovnu. A podobné schéma se opakuje v celém snímku. Zásadními prostory jsou vězení a byt (ve kterém se ale spíš pracuje než "bydlí"). Ve vězení Mariana skončila kvůli svým revolučním/teroristickým(?) aktivitám, kvůli boji, jenž měl za cíl *zničit systém*. Juliana si oproti tomu zvolila boj *v rámci systému*; pracuje jako novinářka a angažuje se ve feministickém hnutí. Obě formy boje přitom Trotta zobrazuje pokud možno objektivně, nezúčastněně.// Juliana Marianě v jedné scéně vyčte "Byli jsme úspěšní - ano, v malém měřítku. Tvoje bomby ale zničily všechno.", později ji ale sama hájí jako výjimečnou ženu. Díky retrospektivám se pak snad dokonce Marianin postoj rehabilituje jako jediný možný (ač ničivý a nelítostný k vlastnímu muži i dítěti): tato generace se na rozdíl od té předchozí (jež má ještě boha) nemůže vztáhnout k žádným hodnotám, může jen hledat spravedlnost (a že je na světě stále hodně nespravedlnosti!) - a to ani není úplně jasné, co to ta spravedlnost je; jen se zdá, že už o ni poklesl zájem. A není pro ni v médiích prostor. Ten je jen pro to "aktuální" (rozuměj: to co právě letí). Ten je leda pro obrazy, které se už ale s postupujícím časem nikoho nedotýkají, ač fixují stejně děsivou a nelidskou(?) realitu jako obrazy druhé světové války (jak Trotta explicitně vypíchne).// Velmi působivý, naléhavý a kontroverzní snímek. Intimní prostor prostoupený veřejným, až se ona hranice nenásilně stírá.// Snad ještě nikdy mě žádný film tak dokonale nevtáhl do sebe, aby mi naznačil, že si nelze odpouštět nečinnost. A zároveň aby dal jasně najevo, že ani činností nikdy nedosáhneme uspokojení a klidu... a osobního štěstí? Pchá. A přece... Stát se silnou osobností (ať už vzbuzuje sympatie či antipatie - o to teď prostě nejde) je nutnost.// Určitý chlad, nemožnost prožít si film čistě emočně a splynout s postavami jako by říkaly: Já nestojím o to, aby se tu někdo dojímal. Já chci, abyste už sakra něco dělali. ()

Galerie (22)

Zajímavosti (1)

Reklama

Reklama