Kyvadlo, jáma a naděje

+4* Když už mám Švankmajera mezi mými oblíbenými režiséry, tak se probírám zrovna jeho temným období plným strašidelných příběhů. Evidentně ho Poe zaujal a pro svůj druhý horor si vybral jeho patrně nejslavnější povídku. Oproti té první je tahle mnohem názornější v zobrazování hrozícího nebezpečí, ale kupodivu to spíš na mém strachu ubralo. A proto měl na mě Zánik domu Usherů intenzivnější účinek. Každý je upečený z jiného druhu těsta, ale každý má něco do sebe, tak známku dám stejnou. [ PŘÍBĚH: 1 /// SMYSL: 0 /// ATMOSFÉRA: 3 /// TEMPO: 2 /// ORIGINALITA: 2 /// NÁLADA: 0 /// ART: 1 /// STYL: 3 /// CASTING: 1 (3*MAX) ] (06.02.2020)

Atmosféru povídky vystihl Švankmajer výborně, se skvělou kamerou a neuvěřitelnou grafickou stránkou. Tentokrát žádné animační hříčky, jen kyvadlo, které vás má přeseknout, z pohledu první osoby (což je, uvědomíte-li si téma povídky geniální nápad), bizarní obrazy, ohnivá tlama. Atmosféra první části je děsivá a depresivní. A pak geniální pointa, převzatá z povídky Isle Adama. I díky stylizaci á la první němé filmy jeden z nejlepších Švankmajerových filmů, rozhodně má ale nejblíž k horrorovému žánru. (17.05.2009)

Dávám nejjasnější pětku. Švankmajer je opravdový génius. Skvěle přenesl hrůzu a chladnokrevně vykalkulovanou pointu z Poeovy povídky do filmu. Použil k tomu relativně málo- skvělou zvukovou kulisu a brilantní "first-person" kameru, díky které se divák snadno stotožnil s postavou. Tento fakt ve vás umocní ony pocity stísněnosti, strachu a napětí, které Švankmajer excelentně navodil. Pouhá "cesta temnou chotbou" byla opravdu napínavá a já si celý ten dlouhý záběr moc užil. Zrychlený tep a dech, záběr na rozdrásané nohy, tu na cihlovou zeď...skvělý krátkometrážní počin, na kterém je jasně vidět Švankmajerův rukopis. Parádní záležitost! (28.03.2009)

Švankmajer tu nemá jednu věc. Nemá trpělivost. To kyvadlo padá dolů tak rychle, že by se za to nemusela stydět bondovka. Trochu to odporuje původnímu záměru z povídky, kdy tíseň pramenila právě z nekonečného času, kterým jednotlivé pasti sklapávají. Ale dobře, je to stále působivé. Jen se s tím posunem musí počítat. (11.01.2014)

Musím říct, že sledovat Švankmajera v noci při nulovém osvětlení už nikdy nebudu. Pokud je vůbec možné adaptovat Poea se vším všudy, pak jedině takto - experimentálně, krátkometrážně a intenzivně. Už od samého začátku kamera těká po kostlivcích na stěnách místnosti, a pravidelně švenkuje, čímž diváka trvale udržuje v nepříjemném napětí. Neexistují celky, neexistují ani polodetaily. Vše je provedeno v čistých, rychle stříhaných detailech, které informační hodnoty celků nemají, a divák se nedokáže orientovat v místě, čase a situaci. Je tedy maximálně ztotožněn s postavou, čemuž napomáhá množství záběru evokujících pohled vlastních očí. Film je díky tomu maximálně subjektivizován a nedovoluje (a ani nechce, protože zkrátka NESMÍ) divákovi poskytnout informace, které v klasickém filmu očekává. Zde existuje jen postava (respektive divák), jáma, kyvadlo, místnost, kostlivci, jídlo, krysy, a nic jiného. Sled záběrů udržuje standardní kontinualitu a svým způsobem tvoří miniaturní "děj", který pokračuje v logickém řetězci příčiny a následku. Vlastně tedy nejde o surrealismus - a nejde ani o příběh - ale o čistou lyriku, která je nosným a vlastně i jediným znatelným prvkem Jámy a kyvadla. Poe nikdy nebyl bůhvíjaký vypraveč, ale kompozicí textu a květnatými popisy dovedl úžasně hypnotizovat čtenáře a vnutit mu intenzivní pocity paranoie a děsu. Švankmajer to pochopil naprosto dokonale, a natočil film, který svým minimalismem maximálně využívá svého potenciálu. Hypnotizuje diváka a nedovolí mu soustředit se na žádný rušivý prvek, který by zastínil jeho přímou reakci na sled záběrů. Kyvadlo, jámu a naději nelze stavět na stejnou metu jako kteroukoliv jinou adaptaci Poeova díla. Tento film sice stojí na základech filmové řeči, ale používá ji nikoli k vypravování, ale k co nejvěrnějšímu vyniknutí lyrické geniality Edgara Allana Poea. 90% (29.10.2010)