Pupendo
Pupendo
Pupendo
Režie:
Jan HřebejkScénář:
Petr JarchovskýKamera:
Jan MalířHrají:
Bolek Polívka, Eva Holubová, Jaroslav Dušek, Vilma Cibulková, Jiří Pecha, Lukáš Baborský, Nikola Pešková, Matěj Nechvátal, Jan Drozda, Pavel Liška (více)Obsahy(2)
V novém filmovém vyprávění autorského týmu Pelíšků a Musíme si pomáhat se opět přeneseme v čase, tentokrát těsně před orwellovský rok 1984. Do časů, kdy historie v Čechách odplývala pomalu jako kalná voda řeky Vltavy, která obtéká periferní pražský Libeňský ostrov. Do doby, kdy ovzduší lehce zavánělo zatuchlinou, podobně jako slepá ramena a zátočiny téhle středoevropské řeky. Ocitáme se v době, kdy generaci pražského jara 1968, pamatující záchvěv násilně přetržené svobody, protéká život mezi prsty jako líně plynoucí říční tok, který zanáší dávné iluze naplaveninami a bahnem... Hlavní postavou filmu Pupendo je akademický sochař Bedřich Mára, který žije se svojí rodinou, manželkou - keramičkou Alenou a dvěma syny - Matějem a Bobšem v malém činžovním bytě na pražském nábřeží. Před lety musel z politických důvodů opustit místo vedoucího ateliéru na pražské Akademii. Z týchž důvodů není veden ani v oficiálním Svazu výtvarných umělců. Má znemožněno vystavovat a je odsunut na periferii zájmu a lukrativních zakázek. K osamělému rozjímání u rybářského prutu... Antipodem Bedřichovy netypické rodiny je rodina ředitele základní školy Míly Břečky. Soudruh Míla a jeho ambiciózní žena Magda, spolužačka Bedřicha Máry z Výtvarné Akademie, již drahnou dobu plavou s hlavním proudem, středem řečiště. Pro svá počínání nacházejí ospravedlnění v tradičním postoji té doby: "Někdo musí plavat s "nimi", aby situaci změkčoval, někdo se musí obětovat!", případně: "Proč bych měl zrovna já stát a šlapat vodu, když jiní plavou kraulem?" Vedle generace rodičů, odsouzené ke každodennímu pachtění za kusem žvance, je zde i generace jejich dorůstajících dětí. Tahle generace teenagerů si o snahách a postojích rodičů myslí své. Nevěří ve změnu k lepšímu. Od snah rodičů nic moc neočekává. Poflakuje se bezcílně předměstím, chodí za školu a čas ubíjí sněním o společném úniku za hranice všedních dnů. (Magic Box)
(více)Recenze (631)
Hřebejk je jeden z minima česko-slovenských tvorcov, ktorých skutočne môžem. ()
Vynikající film. Hřebejk ho přinesl v době, kdy český filmový trh ještě nebyl přesycen jím samotným a Holubovou, Duškem, Liškou, Kleplem... a díky tomu se setkal s poměrně slušným a zaslouženým úspěchem u diváků i kritiky. Kdyby stejný film natočil dnes, byl by opět strhán a haněn čistě jen z principu českých filmových pseudoodborníků. ()
60% ()
Můj nejoblíbenější Hřebejk vůbec, s úžasným soundtrackem a skvělými herci v čele s Polívkou a Cibulkovou. Film, který mě rozesmál i dojal. Poprvé viděno v době, kdy jsem s oblibou četl Šabachovy knížky, ze kterých Pupendo notně vychází, za což má u mě plusové body. Vypiplaný retro vizuál doby, ve které jsem se narodil, a krásně symbolický konec. Film, který bych mohl vidět znovu a znovu. Vřele doporučuju! ()
Opět vynikající film sehraného dua Jan Hřebejk a Petr Jarchovský.Ale bohužel zůstane ve stínu Pelíšků.Pelíšky jsou přece jenom jedny.Ale i tak skvělá zábava a jeden z těch lepších českých filmů. ()
Vzhľadom k nepriazni osudu som tento film zhlaidol až 17 rokov po jeho vzniku. Hřebejk v Pupende pracuje prakticky s rovnakou stratégiou ako Troška vo svojich Kameňákoch – daj dohromady 30 srandovných scénok a máš film. Kto s ňou vlastne prišiel ako prvý, neviem, oba filmy sú z rovnakého roku. Scénky v oboch filmoch idú jedna za druhou, nič by sa nestalo, keby tá z prostriedku bola na začiatku a tá z druhej štvrtiny v tej tretej. „Včera, dnes a zítra“ vs. „V sobotu večer, v neděli ráno“, Čechoslovák vie, o čom je reč. Avšak zatiaľ čo Kameňák som nedopozeral, lebo som to nedokázal, Pupendo mi postupne začalo pripadať ako rozbitá nádoba, ktorá sa zázračne spojila a ten pocit vystihujú pre mňa jedine slová klasika: „Dáma nebola najmladšia a nebola ani pekná. Pozoruhodné však bolo, že nepekné črty tváre mala usporiadané tak pekne, že sa z toho mohol človek zblázniť“. V závere režisér zaradil výhybku – Balaton je metafyzický ako Antonioni a groteskný ako Fellini. Tu naozaj mohlo fungovať máločo, ale vzniklo majstrovské dielo. Vďaka polodokumentárnemu drajvu sa z filmu bohužiaľ nedá odčítať, do akej miery tvorcovia pohŕdajú konformistami. Existujú totiž zlí konformisti, ktorí ubližujú, no a tí druhí. Nie každý je (či môže byť) typom hrdinu. Ak by bol, nepotrebovali by sme nebo. ()
Film jsem po třech letech přehodnotil. Líbí se mi více, než při uvedení v kinech. Při opětovém zhlédnutí jsem se neuvěřitelně bavil. Hřebejk a Jarchovský jsou pro mě silná dvojka, která umí svým postavám vtisknout život. Při sledování jejich filmů vůbec nemám pocit, že se dívám na herce. Veškeré ty neuvěřitelné situace jim skrze jejich hrdiny plně hltám a občas váhám, jestli se těm jejich, v jiném kontextu jinak neobyčejně vtipným českým větičkám, mám smát, když daná scéna je smutná či pro hrdiny jinak nepříjemná. Akorát ten Balaton, ten jim nezbaštím. Dělám, jako by ta scéna ve filmu nebyla. ()
Úplně jiný pohled na osmdesátá léta - žádní veksláci v džískách, žádné diskokoule a arnoštkovské kostýmy, žádné neony na Václaváku. Šeď a kalno normalizace beze zbytku vstoupily do výtvarné stránky filmu - převalující se mlhy nad Vltavou a Balatonem, zamračené počasí a jednoznačná dominance nebarev nad barvami nastavují náladu tohoto filmu. Jednoduše vystavěný příběh je sice zahlcen zbytečným množstvím vedlejších postav-figurek, v jeho centru však neochvějně stojí ústřední čtveřice hrdinů (jasně odstíněné a proto výborné herecké výkony Polívky, Holubové, Duška a Cibulkové). Morální dilema sochaře Máry, tragikomická postava kunsthistorika Fábery, blasfemie ředitele Břečky ukrytá v mozaice s jarními motivy či balatonský závěr - to vše jsou různými formami vyjádřené silné obrazy jisté doby. Ve svých jiných opusech (především Pelíšky, částečně Horem pádem) zůstal Hřebejk uvězněn v rovině karikatury, ve které byly z historie vykuchány jen určité prvky použitelné pro kýčovito-sentimentálně-rádobyvtipně zkreslený fikční filmový obraz. V Pupendu se jeho tvůrcům podařilo zachytit (zahnívajícího) ducha doby, normalizační bahno, zaplavující keramické prdele i charaktery. ()
nenáročná, oddychová, cudzím slovom "light" a ešte cudzejším "pop" komédia od majstra, ktorý sa síce opakuje, ale opakuje sa veľmi milým a tolerovateľným spôsobom. ()
Zajímavě hořká komedie o dvou tak normálně jiných rodinách s výbornou Evou Holubovou i Bolkem Polívkou a spoustou originálních scén, které ovšem ve srovnání s Šabachovými povídkami ztratily dost ze svého kouzla a některé bohužel i poentu.... ()
Pupendo je film, zložený z dvoch nesúrodých polovíc. Tá politickejšia, ktorej sa úspešne darí zobraziť chlad a bezútešnosť socializmu, je pre mňa stopercentná. Tá druhá, kde sasnaží byť Hrebejk za každú cenu vtipný, mi chvíľami pripomínala Kameňák. On sa síce obhajuje, že Pupendo bral ako čistú zábavu, ale ja nechápem, prečo nemohol poňať celý film ako vážnu drámu, keď mal k tomu nakročené. No asi kvôli návštevnosti. Ja som z takého prístupu trochu rozčarovaný. Hrebejkove metafory typu tvár v okne za mrežami sú tak jednoduché, až je to smiešne. Viď ešte vtáčik v klietke v Pelíškoch. ()
Docela se stydím, že jsem film viděl až nyní. Samozřejmě se tento snímek naprosto nemůže rovnat s Pelíšky a dalšími skvosty podobného tématu, ale nemá se skutečně zač stydět. Postavy Bolka Polívky, Jaroslava Duška a Pavla Lišky jsou skutečně úžasné. Čas od času se vydaří nějaký žertík či hláška, která se okamžitě musí uchytit. Ve filmu vládne úžasná komunistická atmosféra plná strachu. Přesto se nejedná o nic, co bych měl nepřekonatelnou touhu vidět znovu. Film se nevyvaroval ani nudnějších pasáží. Celkově kvalitní 3*. ()
Poslední slušný hřebejkův film. Za normalizace to umělci opravdu neměli jednoduché. Lidi si museli dávat pozor na každou blbost. Ale i tak občas vykoukne nějaký ten fór. Nejvíc to ale zabíjí snaživý Jaroslav Dušek a pomalejší Pavel Liška: "I'm Láďa. I'm mechanik jako automechanik." :D ()
Pupendo dlouho vypadá slibně. Má vtip, má hodně vtipu, má příběh, má hloubku, má obsazení, má herecké výkony, leč celou stopáž neudejchá a má tak i svá hluchá místa... 70% ()
Každý čekal Pelíšky z jiné doby.. nebylo to špatné, ale celkově je to spíše nezdar. ()
Pre mňa spomienka na detstvo, ako som ho vtedy nevnímala, prezentácia srabizmu i odvahy prekrytá závojom humoru a strácajúca sa v tieni Leninov a Rybalkov. Smutno-smiešna ukážka rokov minulých, ktoré ma dojímajú napriek tomu, že môj dnešný pohľad na minulosť nie je nijako sentimentálny. A dostatok nadhľadu približuje minulosť aj dnešným deťom, ktoré sa možno takto dokážu preniesť cez ružové okuliare rodičov čo tvrdia, že lepšie už bolo. ()
Mně to přišlo nudné, prázdné a trapné.Ještě slabší než Pelíšky. Nechápu, co to má být za žánr - není to ani vtipné, ani dramatické. Pro mne téměř odpad, který zachraňuje snad jen Bolek Polívka, který hrát umí... ()
Filmy tandemu Hrěbejk-Jarchovský nemám rád. Pupendo som si pozrel opakovane iba preto, aby som zistil, či pôvodné, priemerné hodnotenie má nejaké opodstatnenie. Nemá. A hviezdička išla dole. Tento film totiž nepokladám iba za priemerný, ale za jeden z viacerých škodlivých filmov, ktoré zmienená dvojica splodila. Pričom je zvláštne, že ak je ich falošný pohľad na nedávnu históriu vtipný, tak je pre divákov stráviteľnejší (prípad oslavovaných Pelíškov). Bohužiaľ Pupendo o vtip ani nezavadilo, i keď pochopím, že časti divákov môžu tie trápnosti pripadať celkom vtipné. ()
80. léta v podání tandemu Jarchovský - Hřebejk, opět tak jako v Pelíškách je vidíme očima dvou názorově zcela odlišných rodin, skvělá hudba, excelentní herecké výkony, ale hlavně obrovský kopec kvalitní a inteligentní zábavy ()
Související novinky
Zemřel herec Jiří Pecha
Svět opustil další známý český herec. Ve věku 74 let zemřel Jiří Pecha, nejlepší kamarád a častý herecký partner Bolka Polívky. Asi nejvíc jej proslavila role anděla ve filmu Dědictví aneb… (více)
Život za "totáče" byl jedno velké pupendo. Pro Hřebejka, a hrdiny jeho filmu, tedy určitě, jak vyznívá z jeho líčení doby, co nenávratně vzala za své. Co bychom si bez toho Hřebejka počali, kdyby nám čas od času s vehemencí sobě vlastní nepřipomenul krušnou dobu v komediáním pojetí. Návrat do minulosti to však z filmového hlediska rozhodně není špatný. Za cíl svého vyprávění si tentokrát vybral rok 1984. Tohle datum spojuje nevelký okruh postav, které se mezi sebou přátelí, a kteří společně cítí, že nepolevující nesvobodné zřízení stále větší měrou zasahuje do jejich obyčejných lidských životů. Z ateliéru, ve kterém se postavy většinu času scházejí, udělali tvůrci něco jako poslední svobodnou baštu, proto se zde odehrává tolik scén, které slučuje a symbolizuje nezlomné malé vítězství nad presujícím a persekujícím režimem, včetně zobrazené nahoty (scéna s nahou Vilmou Cibulkovou), což se dá rovněž přeneseně aplikovat na bezmocnost postav, kterou do jisté míry vládnou. Hřebejk vsadil na pestrost a vyváženost charakterů s jejich postupným brilantním vykreslením až na hranici nenuceného absurdna. Jednotné protirežimní názory nabourává pouze přítomnost protichůdného demagogického charakeru pedagoga, jež vzal na sebe podobu uvědomělého vzdělance z vyšší vrstvy, který však postupem doby dojde k určitému poznání a uzrají v něm pochyby, na kterou stranu se vlastně dát. Jaroslav Dušek je na tyto postavy kadet. Protichůdnost charakterů obstaral především bohémsky smyšlející Bolek Polívka, ale i silné ženské charaktery ztvárněné Evou Holubovou a již zmíněnou Vilmou Cibulkovou, které to jistily takříkajíc odzadu. Mezi nimi pendloval sympaticky chvástavý blb Pavla Lišky a jeho originální hlášky, jež se v určitém ohledu staly jakýmsi vrcholem filmu. Na herce se Jan Hřebek mohl opět výrazně i výrazově spolehnout. Jiné výrazové prostředky používal jen sporadicky. Chytrost glosujících postav však zůstala zachována, což zajistilo pevné herecké zázemí se zdrojem vtipné eskalace i hořkých poznání a zklamání z neradostné až absurdní reality té doby. Pravda, někdy až moc absurdní a přepálené, pokud jde o tvůrčí hledisko. Jsou ve filmu místa, která Hřebejk neustál, anebo je posunul do příliš komické, málo věrohodné roviny. Spadá do toho i podivně koncipovaný závěr s dovolenou u Balatonu, který jakoby vypadl z jiného filmu, než doposud z toho, jaký divák sledoval. Espresivní vyostření není silnou stránkou režiséra Hřebejka. Snaha o kreativní vybalancování vychází jen někdy, je však překryta častým groteskním rázem filmu. Ten je někdy vítaný, ale trochu se z něj mohlo ubrat. Nejvíc asi vadí Hřebejkova inklinace k jednostrannému pojetí, že všechno v minulosti bylo špatné. Na to nepřekládá téměř žádné argumenty, a když tak jen velmi slabé, nebo jen čistě náznakové. Vychází v podstatě jen z toho, že divák bere dobu minulou za vyloženě špatnou, která nic dobrého nepředstavuje ani neskýtá, a pokud ano, je to jen nesmyslná absurdita té doby. No to tedy mě moc nepřesvědčilo, že by to bylo nějak maximálně kreativně odvedeno. Spíše naopak. Z toho pramení i častá roztříštěnost scén s nízkou kontinuitou, v níž si Hřebejk libuje. Film i tak po letech uzrál ve kvalitní studii groteskna a absurdna. Ve výsledku je tenhle počin satiricky svérazný, přičemž si ve větší míře zachovává komediální přehled i nadhled. A v tom je jeho největší síla. Mé hodnocení: 70% () (méně) (více)