Operace mé dcery

Rozhodná chvíle. Žít nebo zemřít? Zapomenout a odpustit? Zahodit všechno, co ještě nedávno mělo smysl? Stejnojmenný román Stanislava Rudolfa nabízí zamyšlení nad tím, co všechno je člověk schopen obětovat, aby zachránil život druhých a ukazuje, že hranice mezi dobrem a zlem není tak zřetelná, jak si myslíme. Bohužel, film utrpěl povážlivé trhliny, když byl do hlavní role angažován Vlastimil Harapes (proč ne rovnou František Němec?) a jeho hysterický styl. Zvýraznění některých nežádoucích – komických – prvků (postavy Jiřího Kodeta, Dagmar Čárové a Michala Pavlaty) filmu spíše uškodilo. Ovšem způsob, jakým byla zachycena obětavá a namáhavá práce lékařů, vesměs špičkových odborníků tehdy stále socialistického zdravotnictví, zasluhuje bezvýhradnou pozornost a úctu. (08.08.2019)

Na předlohu Stanislava Rudolfa si velmi dobře vzpomínám. Někdy během puberty jsem ji vylovil z rodinné knihovny, začal ji číst a celý den ji neodložil. Kvůli / díky příběhu mladé dívky na mě ohromně zapůsobila a o některých krvavých situacích se mi zdálo tak intenzivně, že jsem od té doby žádnou další Rudolfovu knihu do rukou nevzal. Ale prý můžu být klidný, o nic jsem nepřišel. Film se mi líbil s jednou jedinou, ovšem celkem podstatnou výhradou, a tou je obsazení hlavní role. Vlastimil Harapes by zkrátka neměl hrát nic jiného než bezcharakterní slizké vykuky, protože ty jediné jsem mu schopný věřit. Jo, takhle obsadit třeba Františka Němce, to by byla úplně jiná káva... Škoda. Jinak jsem byl ale spokojený, obzvlášť se mi líbilo charismatické doktorské duo Jan Kačer a Jiří Kodet. Tři a půl. (20.10.2013)

Vlastimil Harapes nehraje, ale pěkně vypadá. Klára Pollertová s vizáží, že má smrt na jazyku se maskérům povedla. Příběh je citlivě natočený a situace, do které se dostal otec Mileny, byla dramatická a uvěřitelná. Za zmínku stojí také tým lékařů a jejich profesionální nasazení při snaze o záchranu života. A co mě přilákalo před obrazovku? Působivá a dojemná hudba Petra Hapky umocňující sílu příběhu. (18.12.2023)

Jeden ze zástupců lékařského žánru u filmů té doby, který mi však přišel tak nějak nevěrohodně natočený, zvláště pátrání po skutečném otci, a po pravdě řečeno, i když byla Klára Pollertová tehdy mokrým snem mnoha dospívajících chlapců, tady hraje hodně mizerně. Dobrá je atmosféra, hudba, kamera, ale scénář mi přijde poněkud skokový (skok sem, skok tam, chvíli dobrá scéna, a jindy mizerná). (30.12.2014)

Operaci mé dcery beru jako dvojvaječné dvojče filmu Den pro mou lásku, ale mnohem propracovanější a dějově plnější. Příběh s až detektivní zápletkou o hledání příčiny jedné nelehké životní situace. Tato hezká záležitost nám říká, že srdce, cit a láska k dítěti jsou víc, než biologická identita lhostejného fyzična. Závěrem musím připomenout melancholickou Hapkovu klasiku, co mne vždy příjemně oblaží. (20.10.2013)