Dva lidé poznamenaní válečnou minulostí se po letech znovu setkají při archeologických výzkumech. Zejména zamlklý, nepřístupný muž se však zdráhá komukoli přiznat své trýznivé zážitky z nacistického koncentračního tábora, kde se stal objektem hrůzných lékařských pokusů. Režisér Jiří Svoboda se ve svých filmech vždy snažil o expresivní vypravěčství, ale tentokrát upadl až do osidel manýrismu, snahy za každou cenu překvapovat nezvyklými výrazovými prostředky. Bohužel jejich samoúčelnost notně oslabuje zamýšlené vyznění.(oficiální text distributora)
Velmi silné psychologické drama o minulosti, krutosti a lidských slovech, které nemají význam dokud jejich podstata skutečně člověka nepotká. Výborný je nejel Radoslav Brzobohatý, ale zejména Ilja Racek, který jako asistent při vykopávkách nedá unavené a podrážděné duši Slámy (Radoslav Brzobohatý) ani na chvilku klid. Skvělé jsou vstupy z minulosti a vzpomínky, které vybředávají na povrch zlomené duše a provází celý příběh. Navíc je u filmu velmi dobře zvolená hudba, která celému ději dodává příjemné a sklíčené zázemí. "Co jiného jsme než to co bylo?".(8.5.2019)
Výborný film, který jsem náhodou viděla krátce po smrti pana Brzobohatého. Pan Herec...ovšem velký dojem na mě udělal i Jan Kačer v roli psychiatra - jeho výroky by se měly tesat. Jinak film je temný, hodně depresivní...východisko jsem neviděla...Kamera a režie mi zas tak abstraktní nepřišla, ale hudba - ta se zažírala do morku kostí....přiznávám, nespalo se mi po tom úplně lehce...(24.9.2012)
Veľa filozofovania o podstate dobra a zla, a či má zmysel svet takto rozdeľovať. Udalosti, a nie je toho veľa, sa len tak dejú, akoby neboli podstatné. Niektoré filozofické myšlienky by aj boli zaujímavé, ale v tomto filme zanikajú. K tomu zvláštna kamera, zvláštny strih a Brejchová, ktorá už nemá dvadsať. Nakoniec mi celý zmysel filmu unikol, takže strata času.(28.11.2014)
Velmi působivé psychologické drama postavené na konceptu fenomenální Sofiiny volby, tedy shrnutím premisy, že člověk je souhrnem toho, co bylo. Také Jiří Svoboda exponuje hluboce vnitřně poznamenané jedince v kontextu současného světa, který nemá s hrůzami války již vůbec nic společného a jako takový je s vnitřním světem prožívání válkou poznamenaných hrdinů nekompatibilní. Vynikající Radoslav Brzobohatý i Jana Brejchová, jejich herecké mistrovství převáží experimentální rovinu Svobodovy režie, který ve snaze ozvláštnit své filmové vyprávění trochu přes míru nadužívá expresivní způsoby filmové řeči (ať už subjektivní kameru, nezvyklé kamerové jízdy, netradiční střihovou skladbu atd.), výsledný dojem je pak mírně schizofrenický, přesto nezastře přesvědčivý fakt - toto je skutečně působivá a závažná výpověď o o běsech uvnitř nás, o zhoubné podstatě války a nacismu, o nesmazatelném poznamenání jedince prošedšího válečným peklem. V kontextu autorovy tvorby i 80. let minulého století skutečně to výrazně lepší, co bylo natočeno...(30.4.2011)
Filmy Jiřího Svobody z let osmdesátých jsou ihned rozpoznatelné hlavně kvůli dvěma faktorům. Za prvé hudba Jozefa Revalla, jenž od prvních tónů výrazně stylizuje obraz, což je druhá stránka a to kamera Vladimíra Smutného, díky níž si připadáte jako by jste byli součástí filmového příběhu. V tomhle tom byl Jiří Svoboda v osmdesátkách jedinečný. Škoda, že se stoupajícím věkem se všechna tahle jeho jasná identifikace vytratila kamsi do nenávratna. Schůzka se stíny vypráví o lidech, kteří se věnují archeologii a dvě postavy zjišťují, že mají něco společného, nějaký temný závan minulosti z koncentračních táborů, ve kterých oba zažili a přežili peklo. Jiří Svoboda natáčení pojal vcelku expresivním způsobem, kdy se hlavním postavám vracejí vzpomínky z hrůzné nacistické doby, nasnímané různými flashbeky. V hlavních rolích excelují Radek Brzobohatý a Jana Brejchová, další skvělou partii zahrál Ilja Racek, který neustále nutil hlavního hrdiny do pití a do rozhovorů a filozofickými myšlenkami doslova perlil. Zvláštní a těžko uchopitelný psychologický snímek, vypovídající o hrůzách ve válečných lágrech, které si lidé prožili a nesmazatelné následky z nich navždy změnily jejich povahy a chování.(25.5.2019)
-
Pohled, který Sláma (Radoslav Brzobohatý) objeví ve svém autě, je zobrazení obrazu od Rembrandta – „Hodina anatomie doktora Tulpa“ (1632).
(ArthasKarfa)
ArthasKarfa
Velmi silné psychologické drama o minulosti, krutosti a lidských slovech, které nemají význam dokud jejich podstata skutečně člověka nepotká. Výborný je nejel Radoslav Brzobohatý, ale zejména Ilja Racek, který jako asistent při vykopávkách nedá unavené a podrážděné duši Slámy (Radoslav Brzobohatý) ani na chvilku klid. Skvělé jsou vstupy z minulosti a vzpomínky, které vybředávají na povrch zlomené duše a provází celý příběh. Navíc je u filmu velmi dobře zvolená hudba, která celému ději dodává příjemné a sklíčené zázemí. "Co jiného jsme než to co bylo?".(8.5.2019)
Johgas
Výborný film, který jsem náhodou viděla krátce po smrti pana Brzobohatého. Pan Herec...ovšem velký dojem na mě udělal i Jan Kačer v roli psychiatra - jeho výroky by se měly tesat. Jinak film je temný, hodně depresivní...východisko jsem neviděla...Kamera a režie mi zas tak abstraktní nepřišla, ale hudba - ta se zažírala do morku kostí....přiznávám, nespalo se mi po tom úplně lehce...(24.9.2012)
Autogram
Veľa filozofovania o podstate dobra a zla, a či má zmysel svet takto rozdeľovať. Udalosti, a nie je toho veľa, sa len tak dejú, akoby neboli podstatné. Niektoré filozofické myšlienky by aj boli zaujímavé, ale v tomto filme zanikajú. K tomu zvláštna kamera, zvláštny strih a Brejchová, ktorá už nemá dvadsať. Nakoniec mi celý zmysel filmu unikol, takže strata času.(28.11.2014)
Radek99
Velmi působivé psychologické drama postavené na konceptu fenomenální Sofiiny volby, tedy shrnutím premisy, že člověk je souhrnem toho, co bylo. Také Jiří Svoboda exponuje hluboce vnitřně poznamenané jedince v kontextu současného světa, který nemá s hrůzami války již vůbec nic společného a jako takový je s vnitřním světem prožívání válkou poznamenaných hrdinů nekompatibilní. Vynikající Radoslav Brzobohatý i Jana Brejchová, jejich herecké mistrovství převáží experimentální rovinu Svobodovy režie, který ve snaze ozvláštnit své filmové vyprávění trochu přes míru nadužívá expresivní způsoby filmové řeči (ať už subjektivní kameru, nezvyklé kamerové jízdy, netradiční střihovou skladbu atd.), výsledný dojem je pak mírně schizofrenický, přesto nezastře přesvědčivý fakt - toto je skutečně působivá a závažná výpověď o o běsech uvnitř nás, o zhoubné podstatě války a nacismu, o nesmazatelném poznamenání jedince prošedšího válečným peklem. V kontextu autorovy tvorby i 80. let minulého století skutečně to výrazně lepší, co bylo natočeno...(30.4.2011)
topi
Filmy Jiřího Svobody z let osmdesátých jsou ihned rozpoznatelné hlavně kvůli dvěma faktorům. Za prvé hudba Jozefa Revalla, jenž od prvních tónů výrazně stylizuje obraz, což je druhá stránka a to kamera Vladimíra Smutného, díky níž si připadáte jako by jste byli součástí filmového příběhu. V tomhle tom byl Jiří Svoboda v osmdesátkách jedinečný. Škoda, že se stoupajícím věkem se všechna tahle jeho jasná identifikace vytratila kamsi do nenávratna. Schůzka se stíny vypráví o lidech, kteří se věnují archeologii a dvě postavy zjišťují, že mají něco společného, nějaký temný závan minulosti z koncentračních táborů, ve kterých oba zažili a přežili peklo. Jiří Svoboda natáčení pojal vcelku expresivním způsobem, kdy se hlavním postavám vracejí vzpomínky z hrůzné nacistické doby, nasnímané různými flashbeky. V hlavních rolích excelují Radek Brzobohatý a Jana Brejchová, další skvělou partii zahrál Ilja Racek, který neustále nutil hlavního hrdiny do pití a do rozhovorů a filozofickými myšlenkami doslova perlil. Zvláštní a těžko uchopitelný psychologický snímek, vypovídající o hrůzách ve válečných lágrech, které si lidé prožili a nesmazatelné následky z nich navždy změnily jejich povahy a chování.(25.5.2019)