Poslední leč

Režisérem Sísem skvostně nafilmovaný Polívkův metatheátr. Původní hru neznám a ani o filmu jsem předem nic nevěděl. Předpokládal jsem kvalitu, ovšem takovou sílu jsem nečekal. Oba protagonisté nádherní, o slečně pečovatelce nemluvě. A jaká slovesnotvornost! Pracovní vsuvky mi až na úvodní připadaly při vší své dílotvornosti sice až příliš jako jalové „domácí video“ (následuje SPOILER), ale závěrečné Pechovo „proč by to měl Burke přežívat?“ celkový dojem dokonale sjednocuje (KONEC SPOILERU). Některé drobné Polívkovy vtípky (např. „válíme se tu jako dva homosexuálové“) působí rušivě (hloupě vyčnívají, jde z nich pocit „tohle sem nepatří“), při své izolovanosti nicméně dílo nikterak neoslabují. Po dvaceti minutách jsem se začal bát, jestli se vydržím celou dobu nenudit. Zbytečně. Při „přechodu hor“ jsem úplně zapomněl, že je to všechno jenom jako. Závěr (totiž ten původní) je naprosto strhující a šokujícím způsobem korunuje celek (SPOILER: nemám ani tak na mysli naznačenou metamorfózu, k níž je v dosavadním průběžně chystáno, jako spíš konečný dvojmý příchod slečny pečovatelky, který prostě nemohl nezpůsobit Burkeho kolaps, resp. to všechno dohromady v sledu, v němž každý prvek udeří dříve, než stačí odeznít předešlý – a pak to „je to jenom divadlo“ KONEC SPOILERU). /// „Metadivadelnost“ tohoto štyku nespočívá jen v těch vsuvkách, náhlých pracovních přerušeních a alternativitě dějového postupu, nýbrž prostupuje skrz naskrz. Šaškovská fraška o dvou senilech (hraných mladými herci), vážností záběru nicméně srovnatelná s Hrabalovými Podvodníky v Němcově zpracování v Perličkách na dně, postavená navíc na směšném tématu „myslivosti“, která sama svým vážně míněným, posvátným, realitu definujícím žargonem („revír“ atd. atp.) je jakousi hrou na skutečnost; fraška jdoucí nicméně zpět k „původnímu“ a svou deformativností dolující ze zpuchřelé formy zapomenutý obsah, to vše v nerozlišitelnosti. Je to trochu jako při některých povedených poloamatérských divadélcích pro děti, jejichž tvůrci chtějí poskytnout nějakou kvalitu: poloherecké, pololoutkové, polokulisové, jakoby improvizovaná scéna, prostor, v němž nelze rozhraničit sféru fabule a skutečnosti, sféru kulis, zákulisí a hlediště, přičemž herci a jejich postavy jsou jakoby rozštěpeni a znovu druhotně sjednoceni, takže se nedá určit, co je co. (Mohu jmenovat představení Lokvaru „Aucassin a Nicoletta“, ale dala by se zmínit i řada takřka bezejmených bezvýznamných unikátků.) Zde ovšem na vyšší úrovni. Z drobností stojí za zvláštní zmínku naznačená perspektiva, když letící kulka mizí do obrázku na zdi. Nebo to, jak deformativnost ztvárnění zbavuje chybové asociace jejich samozřejmého vysvětlení (stařecká demence), čímž se vyjevuje naše fatální závislost na tom, že asociace probíhají tak nějak, jak by měly, a naše nemožnost tento psychický proces, umožňující nám vůbec myslet, podstatně kontrolovat. Zmiňme také Polívkovo dobírání si Pechy, že u něj nejde poznat, kdy hraje a kdy ne. Na tomto je totiž celá hra postavena: nejde poznat, co je hra, co je jenom jako, co je doopravdy a co vlastně znamená „jako“ a „doopravdy“. Mladí herci hrají, jak hrají sebe, jak hrají dva dědky, jak hrají sebe „jinde“ a ani nevědí, že či jestli hrají. Lze to vnímat dohromady ve všech těchto stupňovitých úrovních vztahu mezi skutečností a fikcí anebo si vždy vybrat jen jeden konkrétní stupeň této škály jako ten určující. Ad Pecham: vidím ho rád kdekoli, ale dosud jsem si nedovedl představit, že byl taky někdy ne-starý. Nyní ho tedy vidím zamlada, přičemž hraje dědka a vypadá úplně jinak. Zvláštní zážitek. Ad Sísem: skvělá práce; přičiním jen okrajovou poznámku, že předtitulkový úvod mi připadá jako parodie na Chytilovou (ovšem nabízející se Faun a Šašek tehdy ještě neexistovali; srov. však též úvod Hry o jablko, snad i Ovoce). Ad Polívka: Letopočet vzniku mi připadá s ohledem na dobovou atmosféru u nás téměř neuvěřitelný, a to i přes naprostou apolitičnost díla. V největší československé vesnici Brně se objevivší neznámý kalsik nové generace se rozhodně zařadil k dědicům pronikavého hravého tvůrčího ducha 60. let. Teprve u tohoto filmu mi plně dochází nezměrnost škod, jež české kultuře způsobila postupná proměna metašaška Polívky v celebritálního „krále Bolka“ (kterýmžto směrem posun je sledovatelný už v legendární Manéži), ústící až v politováníhodného propagátora na chleba roztíratelných mletých myší (s věrným Pechou stále po boku – poslední leč?). /// Varování zájemcům o zhlédnutí: jak správně postřehl Kimon, „dialogy se příliš často opakují“. Celkem komentáře nic moc, ale D.Moore nekecá, tuntavala klade příhodnou otázku, potěší igi B., RHK, gabin(a). A samozřejmě wandrwall. (02.06.2012) (méně) (více)