Člověk obojživelník

Člověk obojživelník pro mně jakožto diváka bez nostalgického vztahu k tomuto snímku ztrácí ono kouzlo, které pamatují diváci, kteří film viděli kdysi v kině. Naivní zpracování příběhu znesnadňuje současnému divákovi vnímat utopistické myšlenky tohoto filmu a zobrazené xenofobní chování lidí, čemuž brání i přítomnost banálního milostného čtyřúhelníku (on chce ji, ale ona chce jiného a nemohou být nikdy spolu a zároveň je do ní zamilován i novinář Olsen). Pastelové barvy filmu dávají pozměňují i charaktery postav, především Salvatorova syna. který je celý růžový a s modrýma očima vypadá buď jako dospělý člověk s pschikou dítěte nebo tak, jak jsou v některých filmech zobrazeni homosexuálové. Při srovnání s americkým filmem Netvor z Černé laguny, který, ač není utopistický a netvor není člověk s implantovanými žábrami, upozorňuje na problém podobně závažný, narušování přírodního prostředí např. vypuštěním chemikálie do jezera. Ale právě pohled na chemikálie v řece vyjádří vše podstatné, co v Člověku obojživelníku je rozvedeno do poněkud zdlouhavě působícího rozhovoru(Olsen a dr.Salvátor o utopickém nápadu vytvořit podvodní říši. (31.05.2008)

>Vědecko-fantastický< film s morálním >sovětsko-etickým< (jak jinak ;-) poselstvím... Další relikt dřevního mládí, na paměť věčnou rozvrzaných dřevěných sedaček kina "Úderka" na brněnském "Svoboďáku", středoboďáku ranně dětského poznávání šitózních savjétskych chudóžestvjenych fílmov... Achich - ještě tak někdy popatřit spolu s "Paprsky inžinýra Garina" a můžu v klidu odejít na pravdu bó(L)ží... :-))) (12.06.2006)

Človek obojživelník má u diváka jednu nespornú výhodu, a to fakt, že znalci dobového sci-fi majú napozerané prevažne americké filmy, ktoré sa neraz na seba dosť podobajú. Človek obojživelník je preto pre nich (nás) rarita, ktorá sa odlišuje jednak atmosférou, jednak pojatím žánru. V popredí navyše stojí láska, ktorej osud je skvele vypointovaný a ladí s fantasy zložkou príbehu. Pokiaľ vám prekážajú dobové triky, vynahradí to príjemná prímorská atmosféra. (29.07.2012)

7/10 Málokdy se mi stane, aby se mi filmové zpracování líbilo víc než originální kniha, kterou jsem před lety bral do ruky s mylnou představou, že se jedná o krvák a lá čelisti. Ale tohoto zpracování se to ovšem beze zbytku povedlo – možná za to mohly uvěřitelné ázerbájdžánské exteriéry, z nichž přímo sálala mexická atmosféra – policie, korupce, lov perel, možná až homosexuální vzhled a naivita baleťáka v upnutém stříbrném oblečku nebo tajné chodby a vynálezy doktora Salvátora. Taková smutná pohádka ve stylu H. Ch. Andersena poučí nejen děti, že život v nesnášenlivé a materialistické společnosti není peříčko a utopie nemá nic společného s utonutím. Přestože zlosyn Zurita plní svou roli dle očekávání není to surovec, co bije svoji ženu, ale v první řadě milující a žárlivý manžel, a proto mi ho bylo i docela líto při jeho bídném konci s Baltazarovou kudlou. Akce sice nebylo moc, ale dostačovala a kupříkladu útěk z vězení mi připomněl francouzské gangsterky, jejichž čas ještě teprve přijde. (03.10.2008)

Už je to dááááávno, co jsem tenhle film viděl, ale byl jsem z něj hotový. Děj se mi poněkud těžce vybavuje, ovšem zážitek to byl (obzvláště v dobách totalitního režimu) určitě mimořádný. Závěr filmu vyzněl hodně emocionálně a tak trochu smutně i šťastně zároveň. Tento film byl asi jeden z mála sovětských titulů, na který tehdy bylo naše kino doslova narváno až po okraj. (11.02.2003)