• Adiemus
    **

    Úplně mě tahaly za uši národní písně upravené podle Kmochovy (daleko pozdější) šablony, kterou naprosto potlačil osobitost původních byť bezejmenných autorů a stal se tak předchůdcem dalších prznitelů hudby typu Jana Slabáka nebo Evy a Vaška. I když vzhledem ke vzniku filmu trochu chápu záměr režiséra, tohle prosím ne. Dvě hvězdičky za výkon Zdeňka Štěpánka a dalších.(8.6.2008)

  • D.Moore
    ****

    Další vypláznutý jazyk na všechny, kteří tak zarputile tvrdí, že Lída Baarová neuměla hrát. Naopak si myslím, že tady (opět) předvádí velmi suverénní výkon a co do uvěřitelnosti trumfuje i Zdeňka Štěpánka. Paličova dcera je zkrátka poctivé drama, navíc profesionálně natočené, které ale mohlo být v závěru o něco méně uspěchané. Pak by mu nescházelo vůbec nic.(3.7.2016)

  • mchnk
    ****

    Další silné charakterní drámo z vesnického a městského prostředí konce 19. století s vlasteneckým odkazem do století dvacátého i jednadvacátého. Jednoduchost scénáře, v závěru padající i do lehké naivity, je kompenzována excelentním herectvím a zmíněným odkazem v postavě mladého Kolínského, jenž nadšeně poznává krásy Čech a volá po střízlivém vlastenectví.(17.7.2016)

  • tomtomtoma
    ***

    Paličova dcera ve filmovém zpracování Vladimíra Borského je společenskou moralitou s idealizovaným závěrem. Díky svému ukončení s celoplošným prozřením a napravením všech hříšníků dostává film nemotorný punc frašky. Odklon od Tyla je pochopitelný, ale já bych dal přednost příklonu k opačnému směru čistého psychologického dramatu bez smířlivého uspokojení prudérní maloměšťácké morálky. Ale Borský byl uvědomělý idealista a vlastní nešikovnost nevnímal. Silnou stránkou jsou herecké výkony a dramatické okamžiky umí být díky několika jedincům skutečnými vrcholy filmu. Tyl tepal do maloměšťácké morálky z různých stran a nebral si servítky. Hlavní postavou odlehčené morality je Rozárka (Lída Baarová), poctivé mladé děvče z chudých poměrů. Společenská přetvářka, úzkostlivé lpění na třídním rozdělení, důvěřivost a pocit zodpovědnosti znesnadňují život hrdince téměř na každém kroku. Momenty nabytého štěstí mají krátkého trvání a vždy jsou nabourány dalším mrakem nespravedlnosti. Mučednickému sebeobětování nestojí již nic v cestě. Hlavní mužskou postavou je Jan Valenta (velmi dobrý Zdeněk Štěpánek), lehkomyslný a nespolehlivý otec Rozárky a vesnický hudebník bez stálého zaměstnání se slabostí pro alkohol. Je příčinou soužení vlastní dcery, uvědomuje si svoje chyby, ale na nápravu nemá sílu, ani odhodlání. Výraznější postavou je Kateřina Šestáková (příjemná Růžena Nasková), Valentova finančně zajištěná sestra, která i přes počáteční nedůvěru podává pomocnou ruku velkodušnosti. K důležitějším postavám patří také mladý a ušlechtilý nápadník s dobrým srdcem Antonín Jedlička (zajímavý Karel Höger) a ke kořenům a sladkobolnému sentimentu vracející se Čechoameričan Pavel Kolínský (sympatický František Smolík). Z dalších rolí: neoblomná vdova a úpěnlivě starostlivá Antonínova matka Antonie Jedličková (Marie Ptáková), ochotný Kolínského adoptivní syn Prokop (Vladimír Salač), sexuálně nevybitý mlsný kocour, vychytralý a zámožný koňař Podleský (dobrý Jaroslav Marvan), neobratný nápadník a řezník Martin (příjemný Václav Trégl), své plány zuřivě bránicí vdavekchtivá Bětuška Toužimská (zajímavá Darja Hajská), zapálený soudní obhájce (sympatický Vladimír Hlavatý), malé Rozárčiny sestřičky Kačenka (Dagmar Appelová) a Madlenka (M. Karbanová), či usoužená Rozárčina matka Madlenka Valentová (Helena Friedlová). Tylova tvorba je i v kritikách odlehčená, Borského závěr je zbytečně uspokojivý a spravedlivý. Nejlepším momentem je Štěpánek a škodolibá jízlivost. Výraznou změnu morálky se tím bohužel nedosáhne.(18.3.2018)

  • Marthos
    *****

    Stejnojmenná adaptace Tylovy divadelní hry v režii Vladimíra Borského se zařadila mezi nejvýznamnější projevy národní rezistence v prvním období nacistické okupace. Paličova dcera bezesporu náleží mezi to nejlepší, co obrozenecký dramatik stvořil, částečně také proto, že se jedná o komorní příběh s pozoruhodnými lidskými osudy. Borský měl s filmovými přepisy české klasiky již určité zkušenosti a věděl, že Tylovy postavy mohou hrát jen velké herecké osobnosti. Znal úskalí přímočarosti a psychologické jednoduchosti jednotlivých scén a postav. Věděl, že herec musí být s tylovskou rolí dokonale vnitřně ztotožněn, aby nezpochybnil jednoduchou opravdovost předepsaného textu. Přestože se u Tyla jednalo o ryzí realismus, mnohdy jen s náznaky emocí, poskytovaly jednotlivé scény a situace velkou příležitost rozehrát právě to, co bylo autorem jen naznačeno. Proto byla také tradičně jednotlivá jevištní provedení Tylových her tak rozdílná a někdy mimořádně zdařilá. Hercům zůstával velký prostor pro jakousi nepochopitelnou improvizaci, jejímž výsledkem byly strhující projevy citů a osobitých invencí. Borského film je vlastně jakýmsi piedestalem hereckého individualismu v čele s vynikající Růženou Naskovou v roli plátenice Šestákové, která společně se Zdeňkem Štěpánkem, Františkem Smolíkem, Jaroslavem Marvanem, Karlem Högerem i tisíckrát proklínanou Lídou Baarovou předvedla výkon, náležející k vrcholům nejen českého, ale také evropského filmu.(9.3.2009)

  • - Hudební skladatel Otakar Jeremiáš získal za film v roce 1941 Národní cenu. (Marthos)

  • - Původní název hry Paličova dcera byl Pražská děvečka a venkovský tovaryš aneb Paličova dcera. (lausik)

  • - Na filmu spolupracoval architekt Jan Zázvorka, bratr herečky Stelly Zázvorkové. (M.B)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace