Reklama

Reklama

Mezinárodní herecká hvězda Michele Placido exceluje v nákladném koprodukčním filmu, který se vrací k tragickým okamžikům Sovětské války v Afghánistánu. Píše se rok 1989 a válka mezi SSSR a afgánskými muslimy spěje po deseti letech ke svému tragickému závěru. Zdecimovaná sovětská armáda, která v asijských horách dopadla podobně jako Američané ve Vietnamu, se vrací domů. Krytí ústupu ruských vojsk má na starost prapor vedený majorem Bandurou (MICHELE PLACIDO). Ten je však nečekaně napaden místními vojáky a dojde k masakru. Hrstka těch, co přežili, se i přes nesmyslnost celé války rozhodne obětovat životy za záchranu svých velitelů. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (44)

sportovec 

všechny recenze uživatele

Každá válka nese s sebou nemalý náboj absurdity a nesmyslnosti. V každé, byť sebelépe z vojenského hlediska vedené, válce dochází k nesmyslným smrtím a nevratným ztrátám. Jestliže obě světové války minulého století nesly s sebou svůj velký mravní a myšlenkový patos, pak lokální války poválečného šedesátiletí, které se zanedlouho změní v sedmdesátiletí, takřka bez výjimky toto posvěcení postrádají. Zvlášť silně tato ponurá konstatace platí pro obě supervelmoci jaltského bipolárního světa. Afghánská válka, snad nejnesmyslnější konflikt brežněvovské stagnace, je až koncentrátem tohoto systémového rozkladu kdysi tak chytlavé ideje. Délkou trvání (1979-1989) i počtem obětí (na sovětské straně zhruba 13 000 padlých) nesnese srovnání s neméně katastrofickým americkým válčením ve Vietnamu; naopak víc než "obstojí", zkoumáme-li a srovnáváme tíhu syndromu, kterým obě války zatížily jak americkou, tak ruskou společnost sovětské éry. Bortkův film, ruskou filmovou kritikou považovaný za nejzdařilejší filmové ztvárnění tohoto konfliktu, z jehož následků se Afghánistán dodnes nevzpamatoval, je typickým filmem přelomu. Velkolepá epopej ze závěru sovětské okupace, líčící doslova poslední dny a hodiny tohoto osudového konfliktu, který skoncoval s mýtem o neporazitelnosti sovětské armády, staví své počáteční sekvence na nezúčastněném, jakoby odosobněném pohledu. Odlehlé postavení pluku, žijícího jedním jednotvárným dnem za druhým, ječas od času přerušované bojovou konfrontací s nepočetným všudypřítomným "dušmanským" (to je ruský všeobecný historický výraz pro nositele středoasijské protimoskevské rezistence) nepřítelem, je východiskem pro postupné vrstvení událostí, okamžiků a fakt zdánlivě banálních, ve skutečnosti však promyšleně vrstvených a stupňovaných. Budovatelská poetika, patos ruské válečné romantiky, jsou v zásadě zachovány; o to více jimi prolíná jejich vyprahlost a nepřesvědčivost. Dějová jádra, která se postupně vylupují z této zdánlivě bezcílné mozaiky, skupina kolem majora Michaila Bandury (vynikající civilní Michele Placido), tvořená mladičkým nadporučíkem z generálské rodiny, usilujícím na poslední chvíli o získání válečných řádů, i jeho partnerkou, tvoří jeden z těchto bodů. Tím druhým je spíše složitě strukturovaná afghánská skutečnost než společnost, do které ruská civilizovanost vstupuje nadřazeně, kolonialisticky (např. scéna z afghánského městečka, v níž nejistý ruský voják zastřelí nesmyslně bezbranného civilistu, je obratem "vyřešena" Bandurou, který mrtvole vloží do ruky dva ruční granáty; podobných scén je ve filmu více). Do této oázy zoufalství a zmaru zprostředkovaně vstupuje sovětská skutečnost gorbačevovského převratu-pěrestrojky připomínáním horšící se hospodářské situace, relativizováním celé afghánské akce, ale také evokací operace Dunaj, která 21. srpna 1968 vedla k dvacetileté okupaci Československa Ruskem. Blížící se hodina a den odchodu sovětských vojsk děj dramatizuje a patetizuje. Z tradiční ruské poetiky tu nic není opomenuto; v ohlasu zazní i smutná píseň evokující tvorbu Vladimíra Semjonoviče Vysockého. Film-epocha bez hlavního hrdiny, kterým je především ruská reflexe afghánské skutečnosti, vrcholí absurditou válečných scén, v níž se navzájem s až nečekaným úspěchem navzájem zabíjejí ti, kteří během války spolu vlastně navzájem dobře vycházeli. Zoufalství beznaděje a rezignace tím vrcholí. Závěrečné scény - příznačný pár bezmocného starce a ještě bezbrannějšího malého chlapce na pozadí vypálené vesnice a let početného vrtulníkového roje směřujícího plnou rychlostí k severní sovětské hranici - vyznívají o to otřesněji. Bezvýraznost výrazu působí vždy tísnivě a Bortko, i scénáristický tým tuto možnost beze zbytku využívají. Vedle již zmíněného Placida se ve ZLOMU uplatňují skvělé, u nás naprosto neznámé ruské herečky Taťana Dogileva a Nina Ruslanova v rolích vojenských lékařek. Skutečnost, že film se natáčel takřka v posledních hodinách války - svou roli tu mohl sehrát i ruský financiér, ne tradiční MOSFILM, ake neméně vypjatý konkurenční LENFILM - přidala ZLOMU na přesvědčivosti a autentičnosti. Tuto působivost, založenou do značné míry na prostředcích pro ruskou fiomovou školu spíše atypických než charakteristických, si zachovává toto dílo i dnes. ()

gudaulin 

všechny recenze uživatele

Afgánský zlom je v mnoha ohledech rozporuplný film. Dá se o něm napsat mnoho pozitivního a, po pravdě řečeno, ty tři hvězdičky, které uděluji, jsou až příliš kruté v porovnání s průměrem žánru. K největším kladům patří střízlivost snímku, absence jakékoli ideologie, patosu, hry na hrdinství a většiny obvyklých klišé, které žánrové filmy tohoto druhu doprovázejí. V tomhle ohledu předčí i většinu snímků americké produkce. Pokud ho ale srovnám např. s Devátou rotou, pak ta se mi líbila výrazně víc, byť ona klišé se tam vyskytují ve větší míře, a především Devátá rota je v řadě ohledů prvoplánově efektní a divácky podbízivější. Devátá rota ale působí modernějším dojmem, protože Afgánský zlom v sobě nese neduhy typické pro sovětskou filmovou školu, tedy rozvleklost, kdy stopáž 140 minut by se dala bez problémů zkrátit na poctivých a funkčních 100 minut délky, a s tím související mizerný střih. Chtělo to vnést do filmu zkratku a větší dynamiku. Podstatná část filmu je posouvána dopředu prostřednictvím dialogů, které jsou ale v řadě případů s prominutím o ničem. Na svou délku film prozrazuje jenom málo o svých hrdinech a jejich psychologii. Typická pro sovětskou válečnou tvorbu je lyričnost a zádumčivost, v některých momentech chyběly jen nezbytné běloruské a ukrajinské břízky, abych si vybavil obdobné scény z 2. světové války. A nechybí ani typická tesknivá písnička. Co nakonec rozhodlo o pouhých třech hvězdičkách, je špatné nasnímání bojových scén, kdy si zkušení váleční veteráni (protože nováčci se až na jednu výjimku ve filmu nevyskytovali - příběh se odehrává těsně před odsunem na samém sklonku války) počínají nejen lehkovážně, ale přímo nesmyslně. Ve vesnici už několik minut trvá přestřelka a osamělí vojáci unaveni kráčí bez jakéhokoli krytí přímo uprostřed prašné cesty. Takových scén je bohužel ve filmu víc. Michele Placido svého Banduru zahrál slušně, byť řada sovětských herců by ho bez problémů zastoupila. Zajímavé jsou některé motivy, které film rozehrává, ještě před vznikem občanské války mezi jednotlivými afgánskými klany popisuje složitost vzájemných vztahů ve kmenových pospolitostech a společenské rozdíly mezi válečnými veterány, kteří získali respekt a moc při bojích se Sověty, a mezi původními majiteli pozemků, kteří byli v emigraci v Pákistánu. Stejně zajímavý je i motiv stoupenců sovětské okupace, kteří se ocitli při jejich odchodu v bezvýchodném postavení a většinou byli popraveni nebo zachránili holé životy útěkem do zahraničí. Celkový dojem: 65 %, což vzhledem ke kvalitám filmu je opravdu škoda. ()

Reklama

tahit 

všechny recenze uživatele

Filmový příběh rozvíjí pravidla války zabít nebo být zabit. Netradičním prvkem filmu je Michele Placido v uniformě ruského majora. Za zvláštní zdůraznění stojí nebývalá kvalita zobrazených válečných scén, které jsou vskutku efektivní. K tomu ještě poslední poznámku. Připomeňme si tedy, ať tak či onak, že Afghánistán je historickou lekcí pro všechny mocnosti. Kdo pochopí, že nikdo a nikdy zde asi žádnou válkou nezvítězí? Podobný film http://www.csfd.cz/film/43384-bestie/ ()

Fr 

všechny recenze uživatele

RETRO /// ,,Proč jste sem přišli? To není vaše, ale naše země. Nezvali jsme vás. A tak vás budeme podřezávat a zabíjet“..... Vraťte se do roku 1989. Pohleďte do duše sovětských vojáků a na život v Afghánistánu. Předpokládá se, že znáte okolnosti a chápete souvislosti, proto vás neudiví, že místní obyčejná tržnice je pro ruského člověka rájem nákupu, ani to, že pro sestřičky jsou roky na základně nejlepšími v životě. (I když se tu nedá chodit na procházky). Žije se tu totiž jinej život než ve Svazu. FILM PRO PAMĚTNÍKY, který se mi s blížícím koncem neustále snaží něco říct. Ale co? Nevím. Asi že to mělo bejt kratší a že do lidí se nestřílí. Je tu málo válečných scén, protože tohle je taková sonda do duše sovětského vojáka v Afghánistánu a ohlednutí za touto válkou. Několik důvodů, proč má smysl film vidět: 1.) Zajímá mě, jak si udělat obřízku. 2.) Zjistím, že Michele Placida po mafii sejmuli i Talibánci. 3.) Chystám se v Afghánistánu na nákup . 4.) 9. rota je na mě moc ,,moderní“. PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ** NAPĚTÍ * P.S.: Samozřejmě, že v roce 1990 na mě film působil úplně jinak, ale z dnešního pohledu.... nemůžu jinak. ()

Subjektiv 

všechny recenze uživatele

Sovětská válka v Afgánistánu je často vnímána jako ruský Vietnam. Vyprahlá horská krajina je sice úplně jiná než vlhká džungle, obě se však hodí ke geurillovému způsobu boje. V takovém často nejde poznat, kdo je nepřítel a kdo nevinný civil. Afgánský zlom se odehrává v jakémsi nastaveném čase tohoto konfliktu, normální hrací doba už je dávno pryč, poražený tým se chystá do šaten, ale rozhodčí ten konec ne a ne písknout, tak se pořád musí hrát jakoby na plno. Nadšení nováčků se kříží s únavou a rutinní setrvačností, s kterou veteráni dál a dál táhnou plnění svých nyní již nic neznamenajících misí. Veteráni již natolik splynuli s afgánskou realitou, že návrat do vlasti, která se jim podle všeho za léta bojů dosti odcizila - zchudla, přišla perestrojka a glasnosť, média válku kritizují - neznamená návrat domů. Jsou zcela vytrženi z normálního světa a jejich jedinou prací je válka - ráno nástup na válečnou směnu, pak padla a domů na buňku, kde je čeká možnost opít se s kolegy, splnit "manželské" povinnosti či zajet v ótéčku do města na nákup. Ale ani tady nejsou doma, sem totiž patří úplně jiní lidé, mezi nimiž vládnou nepřehledné kmenové vztahy, vstupuje do nich islám, obchod, úmluvy, příbuzenství či dávné křivdy. Může stát, že z přítele se stane nepřítel a z nepřítele zase obchodní partner. Kdo včera neznamenal nic, dnes po vás vystřelí Stingerem. Cizost místních ostatně ukazuje hned první scéna - obřízka domorodého chlapečka. Země paradoxů, jedna z nejchudších na světě, ve které ale každý má zbraň a v obchodech jde sehnat zboží, o kterém se v Sovětském svaze lidem ani nesní. I válčení samo skýtá pochmurný pohled, boje dávno přišly o svou slávu z dob Velké vlastenecké války. Osobní odvaha při útoku, jindy tak obdivuhodná, se ve válce, která již byla prohrána stává hloupostí a je často odměněna ne hrdinskou smrtí, ale doživotním zmrzačením. Sovětská armáda může vyhladit celé vesnice pokynem pár slov ve vysílačce a stejně zítra bude přepadena ze zálohy a utrpí ztráty. Afgánci sice utrpí několikanásobně vyšší, ale jejich bojovného ducha to neláme. SPOILER - Zvláště výjimečné vnímám dvě scény. Za prvé zastřelení civila na bazaru ve městě, z kterého Bandura pomocí dvou granátů do záňadří strčených učiní teroristu. Za druhé vybombardování kišlaku (vesnice) vrtulníky, které z povzdálí pozoruje s lhostejnou úlevou hlouček vojáků a jeden se přitom krmí konzervou. Jich se to totiž už netýká. KONEC SPOILERU. Afgánský film je špinavý a odtažitý, ale je špinavý a odtažitý právem - zaprášenou tečkou za SSSR. A ta vojenská technika - mňam. ()

Reklama

Reklama