Afghánistán
Afganskij izlom
La ritirata Afgana
Afghan Breakdown
Režie:
Vladimir BortkoScénář:
Alexandr ČervinskijKamera:
Pavel ZasjadkoHudba:
Vladimir DaškevičHrají:
Michele Placido, Nina Ruslanova, Viktor Byčkov, Alexej Serebrjakov, Filipp Jankovskij, Andrej Krasko, Michail Žigalov, Vadim Jakovlev, Jurij Kuzněcov (více)Obsahy(2)
Mezinárodní herecká hvězda Michele Placido exceluje v nákladném koprodukčním filmu, který se vrací k tragickým okamžikům Sovětské války v Afghánistánu. Píše se rok 1989 a válka mezi SSSR a afgánskými muslimy spěje po deseti letech ke svému tragickému závěru. Zdecimovaná sovětská armáda, která v asijských horách dopadla podobně jako Američané ve Vietnamu, se vrací domů. Krytí ústupu ruských vojsk má na starost prapor vedený majorem Bandurou (MICHELE PLACIDO). Ten je však nečekaně napaden místními vojáky a dojde k masakru. Hrstka těch, co přežili, se i přes nesmyslnost celé války rozhodne obětovat životy za záchranu svých velitelů. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (44)
Filmu velice ubližuje přemrštěná stopáž, scény s osobními vztahy jednotlivých postav jsou navíc hodně špatné, takže klidně mohly zmizet. Ve filmu je použito velmi málo hudby, ale pokud již zazní, vždy je to u skvělé scény. Pro mne nejlepší zůstane odlet letadla s rakvemi, i když závěrečné bombardování bylo také velice silné. Zřejmě nejzajímavější myšlenkou filmu je prohlášení velitele, že politici rozpoutají válku a vojáci do ní chodí umírat. ()
Jako zobrazení války se spoustou situací, kdy se ubližuje nevinným (omylem nebo úmyslně), a taky hloupou armádou, nudou, šikanou, nepochopením kulturních rozdílů... atd. to docela funguje. I pohled konkrétně na sovětské angažmá v Afghanistánu to funguje. Jako ucelený film s příběhem, který se dá sledovat, moc ne. Člověk se toho o hlavních hrdinech dozví příliš málo na to, aby se s nimi nějak sžil. V podstatě všichni jsou nesympatičtí. Vojáci, zdravotní sestry, bojující i nebojující místní. Poslední věc je, že hlavní hrdina nevypadá jako Rus. Jo, já samozřejmě vím, že to není Rus. Ale tady mi to prostě vadilo. ()
Sovětská válka v Afgánistánu je často vnímána jako ruský Vietnam. Vyprahlá horská krajina je sice úplně jiná než vlhká džungle, obě se však hodí ke geurillovému způsobu boje. V takovém často nejde poznat, kdo je nepřítel a kdo nevinný civil. Afgánský zlom se odehrává v jakémsi nastaveném čase tohoto konfliktu, normální hrací doba už je dávno pryč, poražený tým se chystá do šaten, ale rozhodčí ten konec ne a ne písknout, tak se pořád musí hrát jakoby na plno. Nadšení nováčků se kříží s únavou a rutinní setrvačností, s kterou veteráni dál a dál táhnou plnění svých nyní již nic neznamenajících misí. Veteráni již natolik splynuli s afgánskou realitou, že návrat do vlasti, která se jim podle všeho za léta bojů dosti odcizila - zchudla, přišla perestrojka a glasnosť, média válku kritizují - neznamená návrat domů. Jsou zcela vytrženi z normálního světa a jejich jedinou prací je válka - ráno nástup na válečnou směnu, pak padla a domů na buňku, kde je čeká možnost opít se s kolegy, splnit "manželské" povinnosti či zajet v ótéčku do města na nákup. Ale ani tady nejsou doma, sem totiž patří úplně jiní lidé, mezi nimiž vládnou nepřehledné kmenové vztahy, vstupuje do nich islám, obchod, úmluvy, příbuzenství či dávné křivdy. Může stát, že z přítele se stane nepřítel a z nepřítele zase obchodní partner. Kdo včera neznamenal nic, dnes po vás vystřelí Stingerem. Cizost místních ostatně ukazuje hned první scéna - obřízka domorodého chlapečka. Země paradoxů, jedna z nejchudších na světě, ve které ale každý má zbraň a v obchodech jde sehnat zboží, o kterém se v Sovětském svaze lidem ani nesní. I válčení samo skýtá pochmurný pohled, boje dávno přišly o svou slávu z dob Velké vlastenecké války. Osobní odvaha při útoku, jindy tak obdivuhodná, se ve válce, která již byla prohrána stává hloupostí a je často odměněna ne hrdinskou smrtí, ale doživotním zmrzačením. Sovětská armáda může vyhladit celé vesnice pokynem pár slov ve vysílačce a stejně zítra bude přepadena ze zálohy a utrpí ztráty. Afgánci sice utrpí několikanásobně vyšší, ale jejich bojovného ducha to neláme. SPOILER - Zvláště výjimečné vnímám dvě scény. Za prvé zastřelení civila na bazaru ve městě, z kterého Bandura pomocí dvou granátů do záňadří strčených učiní teroristu. Za druhé vybombardování kišlaku (vesnice) vrtulníky, které z povzdálí pozoruje s lhostejnou úlevou hlouček vojáků a jeden se přitom krmí konzervou. Jich se to totiž už netýká. KONEC SPOILERU. Afgánský film je špinavý a odtažitý, ale je špinavý a odtažitý právem - zaprášenou tečkou za SSSR. A ta vojenská technika - mňam. ()
Film pusobi velice realisticky. Je zajimave pojat a na ruske pomery az moc vykresluje jednotlive vojaky ci zdravotnice. Herecke vykony sice nejsou nijak mimoradne ( zvlaste pak nejvetsi hvezda Placido zklamala ), dialogy jsou ale vedeny velice dobre. Diky filmu ( i kdyz urcite zkreslene ) se dovime nejaky nazor dokonce i na okupaci v Ceskoslovensku, touhu po zapadnim zbozi, sikana, drogy a kratke pribehy z civilniho zivota vojaku... Prave dialogy bych na celem filmu ocenil nejvice. Ve 3/4 filmu se sice cele kouzlo snimku nekde vytratilo, i tak ale se jedna o solidni pocin v nove ere ruskeho filmu. ()
Každá válka nese s sebou nemalý náboj absurdity a nesmyslnosti. V každé, byť sebelépe z vojenského hlediska vedené, válce dochází k nesmyslným smrtím a nevratným ztrátám. Jestliže obě světové války minulého století nesly s sebou svůj velký mravní a myšlenkový patos, pak lokální války poválečného šedesátiletí, které se zanedlouho změní v sedmdesátiletí, takřka bez výjimky toto posvěcení postrádají. Zvlášť silně tato ponurá konstatace platí pro obě supervelmoci jaltského bipolárního světa. Afghánská válka, snad nejnesmyslnější konflikt brežněvovské stagnace, je až koncentrátem tohoto systémového rozkladu kdysi tak chytlavé ideje. Délkou trvání (1979-1989) i počtem obětí (na sovětské straně zhruba 13 000 padlých) nesnese srovnání s neméně katastrofickým americkým válčením ve Vietnamu; naopak víc než "obstojí", zkoumáme-li a srovnáváme tíhu syndromu, kterým obě války zatížily jak americkou, tak ruskou společnost sovětské éry. Bortkův film, ruskou filmovou kritikou považovaný za nejzdařilejší filmové ztvárnění tohoto konfliktu, z jehož následků se Afghánistán dodnes nevzpamatoval, je typickým filmem přelomu. Velkolepá epopej ze závěru sovětské okupace, líčící doslova poslední dny a hodiny tohoto osudového konfliktu, který skoncoval s mýtem o neporazitelnosti sovětské armády, staví své počáteční sekvence na nezúčastněném, jakoby odosobněném pohledu. Odlehlé postavení pluku, žijícího jedním jednotvárným dnem za druhým, ječas od času přerušované bojovou konfrontací s nepočetným všudypřítomným "dušmanským" (to je ruský všeobecný historický výraz pro nositele středoasijské protimoskevské rezistence) nepřítelem, je východiskem pro postupné vrstvení událostí, okamžiků a fakt zdánlivě banálních, ve skutečnosti však promyšleně vrstvených a stupňovaných. Budovatelská poetika, patos ruské válečné romantiky, jsou v zásadě zachovány; o to více jimi prolíná jejich vyprahlost a nepřesvědčivost. Dějová jádra, která se postupně vylupují z této zdánlivě bezcílné mozaiky, skupina kolem majora Michaila Bandury (vynikající civilní Michele Placido), tvořená mladičkým nadporučíkem z generálské rodiny, usilujícím na poslední chvíli o získání válečných řádů, i jeho partnerkou, tvoří jeden z těchto bodů. Tím druhým je spíše složitě strukturovaná afghánská skutečnost než společnost, do které ruská civilizovanost vstupuje nadřazeně, kolonialisticky (např. scéna z afghánského městečka, v níž nejistý ruský voják zastřelí nesmyslně bezbranného civilistu, je obratem "vyřešena" Bandurou, který mrtvole vloží do ruky dva ruční granáty; podobných scén je ve filmu více). Do této oázy zoufalství a zmaru zprostředkovaně vstupuje sovětská skutečnost gorbačevovského převratu-pěrestrojky připomínáním horšící se hospodářské situace, relativizováním celé afghánské akce, ale také evokací operace Dunaj, která 21. srpna 1968 vedla k dvacetileté okupaci Československa Ruskem. Blížící se hodina a den odchodu sovětských vojsk děj dramatizuje a patetizuje. Z tradiční ruské poetiky tu nic není opomenuto; v ohlasu zazní i smutná píseň evokující tvorbu Vladimíra Semjonoviče Vysockého. Film-epocha bez hlavního hrdiny, kterým je především ruská reflexe afghánské skutečnosti, vrcholí absurditou válečných scén, v níž se navzájem s až nečekaným úspěchem navzájem zabíjejí ti, kteří během války spolu vlastně navzájem dobře vycházeli. Zoufalství beznaděje a rezignace tím vrcholí. Závěrečné scény - příznačný pár bezmocného starce a ještě bezbrannějšího malého chlapce na pozadí vypálené vesnice a let početného vrtulníkového roje směřujícího plnou rychlostí k severní sovětské hranici - vyznívají o to otřesněji. Bezvýraznost výrazu působí vždy tísnivě a Bortko, i scénáristický tým tuto možnost beze zbytku využívají. Vedle již zmíněného Placida se ve ZLOMU uplatňují skvělé, u nás naprosto neznámé ruské herečky Taťana Dogileva a Nina Ruslanova v rolích vojenských lékařek. Skutečnost, že film se natáčel takřka v posledních hodinách války - svou roli tu mohl sehrát i ruský financiér, ne tradiční MOSFILM, ake neméně vypjatý konkurenční LENFILM - přidala ZLOMU na přesvědčivosti a autentičnosti. Tuto působivost, založenou do značné míry na prostředcích pro ruskou fiomovou školu spíše atypických než charakteristických, si zachovává toto dílo i dnes. () (méně) (více)
Reklama