Nejvyšší skóre

Měl jsem to štěstí, že s většinou her, které se podílely na tomhle vývoji videoherního světa, jsem nasbíral nějaké zkušenosti. Takže na mě dokument působí ještě o něco lépe než na někoho, kdo je nezná. Pacmana jsem sice v arkádách nezažil, ale ježek Sonic se mi po obrazovce televize proháněl hodiny a hodiny. A hry jako Mario, Wolfenstein, Doom nebo Mortal Kombat jsou nezpochybnitelné legendy, takže rozhodně bylo na co si zavzpomínat. Trošku mě zklamalo, že se nedostalo i na nové konzole jako Playstation, ale i tak to působí jako dobrý a ucelený dokument mapující vývoj herního světa. Podle mě je to stravitelně podaná historie her, která si občas odskočí k tématu, které vás nezajímá. (15.09.2020)

Je to teda hodně povrchní, ale zpracované je to pěkně - fajn vizuál i suprový synthwave soundtrack - a přehledně - od prvních pokusů o hry až do vzniku prvního Dooma. Škoda, že právě tam tahle minisérie končí. Osobně jsou pro mě roky následující ještě daleko zajímavější a doufám v případné pokračování. Ani zmiňovaná povrchnost mi nevadí, ti největší a nejzásadnější průkopníci tam přítomni jsou. Je to hezky přístupné jak pro mladší generace, které už tyhle klasické pecky neznají, tak pro nehráče, kteří by měli zájem se dovzdělat. A i pro znalce je tam řada zajímavých informací o hrách a tvůrcích, nejen těch amerických. Danda Vávrů zase hejtí něco, co ani neviděl. (23.08.2020)

Stylový dokument, který má z čeho čerpat - svět videoher nabízí spoustu zajímavého materiálu. Tvůrci High Score k hrám ale přistoupili tak, že se těžce soustředí na jednotlivce. Vidíme tvůrce her a dalšími lidmi z oboru, ale také různé hráče (kteří třeba první vyhráli nějaký herní turnaj)... A mnozí lidé jsou fakt zajímaví, někteří však o dost méně. Přitom mají téměř stejný prostor (obvykle dva na jeden díl)! V dokumentu jsou i opravdové legendy jako Richard Garriott, Roberta Williams a John Romero, takže u některých mě mrzelo, že toho člověk s nimi nevídí víc a u některých mi zase přišlo, že tolik stopáže si nezasluhují. High Score chce hrozně moc vytáhnout z často i ve skutečnosti o dost komplexnějších příběhů jednotlivce a jejich příběhy, ve kterým vždy musí překonat nějaký ten problém a tak podobně... Pravděpodobně tvůrci dokumentu taky cílili na ženy a menšiny, kteří zde dostávají slušný prostor. High Score je dobře natočený a díky tomu pojetí leccos z historie videoher fakt vynikne. Myslím, že tahle vzdělávací forma je efektivní - divák si toho formou příběhů hodně zapamatuje. Každopádně jak už jsem napsal, výběr materiálu je někdy trochu zvláštní. Také se jedná dokument spíše pro laickou veřejnost, než pro nějaké gamery, kteří už toho o minulosti videoher vědí dost. (7/10) (26.09.2020)

Ach jo je mi to líto, tak dlouho žadoním o podobný dokument a když to přijde tak to musím hejtit. Abyste pochopili já jsem velkým fanouškem starých videoher a podobných věcí jsem viděl již nespočet, nečekal jsem tedy že mě tady něco překvapí. Očekával jsem jen to že seriál seznámí nové lidi se starými hrami a trochu je edukuje v tom jak tohle skvělé médium vzniklo a jak to byla skvělá storka. No a to jsem dostal tak napůl, ty informace tady se hrozně zkracují a kdybych některé příběhy neznal před tím, po tomhle si je vyložím určitě jinak. Pokud to má seznámit novou generaci se starými hrami mělo by se to udělat poctivě od A do Z a neskákat a nesnažit se jen o to aby to vypadalo cool. Okej vizuál je pecka a celé je to natočené prostě na Netflix kvalitě, ale dokumentární hodnotu to nemá ani omylem. Takhle to vypadá že parta chlápku udělala tuhle hru a tuhle hru, ale není tam to ONO, to proč by to vůbec někoho mělo zajímat. Jsem rád, že se dokument snaží ukázat i legendární hráče, ale místo toho aby se tedy věnoval hrám přesune to celé na LGBTQ+ a rasistické okénko. Nic proti těmhle lidem nemám, ale sakra proč mi cpete tyhle témata do pořadu o hrách? Pokud se tady najde někdo koho tohle téma zajímá a chce vidět opravdu kvalitní dokument, který prezentuje věci tak jak jsou a popořadě pusťte si "Příběh počítačové hry" užijete si to mnohem víc. (31.08.2020)

Chvíli trvalo, než mě to chytlo. Protože seriál, který začíná papouškováním nesmyslné vyprávěnky (že kvůli Space Invaders v Japonsku docházely mince - to je v těch automatech jako nadobro pozřely černé díry, že se nevracely zpět do oběhu?) přece jen moc důvěry nebudí. Pak mě samozřejmě taky zklamalo, že se autoři věnují výhradně Americe (japonské hry a jejich tvůrci jsou tam jen proto, že měli úspěch v Americe). Amerikocentrismus provází většinu anglojazyčné popularizační literatury o historii videoher, což je škoda nejen proto, že v Evropě byla situace radikálně odlišná (hrály se jiné hry a víc na počítačích než na konzolích), ale i proto, že to jednostranně ovlivňuje interpretace - je jasné, že pokud se například na vzestup a pád Segy budete ptát (jen) jejích někdejších amerických zástupců, nejspíš dojdete k závěru, že všechna špatná rozhodnutí udělali Japonci a nikoli oni sami. Když se ale člověk smíří s tím, že Nejvyšší skóre není informačně vyčerpávající, encyklopedický dokument, ale že se zkrátka na historii americké herní scény dívá skrze vybrané příběhy, je to nakonec příjemná podívaná. _____Na rozdíl od řady diskutujících jsem ocenil různé pikošky o "okrajových" hrách, tvůrcích a hráčích a nevadilo mi, že tyto jsou vybírány tak, aby něco vypovídaly o kulturních praktikách příslušníků různých minorit. Zkoumání historie médií a kulturních artefaktů už se snad dávno posunulo za opěvování "geniálních počinů geniálních tvůrců" a Gay blade rozhodně není méně významným herním počinem než třeba československé hry vyráběné amatéry na osmibity, kterým Jaroslav Švelch věnoval celou knihu (a vydali mu to Američani). Ostatně, byly to zároveň přesně ty momenty, kdy se i v tématu zorientovaný člověk mohl dozvědět něco nového. I když přiznávám, že jsem zároveň neznal třeba přesné pozadí vzniku Night Trap a produkční problémy, které vedly k jeho lacině campové podobě. _____btw. Taky myslím, že už je konečně čas, aby se hráči posunuli za plačtivé chápání svého koníčku a pořád v sobě neživili pocit ukřivdění nad tím, jak jim svět nerozumí a ubližuje jim. A tenhle pocit se krmí třeba tak, že se ze senátních slyšení z roku 1993 vyberou jen ty největší špeky o zlých hrách. Navzdory tomu, že většina z přítomných starých bílých mužů samozřejmě žádné velké primární zkušenostmi s hrami neměla, jejich postoje byly v úhrnu poměrně smířlivé a rozumné . (17.09.2020)