Pavoučí labyrint

Rovněž k tomu filmu jsem přišel jako slepý k houslím. Při hledání jiného filmu jsem narazil na odkaz, který mě k němu nasměroval a po letmém přečtení popisku děje, jsem jej prostě musel vidět. Mám rád starou italskou školu, takže jsem se s chutí nechal vtáhnout do velice poutavého příběhu s mysteriózní zápletkou. Zprvu to sice mělo pomalejší tempo, ale atmosféra se brzy dostala do správného rytmu a ponurý příběh nám postupně začal vydávat svá tajemství. Tonino Cervi potřeboval, aby se co možná nejvíc lidí chytlo na „lep“ jeho pavučiny (chápejte scénáře) a tak nechával diváka docela dlouho v nejistotě, cože to vlastně sleduje. Je to giallo, nebo není? Vražd tu bylo docela dost. Ovšem nečekejte žádnou brutalitu. I tady totiž tvůrci vsadili především na hru s diváckou představivostí a naservírovali jim vše opět v dosti mysteriózním podání, kdy největší (a zároveň i nejlepší) práci odvedla jak kamera a střih, tak i hudební doprovod Franca Piersantiho. Houstnoucí míra napětí je pak korunována skvělým finále. Zde si přijdou na své především milovníci béčkových efektů. 70% (25.02.2015)

Atmosferický mysteriozní příběh dává vzpomenout (jak je zde připomenuto) nejen Argentovu trilogii o Matkách. Argentovy oblíbené barvy - červená a modrá, oběť potácející se bílým látkovým labyrintem a následně malující krvavé obrazce i pokřivená perspektiva (profesor vychází z domu a nakloněný obraz kamery je jakousi předzvěstí hrůzných událostí, které budou následovat) a smysl pro detail. Temná hudba (Franco Piersanti ) mi připomínala Jerryho Goldsmitha a jeho Vetřelce... Podle názvu by člověk čekal invazi osminohých potvor, ale tvůrci připravili pro diváka něco onačejšího. Starověké božstvo, jehož kult není mrtvý, jak si mnozí mysleli. Mechanické efekty působí možná trochu úsměvně, ale pořád věrohodněji než digitální. Profesor se chvílemi choval jako blb, celkovému vyznění snímku to naštěstí příliš neuškodilo. (24.08.2014)

Pri sledovaní Pavúčieho labyrintu, ktorý je ladený hororovejšie, sa mi veľmi pripomenula Krátka noc sklenených paneniek (1971). Podobnosť vidím v atmosfére a príbehu. Tak ako Aldo Lado využil energiu magickej Prahy, v The Spider Labyrith má Budapešť svojho génia loci a zvláštnu atmosféru, ktorá je síce v úzadí, ale neustále presakuje na povrch. Starý profesor, ktorý objavil náboženskú sektu, zomrie, ale to na čom je obesený nepripomína povraz, visia z toho cáry pavučiny. Netreba sa však obávať sektárskych kázní, vo filme sa skôr pracuje s tajomstvom aj v jeho závere ostane ešte veľa otázok nezodpovedaných. Vizuálne efekty a masky sú pôsobivé. Také desivé tesáky, ako mali "pavúči ľudia" som videl asi len v Leptirici. Erotiky je tu tiež pomerne dosť a navyše obsahuje závan smrti. Drsné mordy nie sú natoľko desivé, ako manipulácia s mŕtvolami. Príbeh má priamy ťah až do konca, zbytočne nebrzí, ani neodbočuje. Bol som spokojný. (11.10.2011)

Pripraviť diváka na hororovú jazdu ( ktorou v závere snímok je ) takmer hodinovým rapotaním a navodzovaním rádoby tajomnej atmosféry ( tak najprv by sa tvorcovia museli poučiť v čom je ten fígeľ ), je týmto spôsobom, hlavne pre fanúšika, podraz. Minimálne hodinová nuda a skvelý záver za viac ako viac hviezdičiek. (24.11.2017)

V této nepříliš známé záležitosti tvůrci úspěšně absorbovaly prvky z nesmrtelných Argentových Matek a nakroutily pozvolna se rozjíždějící atmosférickou podívanou s pěkným vizuálem , sympatickým hrdinou a znepokojivým prostředím. V druhé půli filmy nabere obrátky a hrdinovo pátrání po tajemství pavoučího kultu vypukne naplno. Závěr je dobře vygradovaný a nechává vzpomenout na jednu scénu z Carpiho Věci. Podařený italský hororový flák , který zaslouží více pozornosti. (30.03.2011)