Slovo

Zlatý Lev (16.12.2005)

Čekal jsem pořádnou porci bergmanovských pochyb, nejistot a otázek. Toho se mi dostalo v míře vskutku vrchovaté, ale stejně mám po zhlédnutí snímku chuť minimálně podat přihlášku do semináře. To pochopitelně především díky závěru, pro nějž je označení hypnotický zcela nedostačující. Interpretací by bylo - mně se nejvíce líbí ta o nezlomné víře malého dítěte a jako jedno z hlavních témat vidím problém víry a modlitby brané jako pokus, jako co když třeba? Snímek, který působí jako balzám na duši unavenou zmatky, otázkami a pochybnostmi. (29.06.2006)

Je zvláštní sledovat bergmanovský film, který Bergman nenatočil. Ovšem jeho principy jsou zde více než patrné. Víra v boha, zpochybňování a náboženské naplnění. Vskutku mysteriózní zážitek, jemuž vládne fanatický Johannes, jenž je přesvědčen o tom, že je Ježíš Kristus. (21.06.2009)

Jo... jasně. Jako ateista a absolutně nespirituální člověk jsem ale očividně mimo hledáček tvůrců, takže se ani nezlobím. (04.03.2013)

(1001) Za všechny filmové aspekty dávám vykřičníky, za všechny obsahové zase otazníky. (03.03.2011)

„Běda vám, pokrytci, tobě i tobě a tobě. Běda vám za falešnou víru! Běda tomu, kdo ve mě nevěří, kdo nevěří v příchod Krista, který vám byl seslán Stvořitelem nebe a země. Vpravdě běda vám, soudný den se blíží. Bůh mě vyzval k proroctví před Jeho tváří. Běda tomu, kdo nevěří! Protože jen ti, kdo věří, budou vpuštěni do království nebeského. Amen.“ No, amen. Aneb není nad to, když váš příbuzný začne studovat teologii a jebne mu u toho. Pak nemusí děsit jen malé děti, ale může svými pomatenými kecy nahnat strach i vám…Věděl jsem, že budu všechno, jen ne cílovka. Přesto jsem se snažil přistupovat ke snímku jako ke spirituálnímu filmu s co nejmenšími předsudky. Ale i přes mou snahu to prostě nešlo. Slovo je přehlídkou konzervatismu, sektářství, zpátečnictví a zaslepené víry. Zároveň je divákovi u jeho sledování poměrně nepříjemně, svou roli v tom jistě sehrává i zvuk v podobě neustálého nevlídného větru na pozadí. A závěr? Mohl by být dojemný…kdyby nebyl tak zrůdně demagogický. Takže stejně jako u Gertrudy dávám pouze 2*. (16.02.2024)

Bílé prádlo ve větru... (23.04.2011)

Jak mám hodnotit film o víře, její důležitosti a dokonce moci, když je mi ta víra naprosto cizí? Natočený je Ordet výborně - atmosféra je seversky tíživá, záběry jsou místy až nepříjemně dlouhé, ale děj jimi přesto neztrácí na zajímavosti. Téma samotné, ač podané dramatickou formou konfliktů, nepochopení a hledání, je dost slabé - nepropracované, jednostranné a místy až dogmatické. Navíc mi celé zakončení snímku, které snad mělo nějak přesvědčit, přišlo jako velice špatný vtip - takovým happyendem (nějaký ten zázrak, nejedno láskyplné objetí, slzy, prozření...), se často nemůže chlubit ani lecjaký (pod)průměrný americký film. 2 jsou málo a 3 možná až příliš - 2,5 (01.12.2009)

Slovo ponúka všetko, čo by mal ponúkať film o problematike náboženstva. Rieši otázky kresťanského pokrytetstva, nulovej asertivity jeho najväčších hlásateľov, kontrastov a relatívnosti vedy a viery, šialenstva a rozumu, alebo života a smrti. Je polemikou o hĺbke viery, o úprimnosti a opodstatnenosti modlitieb a viery v zázraky. To všetko orámované silným a jasným príbehom s jasne charakterizovanými postavami, ktorých chovanie tieto otázky v divákovi vyvoláva. Dreyer používa silnú filmovú reč a množstvo detailov, nad ktorými je čas popremýšlať už počas filmu, ako napríklad osamelý kríž v krajine, lekár ako predstaviteľ viery vedľa kňaza a medzi nimi svietiaca lampa, alebo mladí milenci, pozerajúci sa na obrázok Ježiša v knihe z opačnej strany stola. Pokiaľ opominiem koniec, jednalo by sa o obyčajný príbeh zo života, ktorému silnú náboženskú auru dodávajú iba dialógy a myslenie postáv. Záver je na takúto artovú snímku netradičný, pretože sa jedná o- SPOILER: nádherný happy end, ktorému sa ťažko v Hollywoode niečo vyrovná. A skutočný život môže začať.... (07.04.2013)

Johannes. Johannes. Johannes. (17.01.2011)

Nábožensko - kresťanský, filozofický, duchovný, odvážny, i smutno - melancholický film s výraznou kamerou, ale ešte výraznejším človekom za kamerou, ktorý chce ukočírovať problémy z rodiny Borgenovcov, ktorí majú niekoľko rodinných ťažkostí... Carl Theodor Dreyer, je mimoriadny režisér, ktorý prostredníctvom sugestívneho obrazu, dáva zažiť filmové - situácie, na vlastnej koži. Minimalistický pocit, je na mieste, pričom sa používa - minimum strihu, interiérové scény pridávajú na dôraze, ktorý dbá na vžitie sa do postáv, ktoré sú nezpochybniteľné, vo filme dominuje, najmä extrémne výrazná postava, Johannes Borgen, ktorého viera v Boha, je tak silná, že učiní - zázraky. Občas som mal menšie problémy, čo sa týka - záveru, ktorý bol až nad mieru - zaťažkavajuci, že sa mi slzy tlačili do popredia. Silný film so silnou témou ! (31.01.2016)

Snad ještě u žádného filmu jsem tak těžce nepřemýšlel nad hodnocením. Cítil jsem se příliš málo kvalifikován, abych ho mohl soudit... Nicménně nakonec jsem k jakémusi rozhodnutí přece dospěl. Tuto větu dopisuju měsíc po shlédnutí filmu - už se mě neptejte proč jsem hodnotil jaxem hodnotil - film si už vůbec nevybavuju... Škoda, mohl jsem to dilema napsat sem. (22.06.2012)

Slovo. Slová. Plynú pomaly, ako sa pomaly pohybujú aj postavy. Zvláštny príbeh, mysteriózne pomalý, uvážlivý, inokedy emotívny a temperamentný v narábaní s láskou a s vierou v Boha. To je hlavná idea tohto nevšedného príbehu. Viera v Boha, narábanie s ňou, pochyby, zmier, odpustenie... Dreyer je silný v nastavení scény, pohybu hercov a kamery a dokáže vytvoriť veľmi sugestívny pocit. Má skúsenosti s nemou érou a snímok pripomína filmárske postupy tej doby. Samozrejme, oživujú ho práve dialógy, a tie slová sú niekedy nekompromisné. Ubližujú, zraňujú, ale v mnohých prípadoch dávajú nádej. (28.04.2013)

Film, který je určen skutečně primárně věřícím, a ateistům může dát maximálně jakousi zvláštní variaci na téma Romea a Julie (což ani tak samo o sobě není špatné). Vadí mi u filmu ona divadelnost, ačkoliv kameramanské záběry jsou často úchvatné, ale v podstatě se to odehrává ve dvou místnostech, což mi chvílemi přišlo krapet ubíjející. A také si nemyslím, že film skončil nějak dobře vzhledem k tématu. Které je určeno věřícím, respektive daleko spíše těm, kteří se za věřící považují, a to včetně různých farářů a reverendů. Zarazila mě vlastně už na začátku výzdoba zdí na statku - v kuchyni visí obraz snad Darwina, možná Tolstého, v pokoji obraz výjevu z Božské komedie, mluví se o Kierkegaardovi, ale nikde nevisí jediný kříž, jediný obraz Krista. A i ve chvíli, kdy se Inger chce pomodlit k Bohu v kuchyni, je její modlitba přerušena poněkud neomaleným vpádem dědy. Ale ani u "těch druhých" (protože se zde autoři úzkostlivě vyhýbají tomu, aby bylo možné jakoukoliv církev nebo hnutí identifikovat) na zdi nevisí kříže. Vybavil jsem si červené koutky v domech, které bývaly a jsou nejen u pravoslavných (jakožto takový malý ikonostas), ale i v našich českých chalupách společně s klekátkem. Ostatně to můžete vidět ve kdejaké expozici starých chalup a roubenek vevnitř. A s tímto vědomím mne pak pobavilo, jak tvůrci zasadili symbolicky jediný kříž za celý film do krajiny, zhruba doprostřed cesty mezi oběma statky. K pravoslaví ten film mimochodem ale odkazuje i tématem jurodivosti, kdy ten jediný skutečně věřící je pokládán za blázna. A ostatní se mezi sebou malicherně dohadují, buď, kdo lépe věří, nebo jestli uzdravil Bůh, či doktor. Nakonec je jasné, že celý film stojí na dvou citátech z Bible, které se ve filmu přímo neobjeví - "Nechejte maličkých přicházet ke mně, neboť jejich je království nebeské." a "Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko, řeknete této moruši vykořeň se a přesaď se do moře." Ostatně to Jan ke konci řekne jasně: " (Dokud nepřijde dítě.) Zatímco ostatní vedou plané, filozofické tlachy tam, kde je potřeba skutečně srdce a láska. Přemýšlejí, proč je člověk zkoušen, aniž by je napadalo se zeptat sami sebe, co oni dávají skutečně Bohu a lidem kolem sebe? Ale naštěstí alespoň jeden z nich si po čtení z Bible a citátu "Milujte své nepřátele, čiňte dobře těm, kdo vás nenávidí." něco uvědomí... Ale pořád je to jen první krok z toho marastu sebeuspokojení nad svou platonickou a povrchní vírou (jak to nazve Jan hned při svém prvním útěku a "kázání" na hoře.) (24.02.2024)

Mysteriózní adaptace románu Kaje Munka se odehrává v polovině dvacátých let minulého století na dánském venkově, kde dává strohou formou, ale výstižným obsahem pohlédnout na plejádu archetypů: počínaje vědeckým ateistou, prostým bezvěrcem, dále věřícím odpadlíkem od oficiálního náboženství, křesťanským duchovním, až po vyšinutého teologa trpícího velikášskými bludy, vystavěnou podle jejich postoje k duchovní víře a důvěry v nadracionální principy. Tito lidé, rozcházející se ve svém přesvědčení, jsou později spojeni tragédií jedné z rodin a v rozhodujícím okamžiku společnou vírou dosahují jejího naplnění. Výklad této události po bezmála dvou hodinách přísně racionálního příběhu je pochopitelně nejednoznačný a vzhledem k charakterové diferenci postav i neadresný. Na rozdíl od Bergmana, který se ptá po smyslu víry, Dreyer se zdá být o smyslu přesvědčen a spíše se táže po způsobu. (01.12.2005)

Jeden z 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete. (24.01.2009)

V tomto prípade sa odporúča prepnúť na frekvenciu umelecky náročných filmov, pretože tento snímok je jeden z ich dokonalých príkladov. (19.03.2016)

Zloba, odpuštění, pokání, zázrak. (29.06.2010)

Ordet je předposlední Dreyerův film, bývá považován za jedno z jeho mistrovských děl. V době jeho vzniku už pracoval Bergman na scénáři Sedmé pečeti – i ona nese s odstupem padesáti let rysy „starého“ filmu – přesto je Bergman o generaci mladší a na jeho estetice je to znát. Staroba u Dreyera se projevuje v dramaturgii poznamenané němým filmem a melodramaty třicátých let; dále v hudbě (neznám filmovou hudbu až do šedesátých let, která by nepoužívala sacharínovitě sirupovité falešné smyčce…), v rozvleklosti výstavby situací. Dreyerův film působí dnes bez ohledu na vznešenost poselství chvílemi jako surreálná Krkonošská pohádka (je to tedy jakési retro na druhou, reálný čas je 1925; je to až na pár záběrů zjevná studiovka; herci jsou stará škola – Trautenberg je přesný, jen Anči je v druhé půli filmu trochu cítit formaldehydem). Celé mi to zatuchlostí připomnělo také atmosféru bytu staré bigotní babičky – v něm je také vše na svém místě, přepečlivě uklizené (jak účelně a – divadelně – na sebe situace navazují: když někdo skončí dialog, už se objeví někdo další ve dveřích!), retro designové kousky (záběry kamery jsou občas úžasně art-deco – viz mrtvola!) na nás pomrkávají ze všech koutů, ale když se něčeho dotkneme, zjistíme, že to lepí (co ti naaranžovaní sektáři a smuteční hosté??), případně je kolem toho kolečko zašlé špíny (oddělené postele manželů, bigotnost na námluvách) – staří lidé uklízí už také jen na oko, pro návštěvu – ani Dreyer mě nepřesvědčil o tom, že víra pomateného quasi-Ježíše je v závěru filmu silnější, než zoufalství čerstvého vdovce anebo čistota mladé lásky. V dialozích je znát silná inspirace Ibsenem (a Strindbergem), ale obrazy, které oni dva dovedli vyvolat byly mučivější, ostřejší, přesnější, než obrazy Kaje Munka, autora předlohy. Film je chvílemi nepříjemně morbidní (když lékař přestřihuje nůžkami prahy rodiččiny vaginy – zvuková stopa!), přičítám to kalvínské urputnosti a fascinovanému vztahu seveřanů ke smrti; to, že nechal Dreyer udát se v závěru filmu „zázrak“ je myslím libovůle věřícího tvůrce na úkor výrazu a pravdivosti situace. Zřejmě i pro mé pohanství mi takový nesourodý prvek v jinak velmi stroze působícím (ty úsporné střihy!), o realističnost se snažícím snímku, způsobil nanejvýš křivý úsměv na tváři – asi jako kdyby byl na pohřební hostině dort a na něm šlehačkou bohatě nazdobená rakvička. (12.10.2010)

Opravdu zvláštní zážitek, který člověka pořádně utahá, což však nutně nemusí znamenat výtku (20.04.2009)