poster

Anna Kareninová

  • Česko

    Anna Karenina

  • Sovětský svaz

    Anna Karenina

  • Sovětský svaz

    Анна Каренина

  • Slovensko

    Anna Karenina

Drama / Romantický

Sovětský svaz, 1967, 145 min

  • Orlau32
    ****

    Jsem asi příliš kritická na výběr postav ve filmu. Dle románu L.N.Tolstého je okouzlující Anna asi 26.letá žena. Tady mi z vlaku vystoupila 40.letá obtloustlá matrona s nalepenými řasami a knírkem nad horním rtem. Nevím, zda v roce 1967 nebylo možno obsadit mladší krásnou herečkou, zvláště když víme, že Rusko tyto krasavice má. Hrabě Vronskij románové předloze odpovídal a taktéž myslím Karenin, Kitty i ostatní herci. Tatjana Samojlova byla asi hlavně divadelní herečkou, protože některé pasáže přehrává jako na jevišti. Jinak se film držel románové předlohy, ale chyběla mi tam typická "ruská trojka", některé scény byly načaté a nedokončené, dále ples byl doslova odfláknutý, chyběla mi tam typická ruská noblesa, kterou se konec 19.století mezi šlechtou vyznačoval. Takže z těchto mnou vyjmenovaných důvodů, dávám filmu pouze 4*, ač jsem si myslela, že ani 5 nebude stačit. Nevím, co si reržisér mohl v SSSR dovolit, ale rozhodně měl dávat větší pozor na takovou chybu, kdy 3/4 filmu je Anna černovlasá a ke konci filmu je moderně mahagonova ! Proboha ... v té době ? Vždyť to snad barvy na vlasy ani neexistovaly ! A takových hloupých chyb tam bylo více, ale to už nechám být.(8.11.2012)

  • sportovec
    *****

    Odkaz geniálního Lva Nikolajeviče Tolstého se zdaleka neomezuje na skvělou epopej VÁLKA A MÍR. ANNA KARENINA je dalším drahokamem v pomyslné pokladnici nadčasového odkazu jeho klasického díla. A současně další velká látka a výzva pro filmaře. Pro ty ruské z předcházejících generací uhodila jejich hvězdná hodina v slábnoucím svitu chruščevovského tání šedesátých let. Tvůrčímu týmu Alexandra Zarchy se podařilo vystihnout osobitou poetiku Tolstého románu, převést ji do neméně osobitého tvaru ruského filmu a zjednat rovnováhu mezi lyričností, vzbouřenou romantičností i vlastně napínavě probíhajícím dějem. Uhrančivá ruská krasavice, kterou tehdy Taťjana Samojlova byla, nabídnutou příležitost beze zbytku využila. V historické galerii ruských ženských postav přibyl další důležitý kinematografický článek (o dvacet let později na Kareninu naváže v dalším skvělém ZÍTRA BYLA VÁLKA neméně skvělá postava tragické Viky Ljuberecké). Tradiční ruské ženství v postavách tohoto lidského typu dosáhlo vrcholu svých emancipačních kvalit. Je to vklad, který má svůj světový rozměr; je to rovnomocný pandán k energickému anglosaskému nebo ostrovtipnému až uštěpačnému ženskému francouzskému typu. Cit, láska zejména, je mocný a ve své bezohledné, spalující vášnivosti a náruživosti cit často záhubný a zničující. Ale kdo ve svém životě alespoň jednou nehořel, nežil. Anna Karenina se dokázala vzepřít. Porážka jedince se stala majákem emancipační touhy následovkyň a dědiček. Naše dnešní lidství by bylo ještě sušší, suchopárnější, bezútěšnější, kdybychom alespoň zlomkem plochy našich duchových chodidel doposud nestáli na ramenou tragických velikánů obou pohlaví. I dnes smekáme před monumentem hrdinek historického všedního dne carského Ruska Alexandra III. A litujeme, že nemůžeme svá líčení opírat o čerstvý zážitek ze zdařile vytvořených DVD nahrávek a beze zbytku tak závisíme na vlastních letitých vzpomínkách.(5.5.2008)

  • slunicko2
    **

    Literární klasika je zpracována klasicky...nudně. 1) Dřevo v krbu praská, čas hodiny poklidně odbíjejí a já louskám pomalu azbuku, písmenko po písmenku. Vhodné do nekonečného ruského časoprostoru, kdy si každý rok přečtu jeden román a jedinou alternativní zábavou je návštěva místní opery. 2) Nezpochybňuji kvality literární předlohy ani filmu, jen se nějak nemohu dostat do doby a jejích norem. 3) Něco si přece odnáším: Prosím Boha, aby mně neodepřel radost odpouštět.(18.9.2016)

  • pakobylka
    ****

    Snímek, který si viditelně užívá svou dramatickou polohu, aniž by ji jakkoli nadužíval či dokonce zneužíval. K námětu přistupuje s pokorou, ale to mu nebrání v tvůrčím rozletu, takže je schopný utáhnout prakticky cokoli - jednotlivé postavy se v jeho podání vymaňují ze zajetí stříbrného plátna a jejich charaktery získávají třetí rozměr. Každá z nich má své dobré i méně dobré stránky a jejich příběhy jsou orámované i svázané povahou časů, v nichž se zrodily, aniž by ztratily na aktuálnosti ... 4,5* ----- !!! MOŽNÝ SPOILER !!! ----- Popravdě ... nemyslím, že nešťasný osud Anny Kareniny zpečetila jen dobová morálka, která velela "lepší" společnosti vyobcovat hříšnici ze svého středu a odsoudit ji tak k poněkud osamělému životu, probouzejícímu obyčejně trudnomyslnost a všeobecnou nespokojenost s vlastním údělem. Ocitla se v područí své nenasytné a trochu majetnické lásky, jejíž projevy by žádný chlap dlouho nevydržel ... odloučená od milovaného synka ... s malou dcerkou, k níž si patrně - zaslepena citem k Vronskému - nedokázala vytvořit bližší vztah (dítě bylo zachycené jen v letmém záběru kamery jako podružná, nepříliš důležitá rekvizita). Závěr se tudíž zdá být logický a nevyhnutelný ... přesto by vás v žádném případě neměl inspirovat, protože na můj vkus je zvolené řešení až příliš definitivní.(25.8.2017)

  • elizabeth_ba
    *****

    Konečně zpracování, ve kterém je Vronskij hezčí než Karenin... (přičemž, ne že by ten na svá léta vypadal špatně.) K filmu téměř nemám výhrad, občas mě trochu iritovala Taťjana jako Anna, ale rozhodně méně něž Keira, kupodivu mi nejlépe do této role sedla v tv verzi z roku 2013 Vittoria Puccini, (již jsem málem vynesla v zubech jako Mary Vetseru v Korunním princi), ale snad až v tomto zpracování mi došla tragédie všech zúčastněných a docenila jsem nádherně vykreslené jednotlivé postavy, z nichž každá měla nějakou nosnou vlastnost (zmíním např. lehkomyslnost Vronského nebo zásadovost až upjatost Karenina) ale rozhodně k nim měli i spousty dalších, takže nevyzněly černobíle (např. Karenin se sebou nechal pěkně manipulovat a Vronskij se zase docela ve vztahu snažil), čehož si já nesmírně cením a myslím, že právě tohle odpovídalo i románu (já si ho vážně budu muset přečíst). S Levinem jsem sice také byla nejspokojenější s tím nejnovějším, v podání von Thuna ( a nečekejte, že to nějak racionálně vysvětlím, už z pohledu na něj je to totiž jasné), ale celkově může toto sovětské o nejlepší zpracování soupeřit jen s verzí Garbo, Rathbone, Marc z roku 1935.(28.2.2015)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace