Ně gorjuj!
Don't Grieve
Nesmúť
Obsahy(1)
Humoristicko-satirický román Můj strýc Benjamin francouzského spisovatele a publicisty Clauda Tilliera (1801 – 1844) inspiroval na sklonku šedesátých let hned dva režiséry - Gruzínce Georgije Daněliju a Francouze Edouarda Molinara, který do hlavní role stejnojmenného filmu Mom oncle Benjamin (1969) obsadil šansoniéra Jacquesa Brela.
Danělija natočil svůj zdařilejší filmový přepis pod názvem Nebuď smutný již jako zkušený tvůrce, mající za sebou několik úspěšných snímků. Narodil se v roce 1930 v Tbilisi, odkud se ještě v dětství přestěhoval do Moskvy. Po studiu architektury se zapsal do dvouletého kurzu filmové režie na Mosfilmu, kde pod vedením Michaila Romma absolvoval snímkem Tože ljudi (Také lidé, 1959) natočeným společně s Igorem Talankinem. Svou režisérskou dráhu započal Danělija v období tzv. tání, vyznačující se uvolněnější politickou atmosférou, příhodnější i pro umělecké aktivity nastupujících tvůrců. Upozornil na sebe již prvním celovečerním snímkem Serjožka (1960) ze života pětiletého venkovského chlapce, opět natočeným s Talankinem, který získal hlavní cenu karlovarského festivalu. Ve své další samostatné tvorbě se soustředil především na lyrické komedie, z nichž zejména film Chodím po Moskvě (1963) sklidil velký ohlas. Nástup Leonida Brežněva k moci znamenal konec svobodnějších podmínek v SSSR, nové politické vedení označilo Danělijův snímek Jeden navíc (1965) o muži, vlastnícím třiatřicet zubů, za protisovětský a režisér si musel na další film několik let počkat. K režii se vrátil v roce 1969 komedií Nebuď smutný, kterou složil hold rodné Gruzii.
Osudy mladého lékaře Benjamina, kterého zde představuje Vachtang Kikabidze (s Danělijou dále pracoval na filmu Muž jak se patří, 1977), sledujeme od jeho příchodu z petrohradských studií domů, do malého gruzínského městečka. Pozice mladého lékaře není jednoduchá, pacienti dávají přednost staršímu zkušenému doktorovi Levinovi a jeho svérázným praktikám. Benjamin tak má dostatek času na své přátele, zpěv a oblíbené víno. Veselé příhody s pacienty a kumpány dokresluje Benjaminům spor s místním knížetem a neúspěšné námluvy kolegovy dcery.
Ačkoliv se film opírá o román, odehrávající se ve Francii osmnáctého století, Danělija jej mistrně přenesl do Gruzie století devatenáctého. Režisérovi a scénáristovi Revazi Gabriadzovi se podařilo zachovat kouzlo předlohy spočívající v ironickém humoru, humánním vyznění díla i hrdinovi, který se přese všechno dokáže radovat ze života. Literární i filmovou postavu spojuje stejná životní filozofie, tatáž úsměvná atmosféra prožitých dobrodružství i dojemně tragické momenty. Ve svém poeticko – filozofickém přemítáním nad hodnotami života vytvořil Georgij Danělija nostalgický obraz tradiční Gruzie, umocněný četným mužským zpěvem, gruzínskými tanci a obyčeji. Za zachycení národního folklóru získal snímek Zvláštní cenu na MFFF v Mar del Plata 1970. (Letní filmová škola)
(více)Recenze (9)
Takové příjemné pohlazení po tváři, připadala jsem si ukolíbána jako malé děcko. Líbila se mi trajektorie putování hlavního hrdiny, zvláště odskok do vězení byl speciálně jímavý. -"Proč by se bůh namáhal sesílat na nás choroby, když zároveň s nimi posílá na zem lidi, kteří je umí vyléčit?" ()
Tak po skončení tohoto filmu vážně nebudu smutný, naopak si pobrokuji melodii poutníků na cestách a chce se mi do ní tančit... Krásné to pohlazení lidovou svérázností, ironickým humorem a požitkářstvím uprostřed poezie starých časů... inu, sedlo mi to přesně do noty, vykouzlilo úsměv na tváři, který u mě trval skoro po celý film, a potěšilo. Kdybych neviděl před měsícem a půl skrytý klenot italského filmu jménem Due pezzi di pane (nebo-li Dva bochníky chleba), který má v sobě docela podobnou poetickou a muzikální stylizaci (akorát o něco méně zpěvů a více živé hry na hudební nástroje), ale zároveň mnohem víc rozvitnutý příběh včetně napětí a také charismatičtější hereckou dvojici v hlavních rolích, asi bych zde šel s procenty o něco výš. Takhle mi to vychází jako hezký předchůdce daleko propracovanějšího následovníka, prozatím s domněnkou a otazníkem, zda měl Sergio Citti někdy během 70. let možnost tuhle sovětskou komedii vidět a inspirovat se. [75%] ()
Vždycky mě tu dovedou překvapit nízká a vysoká hodnocení těch kterých filmů. "Nebuď smutný" mi přijde dnes přinejmenším do své půlky velmi nestravitelný, naivistický film, a přesto si tu stojí, jak si stojí. Všechny ty pánské kvodlibety, které zní napříč filmem jsou krom trapnosti velmi dobře zkomponované, zazpívané a zahrané a srší z nich čistota, prostota a radost z jednoduchého bytí. Ale pusťte to dnešnímu divákovi zvyklému na Christophera Nolana a vysměje se vám. Zrovna tak dnešní Gruzie bude podle mě na hony vzdálena portrétu této idyly. Čiaureli je skvělá - jiskrná, temperamentní, radostná - bytostná herečka! Připomíná mi trochu Annu Magnani, ale zde je mladší a i její esprit je lehčí. Druhá půlka s řidčím množstvím podivných šaškeců připomíná silně Paradžanova a Jakubiska - to je ten pramen. Kančeliho hudba je zvlášť ke konci geniální. ()
ocenenia : MFF Mar del Plata 1970 - Špeciálna cena poroty ()
Takovéto filmy o lásce a sounáležitosti vždy pohladí na duši - obzvlášť v dnešní době plné egoismu, individualismu a nesmyslné soutěživosti... Za pozornost stojí i fakt, že film je prodchnut nádhernými písněmi. Pro ty, jež vládnou ruským jazykem, možno zhlédnout zde: http://www.youtube.com/watch?v=wZKuhK0gEmg ()
Gruzínští furianti v příběhu o lásce, cti a především obrovské radosti ze života. Á capellový muzikál světové třídy s nevídaně stoprocentními hereckými výkony. Drobné lyrické obrazové prostřihy jsou nejvyšší kameramanskou školou. ()
Po delsi dobe zase film se zvlastni Софико Чиаурели. V mensi roli tez krasna Анастасия Вертинская. Film je to paradni a doporucit ho lze bez vyhrad vsem divakum bez predsudku. Vyborne natocene i zahrane, s prijemnou naladou a s dokonalou muzikou (pisnickama). P.S.: skoro vse, co jsem zatim videl od tohoto rezisera (Георгий Данелия) bylo bezva. To je radost... :-) ()
Radost ze života u gruzínských pradědečků. Zřejmě inspirační linie pozdějších Kusturiců a spol. ()
Veľmi kuriózne filmové spojenie ducha francúzskej a gruzínskej vinárskej kultúry. Úctivej voči práci, obradnej voči originalite osobnosti, hoci krutej vo svojom autentickom vyznávaní hodnôt. Autor predlohy Claude Tiliard napísal zhruba v polovici 19. storočia (u nás hlboko romantické časy) bohorúhačský text o strýkovi Benjaminovi a Grigorij Danelija sa smial smrti a pokrytectvu spolu s ním. Skvelá hudba Kančeliho, ktorá sa zaryje do pamäti na večné časy. Úžasní Vachtang Kikabidze a Sofiko Čiaureli. Skrátka paráda. Žiadne klišé. ()