Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Americký animátor Ralph Bakshi proslul jako průkopník animovaných celovečerních filmů orientovaných na dospělé publikum. V době, kdy animace automaticky asociovala rozjařilé grotesky ze série Looney Tunes či výpravné celovečerní snímky studia Disney, přenášel Bakshi na plátna fantaskní příběhy, které reflektovaly dobovou popkulturu, promlouvaly o společenských problémech, nebo prostě jen přenášely diváky do psychedelicky fantaskních světů. Po kultovním debutu Fritz the Cat (1972) svou pozici uznávaného animačního experimentátora a vizionáře upevnil snímky Heavy Traffic (1973) a Coonskin (1975), jež také zachycovaly ruch velkoměstského nočního života a duch nespoutané doby. Po dvojici titulů z fantastických žánrů – mixu sci-fi a fantasy Wizards (1977) a adaptaci Pána prstenů (1978) – se Bakshi vrátil zpět do městského prostředí osobnějším projektem Americký pop. Snímek sleduje čtyři generace rodiny rusko-židovských imigrantů v USA a jejich snahy stát se hvězdami hudebního světa. Souběžně pak vypráví o proměnách americké populární hudby v průběhu dvacátého století. Díky svému statutu uznávané autorské osobnosti dokázal Bakshi pro film levně získat práva na zahrnutí populárních hitů od velikánů jako Bob Dylan, Jefferson Airplane, Janis Joplin, The Doors, George Gershwin, The Mamas & the Papas, Herbie Hancock či Lou Reed. Stejně jako v Pánovi prstenů i tentokrát Bakshi při natáčení použil techniku rotoskopie, kdy jsou herci či objekty v pohybu nejprve nasnímáni klasickou kamerou a následně okénko po okénku překresleni. Díky tomu získávají fluidní a organický rozměr, jemuž se běžná okénková animace zpravidla vyhýbá. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (21)

Morien 

všechny recenze uživatele

Ralph Bakshi je šíleně geniální. Ve všech smyslech spojení těchto dvou slov. Při koláži "Somebody To Love" mi šel mráz po zádech a naskočila mi opravdovská husí kůže (a potom se to ještě několikrát vrátilo - otevřené okno do noci tomu mohlo pomoci, hihi). Ta fanktaskní přímočarost a zkratkovitost a meziobrazová emocionálnost je jako kůl do srdce. Ou jé. A jeho lidé jsou tak opravdoví a jejich pohyby tak hypnotické. Nemluvě o tom, že hudba je ultimátní umění a on s ní pracuje jako s krví v žilách. ()

tempus 

všechny recenze uživatele

Začátek je hodně chaotický a kdyby takový byl i zbytek, tak by to byla velká bída. Jak se ukázalo, bylo to způsobeno tím, že je to točeno s přihlédnutím k době, ve kterém se příběh nachází, takže ze začátku je film němý (na chvilku) a postupně se mění také použitá barevná škála. V určité míře jsem v části kolem 1. a 2. potomka v Americe cítil něco z Kmotra a u 3. potomka jsem cítil něco z Forresta Gumpa (jen o něco lepší a orientovaný jen na hudební události). U nejlepších chvil (skoro na konci) jsem se cítil asi jako Knives Chau ve snímku Scott Pilgrim, když křičí na kapelu Sex - bob omb : "OMG". Film je na vrcholu, když je 3. potomek v Americe v kapele. Potom to klesá, ale díkybohu ne moc. PS: překvapení jsem zažil u titulků, kdy je seznam použitých písniček dán hned na jejich začátek. ()

Reklama

Babous 

všechny recenze uživatele

Zajímavé. Asi by se mi to líbilo víc, kdyby postavy trochu dávaly smysl a chovaly se normálně a kdyby hudba nebyla tak brutálně sestříhaná, na druhou stranu ten vývoj a některé momenty (60. léta nejvíc) jsou parádní. Škoda, že to je tak rozvláčné, na tu zápletku si snad ani nemuseli hrát, stačil by hudební průřez 20. stoletím. ()

Stegman 

všechny recenze uživatele

Vývoj populární hudby tu hraje poloviční roli; druhou polovinu filmu dělá tradiční příběh volnomyšlenkáře, jehož život silně ovlivňují proměny společnosti (a politické události). Ve výsledku to ve mně ale nevyvolává dojem komplexního díla, nýbrž něčeho nedodělaného od někoho velmi ambiciózního. Ani ty písničky si člověk často nemůže vychutnat v plné délce. Ale abych jen nekritizoval: film nestihne člověka začít nudit - i díky zajímavé animaci. ()

Tom_Lachtan 

všechny recenze uživatele

Sonda do americké hudby části dvacátého století pomocí pár postav, které jsou k sobě svázány krví a kde se jen tak mimochodem objeví pár desítek mrtvol. Možná bych ocenil větší důraz na postavy samotné a na jejich trošku propracovanější osudy, přece jen například závěrečný blonďák toho moc co říct ani nemá a jeho část filmu se změní spíš v sérii pár zajímavě naanimovaných klipů, které jsou navíc ozvláštněné pár animačníma změnama. Co se hudby týče, já, hudební ignorant sem znal odhadem cca polovinu použitých písní a ani jedna z nich mě nijak neurážela, ani neštvala. Konceptu by docela slušelo, kdyby někdo za dvacet let natočil pokračování s dalšími generacemi hudby, jenže další Bakshi v nedohlednu. Nechť je velebena čt ART za to, že byl Americký pop nasazen do jejího programu. ()

Galerie (9)

Zajímavosti (3)

  • Ačkoliv jsou všechny postavy ve filmu fiktivní, mnoho jich bylo částečně inspirováno skutečnými lidmi. Například postava zpěvačky Frankie je založena na Grace Slick z kapely Jefferson Airplane a samozřejmě také na Janis Joplin. (Morien)

Reklama

Reklama