Recenze (1)
Ústřední paradox debutu Willyho Bognera spočívá v tom, že zde synek z průmyslnické rodiny na zakázku zahraničního studia United Artists natáčí hippie satiru v duchu mladého německého filmu. Ponechme stranou fakt, že osobnosti dobového autorského filmu se od vyznamenaného sportovce a dědice oděvní značky lišily pouze studiem humanitních oborů a samozvanou pozicí intelektuální elity, ale jinak také pocházely ze zaopatřených vyšších kruhů. Pro Bognera byl film koníček a radost, nikoli médium osobního světonázorového projevu či umělecké realizace. Jenže právě díky tomu k tvorbě přistupoval ohromně svobodomyslně a hravě. A tak zatímco jeho festivaly velebení souputníci předkládali zádumčivá pojednání o střetu generací, Bogner přišel s příznačně mnohem autentičtější novovlnnou drzostí. Spíš než k dobovému německému filmu má blíže k formální radikálnosti francouzské nové vlny, ale při tom míří spíš do hájemství nenuceně rebelantské a komerčně zaměřené opozice typické pro klíčové hlasy amerického indie filmu v čele s Rogerem Cormanem, Denisem Hopperem, Bobem Rafeslonem i Robertem Altmanem. Bogner ale také zůstává věrný svým kořenům v reklamních filmech a jeho tvorba předjímá nástup nové generace tvůrců právě z tohoto odvětví v čele s britskými bratry Ridleym a Tonym Scottem, kteří ale tou dobou teprve hledali vlastní jazyk zatíženi dědictvím domácí britské nové vlny. Bognerův formální rukopis samoúčelně efektních kamerových úhlů a adrenalinových jízd, zoomů a švenků sice maximálně sedí k jeho nadcházejícím spektakulárním sportovním akčním exhibicím, ale v jeho prvotině paradoxně nacházejí ještě lepší uplatnění coby ilustrace naprosté nespoutanosti snímku. "Stehaufmädchen" je totálně random meta film, kde je možné a dovolené naprosto cokoli a který se právě díky svému původu strefuje současně do obšournických kapitalistických vydřiduchů i sebezahleděných naivních hipíků. V duchu dvouznačného názvu, který současně může znamenat "Líbí se mi děvčata" i "Povstaň, děvče", se navzdory očekáváním vyprávění nespokojí jen s typickou oslavou svobodomyslnosti mladé lásky, ale pokračuje i po tom, co prvotní ovínění vyprchá a nastoupí existenční ohledy každodennosti. Finále, kde se převrátí role a jako ústřední a plně aktivní postava se vyjeví hlavní hrdinka, pak celý projekt vrhá do nečekaně progresivního světla. Bogner si utahuje nejen z autorit personifikovaných do konkrétních figur, ale i ze samotných ideologických struktur a základních principů moderní společnosti v čele s penězi a jejich mocí. Při tom všem ale zůstává v prvé řadě hravý a formálně nespoutaný. Co se projevuje také v tom, že věrný své nátuře inscenuje volnomyšlenkářský blockbuster plný honiček a krkolomných fyzických sekvencí, které ale pojímá ryze dadaisticky a slapstickově. ()