In einem Jahr mit 13 Monden
In a Year of 13 Moons
In a Year of Thirteen Moons
Režie:
Rainer Werner FassbinderScénář:
Rainer Werner FassbinderKamera:
Rainer Werner FassbinderHudba:
Peer RabenHrají:
Volker Spengler, Ingrid Caven, Gottfried John, Elisabeth Trissenaar, Eva Mattes, Günther Kaufmann, Janez Bermez, Lilo Pempeit, Karl Scheydt, Isolde Barth (více)Obsahy(1)
Film líčí několik dní v životě transsexuála Erwina/Elvíry odehrávajících se v roce se třinácti úplňky, kdy dochází u sensitivních lidí k mnoha osobním tragédiím. Rozchod s dlouholetým přítelem Christophem je pro Elvíru výzvou k životní rekapitulaci. O společnost se jí povětšinou stará dobrosrdečná prostitutka Zora. Elvíra postupně navštěvuje jatka, na nichž kdysi pracovala, klášter, v němž vyrůstala, podnikatele Sainze, kvůli kterému si nechala změnit pohlaví, i svou bývalou rodinu. Zoufale hledá něco, čeho by se bylo možné zachytit, všude však naráží na zmar a odmítání. (teyra)
(více)Recenze (30)
Snímek syrový a krutý, stejně jako hluboký a silný - především však umělecké dílo, které snese vícero zhlédnutí, aniž by ztratilo cokoli ze své krásy/ošklivosti… “…nejvíce se bojím, že jednoho dne budu umět své myšlenky vyjádřit slovy…“ ()
Fassbinder je citový vyděrač a navíc nositel morálních poselství, která ovšem svému divákovi předkládá s elegancí úderu pěsti nebo kopance do břicha. Samozřejmě na tom, co sděluje, je pořádný kus pravdy, jenže s jeho melodramaty mám často problémy a v tomto případě mi to navíc ani trochu neulehčil. Jeho hrdina je sice chudák, kterého je nutné politovat, ale zároveň je i notně nesympatický, slabošský a nerozhodný - a zároveň neskonale naivní. Film na silně přetaženou stopáž a některé scény jsou natočené těžkopádně. Některé naopak bravurně, ale vyvolávají tak tísnivý pocit, že je to ve finále kontraproduktivní. K nim patří např. dlouhá pasáž, kdy kamera na jatkách sleduje zabíjení, stahování, vyvrhování a porcování zvířat. Režisér chce vyvolat pocit maximálního odcizení a deziluze. Daří se mu to tak dobře, že vznikl z mého pohledu silně depresivní, nepříjemný film se stejně nepříjemným hlavním hrdinou, který intenzivně pracuje na své zkáze. Fassbinderův film je sice o problémech se sexuální identitou, ale v první řadě je to film o vyrovnávání se se svou minulostí a minulostí celé společnosti. Celkový dojem: 40 %. ()
Fassbinder se nejen tímto filmem jeví jako průkopník mapující situaci sexuálních menšin. A nejen jich, ale odcizení vůbec. ä také možností a limitů toho, co i nejsilnější člověk dokáže snést. Mezních situací v našich životech je vždy víc než jen ta jedna jediná. Ale jen jedna je ta, která je oním pomyslným jazýčkem na vahách. Mechanismus osobnostní destrukce, vedoucí k nevyhnutelné katastrofě, je tu zachycen téměř laboratorně a současně položen do tehdy zvlášť palčivých německých kontextů. Je těžké říci, jakým dojmem působí pohled na zpackaný život transsexuální bezradné ženy, která je současně otcem rodiny i poloviční "námezdnou ženou" nejvíce se děsící prázdnoty a otupělosti, do které se postupně propadá svou stupňující se osamělostí. Chorobopis je perfektní, anamnéza dokonalá. Terapie zato chybí přímo křiklavě. A deprese, která z toho všeho pramení, je cítit i dnes. Je to hořká, trpká dokonalost. ()
Tyhle historky o uplakaných transkách každého jenom otravují. ()
Fassbinder tento film natočil krátce poté, co jeho přítel Armin Meier reagoval na jejich společný rozchod sebevraždou. Film sleduje posledních pět dnů života Elvíry Weisshaupt, která byla ještě před léty mužem. Ke změně pohlaví se (tehdy ještě) Erwin rozhodl kvůli neopětované lásce k excentrickému podnikateli s koncentráčnickou zkušeností Antonu Seitzovi. Elvíra své poslední chvíle tráví chozením po Frankfurtu nad Mohanem, při kterém potkává staré známé a rekapituluje život, až nakonec zjišťuje, že již nemá cenu žít. Film obsahuje tolik úrovní (politická, společenská, osobní), že je divák během jednoho zhlédnutí nemůže všechny ani registrovat, natož plně pochopit. Co se týče stylové stránky, najdeme zde všechny Fassbinderovy "trademarky" - výrazné rámování obrazu, časté užívání zrcadel, nediegetický zvuk... Film, na který se můžete dívat znovu a znovu, aniž by ztrácel na síle. ()
75% - Úvod byl pro mě, méně otrlého diváka, hodně ostrý a těžce stravitelný. Chvílemi jsem vzpomínal na Pasoliniho či Malaparteho, kteří se najednou proti Fassbinderovi jevili jako neškodní vypravěči smutných pohádek. Když počáteční šok odezněl, byl jsem svědkem silného příběhu o totálním odcizení, který mě po celou dobu bavil a znovu mě přesvědčil o výjimečnosti i vyšinutosti režiséra. Na některé scény budu dlouho vzpomínat. Upřímně nemůžu dát pátou hvězdu jen za to, jakým způsobem se ve filmu pracovalo s hudbou. Mahlerovu pátou bych jako jisté postviscontiovské klišé ještě přes srdce přenesl, ale nesmyslně použít originální hudbu Nina Roty z jiného filmu (Amarcord), to jsi mě nepotěšil, Rainere Wernere :o) ()
Tento film je nekompromisně experimetnální a brutální. Dokud se Fassbinderovi daří udržovat dějovou linii ve smysluplné rovině, tak vše funguje, ale v závěru se smysl vytrácí a zůstává jen neochvějná vůle tvořit nevídané. Jako by se ze snímku postupně vytrácel smysl pro uměřenost. Ale film rozhodně obsahuje několik nezapomenutelných scén. Například když Elvíra vypráví historii svého vztahu, která je obrazově doprovázen porážením krav. Nebo dlouhá scéna ve která hraje prim televize. V ní se střídá záběr sexuálních hrátek Evlíry a jejího expřítele, pak scény z nějakého filmu, jež nápadně připomínají konec jejího vztahu, reportáž o Pinochetovi a komentář samotného režiséra. Od této scény se ale všechen smysl jako by rozpije do nezřetelna. Scéna kdy muži napodobují scény z muzikálu už mi přijde tak trošku moc. Škoda, že režisér neudržel svůj chtíč po rozbíjení tradic trochu na uzdě. Přesto se jedná o nezapomanutelný zážitek a to také díky hercům a jejich absolutnímu nasazení, a také díky kameře a střihu. ()
Jako většina Fassbinderových filmů je i tenhle na hranici nekoukatelnosti. Pokud se nad toto schizma povznesete, zážitek stojí za to:-) ()
"Štěstí. To nemůže být napínavé. Tak si vykonstruuju bolest, abych mohla žít normálně.“ Film, který jde až na kost. Transsexuální melancholie a sebedestrukce provázející životní rekapitulaci. Geniální soundtrack. ()
Mé první setkání s filmografií Rainera Wernera Fassbindera, jemuž jsem po tomto snímku bezmezně propadl. Je to již spousta let, ale pamatuji si to skoro jako by to bylo včera, natolik na mě tento film tehdy zapůsobil. Výjimečná podívaná, které není rovno. Sekvence z jatek patří k tomu nejsugestivnějšímu, co jsem kdy viděl. ()
Fassbinderov asi veľmi osobný film, ktorý bude ťažšie stráviteľný aj pre jeho priaznivcov. Vyžaduje maximálnu sústredenosť a asi aj viaceré pozretia, pretože je napechovaný množstvom rýchlo podánavých myšlienok v nie zrovna ľahko pochopiteľných frázach. Zápletku nahrádza filozofovanie, napriek tomu to nie je ťažkopádny film, jeho dĺžka mi vôbec neprekážala. Nereálnosť situácií a chovanie postáv sú tu dovedené takmer do extrému, čo pre mňa paradoxne predstavovalo ten najzaujímavejší faktor filmu. Trochu mi pripomenul neskoršie, málo divácke Godardove filmy. Dávam nižšie hodnotenie, pretože Amok a Martha boli ľahko pochopiteľné a uchopiteľné hneď na prvý krát. ()
Film, který v mé soukromé hitparádě depresivních filmů jasně vede. Hravě trumfne i taková esa, jako je "Saló" nebo "Tanec v temnotách". Filmařsky je to rozhodně výborný snímek, má silné téma a upřímnost výpovědi mu nelze upřít. Zároveň ve mně ale už od úvodní scény v parku vyvolával silný odpor a pocitů hnusu jsem se nedokázal zbavit až do konce. Scéna z jatek, do jejíchž syrových záběrů zní hlas hlavního hrdiny(ky) - to je jeden příklad mně nemilé estetiky za všechny. Fassbinder nikdy nebyl optimistický autor, jeho filmy mám přesto rád, ale tenhle nejmíň. ()
Naozaj Nepríjemný film. ()
Nepekné, ale brilatné. Nie originálne za každú cenu, len strašne osobité, naliehavé, v celej svojej bizarnosti skutočné. Fujmňam... ()
Rainer Werner Fassbinder vládne schopností klást pocity bytostně lidské, tedy ty jež máme všichni bez rozdílu, nad nejrůznější národní, třídní, rasové, sexuální, gendrové a jiné třenice, což vám velmi usnadňuje jakékoli vcítění - vše je přirozené, přesto, že z racionálního hlediska dost bizardní. Jeho gayové nikdy nejsou gayové, jeho transexuálové nejsou transexuálové - jsou především lidmi, což se ve filmu vidí zřídka. S tematikou jiné sexuální preference je to podobné jako s tzv. ženskou literaturou - literaturou pro ženy a tou, kterou ženy samy píší - obojí až na čestné vyjímky podivně stylizované. Bohužel. ()
In einem Jahr mit 13 Monden byl můj první Fassbinder zhlédnutý kdysi dávno v pubertě v rámci Nočního filmového klubu na ČT2, kdy mě neskutečně šokoval a vyždímal a zároveň nastartoval můj zájem o "náročnější" filmy. Jeden z nejsilnějších příběhů, co jsem zatím viděla. ()
Přepsáno v lednu 2020. Film "V roce se třinácti úplňky" je tortura psychoanalýzy s poetickým vyznáním a v extravagantním afektu exhibicionisty. Frankfurtská balada se prodírá zjizvenou krajinou vnitřního světa, identifikuje příčiny i následky, malý poutník vyprahlou cestou umdlévá žízní a v samotném centru podstaty je silným zemětřesením smeten až k hladovějícímu jazyku tekutých písků. A právě v tu chvíli přestává platit všeobecná platnost života. Rainer Werner Fassbinder se pomocí předvědomí pokouší, i za pomoci mírného násilí, pátrat v bolestech nevědomí, a nejosobnější pocit viny s masochistickým zadostiučiněním vyžaduje své výstražné potrestání. A protože je to Fassbinder, nesmí scházet ani společenská a politická provokace. Hlavním prostředkem poezie psychoanalytického uvědomování podstaty lidského bytí je Elvira Weishaupt, ale dříve Erwin (pozoruhodný Volker Spengler), transsexuál v úzkosti osamělosti a niterné prázdnoty. Proti své vůli, avšak též z vlastního rozhodnutí je ostrakizován z bezpečných jistot života, svět se znenadání převrátil naruby a každičká částečka nekonečného vesmíru plní odlišné funkce hodnot a potřeb. Osamělost se stává nesnesitelně pálivou tíží. Hlavní ženskou postavou je Zora (příjemná Ingrid Caven), bezelstně zvědavá animírka. Je přitahována magickou silou osudového zvratu života a soucit se pere s vlastní potřebou a touhou. Důležitou postavou je Anton Saitz (zajímavý Gottfried John), mocný to kapitalistický obchodník. Společná minulost je již téměř zapomenutou a tak vzdálenou vzpomínkou, že na ni nelze navázat. Provokativní útok na fungování společnosti je tu nejhalasnější. Výraznou postavou je Irene Weishaupt (příjemná Elisabeth Trissenaar), Erwinova manželka v kamarádském odloučení. Manželství je více pouhou neosobní vzpomínkou, než cílem a nutkavou potřebou. Výraznější postavou je Gudrun (sympatická Lilo Pempeit), stará řádová sestra sirotčince. Je klíčem k pochopení deformace vnitřního světa, a ani bůh není laskavým dobrodincem. K výraznějším postavám patří také J. Smolik (příjemný Günther Kaufmann), spolehlivý osobní ochránce a řidič mocného Antona. Povinnosti jsou preferovány i v době zármutku tragédie. Z dalších rolí: již téměř dospělá dcera Erwina a Irene na počátku vlastního života Marie-Ann Weishaupt (Eva Mattes), spisovatel a novinář s nejasným pocitem viny Burghard Hauser (Gerhard Zwerenz), jeho životní partnerka Sybille (Isolde Barth), Elviru opouštějící partner Christoph Hacker (Karl Scheydt), z reality odtržený muž s podivným snem (Walter Bockmayer), filozofující sebevrah (Bob Dorsay), či zatrpklý bývalý Antonův zaměstnanec (Peter Kollek). Film "V roce se třinácti úplňky" má extravagantně dráždivou formu niterné úzkosti, přesto má poezie stále výraznou převahu nad gestem manýru. Disharmonie nitra cíleně využívá nekonformní výrazové prostředky a nestydí se za svůj pláč bolesti před veřejností. Zazní zde čeština, jatka jsou romantickým vyznáním. Pozoruhodný niterný prožitek! ()
Ve sve dobe urcite zajimavy namet. Kdybych film videl pred dvaceti lety, mozna me oslovi vice nez v dnesni dobe, kdy ruzne trans jsou v kazdem druhem snimku. Fassbinderova rezie je velmi dobra, zajimavych je i cela rada dialogu. Samotny osud a pribeh hlavni postavy me ale nechal chladnym. Ne vzdy me to uplne bavilo... ()
Dokonalost sama ! Syrový film s prvky bizarnosti o síle a zmaru lidského bytí, ve kterém zůstalo více nevyřčeno, než naopak. " Nejvíce se bojím, že jednou své myšlenky budu umět vyjádřit slovy..." ()
Jedno se chlapíkovi musí nechat – s divákem se nemazlí a nevolí snadná řešení. Neobsadí do hlavní role kocourka jak cumel, abychom mu drželi palce už od začátku, sympatie a pochopení si pěkně vybuduje od počátečního odporu. Všechno je nasyrovo, jako to porážení krav na jatkách – nehezké interiéry, nepříjemní lidé, neotesaný, přerývaně vrstvený zvuk. Ponor do osudu a duše jedné nešťastné transky je poctivý a hluboký, všechno, jenom ne líbivý. Přesto mě osud Elvíry nezasáhl tak, jako ten Marthin, snad pro odtažitost tématu – nebyl jsem (přes svůj jemnocit) znechucen či odpuzen (všechno to nechutné a odpudivé dává totiž dobrý smysl, není samoúčelné), jen jsem nebyl plně vtažen. Bylo to ale teprve první zkouknutí, nechávám si tudíž hvězdičkovou rezervu na příště. ()