Svět na drátě

V prvním díle jako by se Fassbinder ještě učil. Je tam spousta přeestetizovaných ptákovin, nešikovností a balastu, v nichž ho poznávám. A spousta vtipného. Druhý díl je směrem ke konci překvapivě jiný - je dobře zvládnutý řemeslně, některé momenty střihové skladby jsou dodnes moderní, kamera je rozpoutanější - až to připomínalo Rivetta sedmdesátek. Nebavila mě přejatá hudba. Funguje tu dokonale braková předloha - i na začátku jako barvotisková pitomost, i doby odkaz na melodrama a nakonec vlastně i jako věc, která není nehluboká. Krom Godardova Alphaville a Matrixu mi to připomnělo i Rivettův Duel anebo Merry-Go-Round - s výhradou zcela jiné zápletky. Sedmdesátky-). Úžasný pro mě byl dovětek filmu v zatažené místnosti. To jsem shlédnul 3x. (12.07.2019)

Jako poslední film celého roku si vždy snažím nechat něco opravdu velkolepého a zatím jsem (od doby, co to mám jako tradici) neudělal špatný výběr. Ve dvou případech (obojí Wenders - Až na konec světa a V běhu času) jsem dokonce takhle viděl jedny z nejlepších filmů vůbec. Tento rok jsem měl v plánu něco jiného, co jsem nakonec přehodnotil a místo toho si vybral Fassbinderův Svět na drátě, který jsem taky už dlouho odkládal, ale doufal jsem v silný zážitek a uklidňoval se tím, že největší risk jsem měl minulý rok a ten dopadl nad očekávání. Teď už ale ke Světu na drátě - já věděl, co mě čeká, jelikož jsem viděl Matrix i remake Třinácté patro, ale naštěstí mi to film nijak nezkazilo. Sice mi přijde zbytečně dlouhý a chvíli mi trvalo, než jsem se do něj plně dostal, ale povedlo se mi to a tak jsem z toho měl zážitek vlastně stejně silný, jako z Třináctého patra. Ono je to taky tím, že celý námět točící se okolo vývojářů falešného světa, kteří jsou možná taky ve falešném světě, je dostatečně nosný i v takto rozsáhlé podobě a když se k tomu přidá Fassbinderova dokonalá kompozice záběrů a posedlost barevným laděním a synchronií, je na to radost pohledět. I na práci se zrcadly či umisťováním postav v záběrech, vše je to krásně a chytře promyšlené. Vlastně bych ani neřekl, navzdory 4:3 formátu, že to je televizní film, vzhledem k tomu, jak profesionálně to bylo natočené. Druhý díl mi sedl víc než první, jelikož byl více o otázkách, jestli nejsme jen simulace, jestli bychom to měli vědět a jaké následky by to mělo, kdybychom to věděli. Fassbinder to filozofování umí dobře podat i zasadit do celku a ačkoli s ním mám převážně dobré zkušenosti, nečekal jsem, že by to zvládl až tak. A hlavně jsem nečekal, že to zakončí takhle, takže i samotný závěr mě dost potěšil. Takže i přes přehnanou délku jsem si jako poslední film roku opět vybral víc než dobře, konečně jsem viděl Svět na drátě, na který jsem se chystal už asi tři roky a já se opravdu budu muset na Fassbinderovu tvorbu více vrhnout, protože mi sedí stále víc a víc. A ani bych neřekl, že by Svět na drátě nějak zestárl, naopak se mi jeho vizuál zamlouval. 4* (31.12.2023)

Připomíná to Godardovo Alphaville (zjevně zcela záměrně, Eddie Constantine se objeví v menší roli jako muž v Rolls-Royce), ale je to lepší, o dost. A nejenom to, jsou v tom citelné vlivy Kubricka (i toho Strausse se dočkáme), já osobně jsem si tam našla i Kmen Andromeda, THX 1138 a Tatiho Playtime. Fassbinderovi se podařilo nemožné. Zkombinoval moje oblíbené sci-fi filmy a vytvořil v dobrém smyslu slova velkofilm, beztrikové sci-fi, které působí velmi nadčasově. Nenechte se odradit stopáží, pokud vás to vtáhne, na čas ani nepomyslíte. Knižní předloha: Daniel Galouye - Simulacron-3. (22.08.2011)

Z tohoto filmu musí srdce každého cinefila zákonitě vyskočit z hrudníku svého nositele, aby pelášilo co mu síly stačí ukrýt se na nejvyšší kopec v okolí, kde se bude následně oddávát chichotání, potlesku a tanci, protože z přemíry radosti bude mít potřebu chovat se jako bláznivě zamilované. Futuristický snímek předběhl svoji dobu o několik světelných let. Fassbinderova režie je fascinujícím gejzírem nápadů a jeho dvorní herec Klaus Löwitsch, který bohužel u jiných režisérů nedostával hlavní role, hraje s úžasnou grácií. Nyní už si musím konečně přečíst Simulacron-3, po zhlédnutí Třináctého patra (1999), které je natočeno podle stejné knihy a evidentně zcela zbytečně a navíc, jsem tuto potřebu neměla, ale Fassbinderova adaptace mne zcela dostala. Musím si ověřit, zda může být i v tomto případě kniha lepší, než film. Příliš tomu nevěřím. Již jen to, jakým způsobem se Fassbinderovi podařilo natočit dialogy, každý je nasnímán jinak, ať již kamera zahájí svůj pohled záběrem na akvárium, nebo v jídelně krouží nad hlavami mužů, případně prohodí díky zrcadlu pravou stranu s levou při rozhovoru Stillera s Evou v chatě. Někdo by mohl namítnout, že těch filmařských kudrlinek použil Fassbinder zbytečně mnoho, rovnou si dovolím oponovat, že natočení každého rozhovoru jiným způsobem považuji za umělecký záměr a jsem z něj unešena. Je to krásné, když mají filmaři nápady, je to úžasné, když nezůstane u jednoho. A jen tak mimochodem, využití tanga jako hudebního doprovodu ke konfrontaci Evy se Stillerem je též geniální kousek. (29.12.2019)

„Nastupte si. Nemáte šanci uniknout...“ Nikdy jsem neviděl Matrix, na nějž teprve pomalu sbírám odvahu. O to raději jsem si po čase zopakoval zážitek z dnes již půl století starého sci-fi snímku na téma virtuální reality, v režii jednoho z progresivních tvůrců evropské (německé) kinematografie minulého století. Nejen rozjezd v prvním dílu se může zdát pomalý, nicméně komorní zpracování si mě získalo svou atmosférou. Fascinovalo mě sledovat výtvarně propracované kulisy futuristického ústavu a dalších interiérů, nápadité uhly kamery během dialogů, z nichž je každý nasnímán odlišně, často s využitím odrazů v zrcadlech a jiných sklech, i s bohatým hudebním doprovodem, v němž se vystřídají nejrůznější hudební styly. ____ Rainer Werner Fassbinder nečekaně po celý film kombinuje futuristickou a retro stylizaci. Netuším, nakolik tím myslel na potenciální diváky v budoucnu, ale právě přidané retro prvky pomáhají k tomu, že svět budoucnosti s telefonními budkami, černobílou televizí či psacího stroje v kanceláři (v budově jinak plné počítačů) tu díky hodně svébytné stylizaci nepůsobí tak úsměvně, jak by se u jiných sci-fi mohlo časem stát. První díl rozehrál napínavou noirovou detektivku v sci-fi kulisách, se stylově pojatými figurkami detektivů a výrazným hlavním protagonistem (Klaus Löwitsch), který začne pátrat nad záhadným zmizením svého kolegy na vlastní pěst. Ve druhém dílu přibývá víc psychologie, zvratů i gradující paranoidní atmosféry v obludné štvanici na člověka s nebezpečnou informací. K hodně povedeným za mě patří akční mysteriózní trojkombinace nástrah: vlčák, chata, strom – a následně může přiznívce žánru potěšit i delší cameo Eddieho Constatina z Alphavillu. Mne tedy potěšily i některé v rámci žánru netradiční scény kabaretního výstupu na obrazovce nebo návštěvy staré bytovky s oprýskanou zdí – přes silně futuristický ráz snímku jakoby tento chvilkový moment nenápadně ukázal, že i v budoucnosti budou vedle moderních staveb, nově vyvinutých technologií či luxusně drahých podniků v nejnovějším stylu existovat snad vždycky i místa, ve kterých jakoby se pokrok zastavil a zůstal v nich mnohem déle otisk starších časů (ať už ten otisk budeme vnímat pozitivně nebo jako zanedbání). [85%] (poprvé viděno v lednu 2019: # Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů)  (21.12.2023)