Láska na útěku

Volná pentalogie filmových osudů Antoina Doinela se uzavírá v jeho třiceti letech v období rozvodu s půvabnou Christine. Obvzláště v první hodině se rekapituluje Antoinův život pomocí vzpomínek, které jsou tvořeny útržky z minulých čtyřech snímků, což by nevadilo kdyby jich bylo pár na dotvoření atmosféry hrdiny procházejícího krizí středního věku. Jenže zde je jich až přehršel (kolem šedesáti) a jsou poskládány takovým způsobem, že jsem uvažoval zda tak nefungující film vůbec pochází od geniálního režiséra Truffauntova formátu. Tato část vypadá jak kdyby byla určena publiku, které ostatní filmy nezná. Naštěstí v závěrečné části již máme zrekapitulováno a tak nastupuje klasická emocionálně silná typicky "truffautovská" část. Obvzláště od scény rozhovoru Colette s Christine na lavičce je snímek za plné hodnocení. A úplný konec je úžasný. Sbohem Antoine a doufám, že se ti v životě povede dobře, škoda že již bez nás diváků... (27.01.2007)

Tenhle svůj film neměl Truffaut nikdy rád a jednou o něm prý dokonce prohlásil, že "je to svinstvo". Tomu se však nedá přičítat zase tolik váhy, protože on byl ke svým filmům (stejně jako k filmům všech ostatních - snad vyjma svých velkých vzorů Renoira a Hitchcocka) velmi kritický. A tak teď, když jsem Lásku na útěku konečně viděl, můžu říct: Není to svinstvo. Ale současně musím dodat, že je to prakticky zcela zbytečný film. Zápletka je totiž takřka nulová, protože jde jen o záminku jak si nostalgicky zavzpomínat na starší doinelovky, kterých je tento film posledním dílem. A tak se zde vyskytuje neuvěřitelné množství záběrů ze všech minulých čtyř částí cyklu (předpokládá se, že divák je všechny viděl), které slouží jako flashbacky. Ale jde spíš o bezradnost a snad dokonce tvůrčí krizi režiséra, jenž bezmezně miluje své alter ego Antoina Doinela - a nechce se mu o něm přestat vyprávět, i když už zjevně není celkem o čem. - No je to trochu smutné. Ale každopádně nejde o zcela špatný film. Jen si nelze nevšimnout, že je uvařen z vody. (07.12.2005)

Jestliže jsem byl zpočátku zaražen tím, jak moc se tento film ohlíží za předchozími 4 díly volné doinelovské série (a říkal jsem si, zda je kvůli tomu Láska na útěků srozumitelná i pro člověka, který starší filmy nezná?), nakonec jsem to docenil. (Ostatně mě napadá, že zvláštní je už jenom to, že dnešní člověk si může pustit všech 5 filmů za sebou, zatímco tehdejší diváci neměli v podstatě jinou možnost než vidět je v kině - a mezi prvním a posledním dílem uběhlo dlouhých 20 let, prostor pro připomenutí - a revizi - dávno zapomenutého zde byl tedy velký). V tomto ohledu mě potěšilo, že se do děje vrátila Marie-France Pisier v roli Colette, která po 17 letech od událostí ve snímku Antoine a Colette vše nově vysvětluje ze svého pohledu ve vynikající scéně ve vlaku, která je podle mě jedním z vrcholů filmu (a obecně obdivuji způsob, jakým se zde Truffaut nejenom vrací ke svým starším snímkům, ale jak jejich různé události často zasazuje do jiného kontextu a vykládá je jinak - přijde mi to neobyčejně tvůrčí). Mimochodem jak se mi tato herečka ve zmíněném starším snímku nelíbila, zde doslova září a zcela zastiňuje Antoinovy další ženy - Dorothée v roli Sabine ještě ujde, ale Dani už je zcela ultimátní ošklivka, a u Claude Jade jsem se pro změnu zhrozil, co se jí stalo s obličejem, protože ještě o 7 let dříve v Rodinném krbu byla zcela úchvatná. Celkově si rozhodně nemyslím, že by to tento film byl zbytečný - naopak podle mě přidává mnoho nového k původním skvělým filmům - a tím člověka přiměje je vnímat jinak - a je jejich působivou závěrečnou tečkou. (07.09.2018)

Pokud by někdo neměl čas a chuť sledovat celý cyklus Truffautových filmů věnovaných jeho oblíbenému hrdinovi Antoine Doinelovi, může zvolit Lásku na útěku a ve zkratce se seznámit s dějem předchozích filmů, protože nemalou část tohoto snímku tvoří flashbacky. Ti, kteří shlédli předchozí Truffautovy snímky, vědí, o čem film bude a co mohou očekávat. Doinel ne a ne dospět a vybrat si partnerku a své místo v životě. Po předchozích rozpadlých vztazích se mu hroutí další vztah a Doinel se touží vrátit ke svým předchozím láskám a vzpomínkám. K Doinelovi prostě už patří rozpolcenost a nerozhodnost, ale Truffaut mu ještě dává šanci začít znovu. Slušný, jako obvykle humorem odlehčený Truffautův kousek. Celkový dojem: 80 %. (10.08.2008)

Závěrečný díl doinelovské pentalogie měl nádech nostalgie, ohlížení zpět... Přesto se však Antoinovy osudy dále rozvíjejí (nebo přecházejí ve vyšlapaném kolečku - jak je libo) s podobnou lehkostí a nerozvážností, jako za dřívějších časů. Z valné části filmu je cítit, že se Truffaut snažil důstojně dokončit vyprávění svého a Léaudova alter ega, ale s množstvím flashbacků a jejich návazností na současnost to trošičku přeháněl. I když možná by mi tohle ani tak nevadilo, kdyby flashbacky nějakým způsobem sjednotil. Do jisté míry mě totiž rušila různorodost černobílých záběrů z Nikdo mě nemá rád a Láska ve dvaceti letech s barevnými Ukradenými polibky a Rodinným krbem. I přes tyto výtky si však Truffaut udržel lehkost brilantního vypravěče a znalce lidských vztahů. Možná je tento díl pentalogie nejslabší, ale v obecném měřítku je to stále výborný film. (28.08.2006)