L'Amour en fuite
Love on the Run
Režie:
François TruffautKamera:
Néstor AlmendrosHudba:
Georges DelerueHrají:
Jean-Pierre Léaud, Claude Jade, Marie-France Pisier, Dorothée, Dani, Daniel Mesguich, Julien Bertheau, Anne Kreis, Jean-Pierre Ducos, André Dussollier (více)Obsahy(1)
Příběh jménem Antoine Doinel pokračuje… Nyní je třicátník a právě se rozvádí s Christine. Živý se jako korektor a je zamilovaný do prodavačky gramodesek Sabine. Colette, jeho dávná láska z mládí, v současné době právnička, právě čte Doinelův autobiografický román. Znovu se potkají… na nádraží… Běží snad život po spirále? (oficiální text distributora)
(více)Recenze (30)
Závěrečný díl doinelovské pentalogie měl nádech nostalgie, ohlížení zpět... Přesto se však Antoinovy osudy dále rozvíjejí (nebo přecházejí ve vyšlapaném kolečku - jak je libo) s podobnou lehkostí a nerozvážností, jako za dřívějších časů. Z valné části filmu je cítit, že se Truffaut snažil důstojně dokončit vyprávění svého a Léaudova alter ega, ale s množstvím flashbacků a jejich návazností na současnost to trošičku přeháněl. I když možná by mi tohle ani tak nevadilo, kdyby flashbacky nějakým způsobem sjednotil. Do jisté míry mě totiž rušila různorodost černobílých záběrů z Nikdo mě nemá rád a Láska ve dvaceti letech s barevnými Ukradenými polibky a Rodinným krbem. I přes tyto výtky si však Truffaut udržel lehkost brilantního vypravěče a znalce lidských vztahů. Možná je tento díl pentalogie nejslabší, ale v obecném měřítku je to stále výborný film. ()
Zlatý Medvěd - výběr ()
Francois Truffaut se příliš nechal unést vědomím, že zakončuje jednu – mnohými milovanou – sérii a více pozornosti tentokrát věnoval tomu co bylo, než tomu co je. Jeho snaha o pěkné zakončení Doinelovské pentalogie vytěsňuje snahu o natočení pěkného filmu. Přes šedesát tu delších, tu kratších retrospektiv vybraných z předchozích filmů (a povídky) někomu udělá radost, někoho naštve. Ano, lze mluvit o šizení diváka, jenže Truffaut je všeobecně považován za režiséra jdoucího divákovi natolik vstříc, až uvěříte, že takhle to je správně, že takhle to má být. Není to špatný film, není to dobrý film, je to dobrý hraný vzpomínkový dokument. Po Rodinném krbu, který jsem si s každým záběrem víc a víc vychutnával, bylo sledování Lásky spíše útrpným čekáním na spásu závěrečnými titulkami a rozpustile nasládlým songem „Láska na útěku“. Ten však zazní také na samém začátku, takže proč čekat devadesát minut? Přece proto, že to je poslední článek jedné milované série. :) 70% ()
Volná pentalogie filmových osudů Antoina Doinela se uzavírá v jeho třiceti letech v období rozvodu s půvabnou Christine. Obvzláště v první hodině se rekapituluje Antoinův život pomocí vzpomínek, které jsou tvořeny útržky z minulých čtyřech snímků, což by nevadilo kdyby jich bylo pár na dotvoření atmosféry hrdiny procházejícího krizí středního věku. Jenže zde je jich až přehršel (kolem šedesáti) a jsou poskládány takovým způsobem, že jsem uvažoval zda tak nefungující film vůbec pochází od geniálního režiséra Truffauntova formátu. Tato část vypadá jak kdyby byla určena publiku, které ostatní filmy nezná. Naštěstí v závěrečné části již máme zrekapitulováno a tak nastupuje klasická emocionálně silná typicky "truffautovská" část. Obvzláště od scény rozhovoru Colette s Christine na lavičce je snímek za plné hodnocení. A úplný konec je úžasný. Sbohem Antoine a doufám, že se ti v životě povede dobře, škoda že již bez nás diváků... ()
Závěrečný díl doinelovské série je kanonádou flashbacků, které člověka znalého předchozích filmů spíš otravují než cokoliv jiného. Kdyby měl Truffaut trumf v podobě dříve natočených, ale neviděných scén, bylo by to o něčem jiném. I tak se na to ale dívat dá, byť úrovně předchozích dílů Láska na útěku ani zdaleka nedosahuje. ()
Truffaut se v tom svém retrospektivním bilancování Doinelovské pentalogie trošku zamotal a výsledkem je značně rozplizlý film s hroznou spoustou postav, který vyvolává dojem, že vlastně nic nového už neřeší a že vám někdo od minula zatajil ještě jeden další film. ()
Pokud by někdo neměl čas a chuť sledovat celý cyklus Truffautových filmů věnovaných jeho oblíbenému hrdinovi Antoine Doinelovi, může zvolit Lásku na útěku a ve zkratce se seznámit s dějem předchozích filmů, protože nemalou část tohoto snímku tvoří flashbacky. Ti, kteří shlédli předchozí Truffautovy snímky, vědí, o čem film bude a co mohou očekávat. Doinel ne a ne dospět a vybrat si partnerku a své místo v životě. Po předchozích rozpadlých vztazích se mu hroutí další vztah a Doinel se touží vrátit ke svým předchozím láskám a vzpomínkám. K Doinelovi prostě už patří rozpolcenost a nerozhodnost, ale Truffaut mu ještě dává šanci začít znovu. Slušný, jako obvykle humorem odlehčený Truffautův kousek. Celkový dojem: 80 %. ()
Jestliže jsem byl zpočátku zaražen tím, jak moc se tento film ohlíží za předchozími 4 díly volné doinelovské série (a říkal jsem si, zda je kvůli tomu Láska na útěků srozumitelná i pro člověka, který starší filmy nezná?), nakonec jsem to docenil. (Ostatně mě napadá, že zvláštní je už jenom to, že dnešní člověk si může pustit všech 5 filmů za sebou, zatímco tehdejší diváci neměli v podstatě jinou možnost než vidět je v kině - a mezi prvním a posledním dílem uběhlo dlouhých 20 let, prostor pro připomenutí - a revizi - dávno zapomenutého zde byl tedy velký). V tomto ohledu mě potěšilo, že se do děje vrátila Marie-France Pisier v roli Colette, která po 17 letech od událostí ve snímku Antoine a Colette vše nově vysvětluje ze svého pohledu ve vynikající scéně ve vlaku, která je podle mě jedním z vrcholů filmu (a obecně obdivuji způsob, jakým se zde Truffaut nejenom vrací ke svým starším snímkům, ale jak jejich různé události často zasazuje do jiného kontextu a vykládá je jinak - přijde mi to neobyčejně tvůrčí). Mimochodem jak se mi tato herečka ve zmíněném starším snímku nelíbila, zde doslova září a zcela zastiňuje Antoinovy další ženy - Dorothée v roli Sabine ještě ujde, ale Dani už je zcela ultimátní ošklivka, a u Claude Jade jsem se pro změnu zhrozil, co se jí stalo s obličejem, protože ještě o 7 let dříve v Rodinném krbu byla zcela úchvatná. Celkově si rozhodně nemyslím, že by to tento film byl zbytečný - naopak podle mě přidává mnoho nového k původním skvělým filmům - a tím člověka přiměje je vnímat jinak - a je jejich působivou závěrečnou tečkou. ()
L'amour en fuite je posledným, piatym príspevkom zo série o „fiktívnej postave” Antoineovi Doinelovi, pričom som ho doteraz videl len v celovečernom debute Les Quatre cents coups, keď sa mi režisér túto „medzeru” snažil vykompenzovať častými a vkusnými flashbackmi, ktorými v podstate priamo rekapituloval konkrétne udalosti predtým, ale zároveň som sa tiež ocitol i v prítomnosti, kedy musela táto postava čeliť niekoľkým výzvam naraz, za ktorými trebať hľadať ženy, veď ako inak. Jednak sa práve rozvádza, so súčasnou priateľkou sa neustále iba háda, či na niekdajšiu starú lásku znovu naráža, a tak po spojení všetkých týchto prvkov dohromady, sa vskutku zaujímavá konštelácia medziľudských vzťahov vytvára, čo našťastie neostalo bez akejkoľvek odozvy z mojej strany, keďže som presvedčený o tom, že predstaviteľ Antoina Doinela, čiže francúzsky herec Jean-Pierre Léaud, sa pre zrovna túto, autobiografickú postavu, doslova narodil, ináč povedané sa taktiež jedná i o režisérove „alter ego”. Prekonať originál je síce naprosto nemožným cieľom, no i napriek tomu som ešte stále zvedavý i : na jeden krátky príbeh a na dva dlhometrážne, čo si určite nenechám len tak ujsť. ()
Tenhle svůj film neměl Truffaut nikdy rád a jednou o něm prý dokonce prohlásil, že "je to svinstvo". Tomu se však nedá přičítat zase tolik váhy, protože on byl ke svým filmům (stejně jako k filmům všech ostatních - snad vyjma svých velkých vzorů Renoira a Hitchcocka) velmi kritický. A tak teď, když jsem Lásku na útěku konečně viděl, můžu říct: Není to svinstvo. Ale současně musím dodat, že je to prakticky zcela zbytečný film. Zápletka je totiž takřka nulová, protože jde jen o záminku jak si nostalgicky zavzpomínat na starší doinelovky, kterých je tento film posledním dílem. A tak se zde vyskytuje neuvěřitelné množství záběrů ze všech minulých čtyř částí cyklu (předpokládá se, že divák je všechny viděl), které slouží jako flashbacky. Ale jde spíš o bezradnost a snad dokonce tvůrčí krizi režiséra, jenž bezmezně miluje své alter ego Antoina Doinela - a nechce se mu o něm přestat vyprávět, i když už zjevně není celkem o čem. - No je to trochu smutné. Ale každopádně nejde o zcela špatný film. Jen si nelze nevšimnout, že je uvařen z vody. ()
V poslední části doinelovské pentalogie prochází Antoine největšími citovými otřesy od filmu Nikdo mne nemá rád. Zároveň je tu jeho osobnost asi nejvíc odhalena, k čemuž přispívá i množství scén z předešlých dílů (někdy až trochu zbytečných, zvlášť z předchozího Rodinného krbu). O dalších osudech Antoina Doinela, jednoho z nejzajímavějších filmových hrdinů, už se více nedozvíme, ale já věřím, že teď už to všechno zmákne i bez nás! ()
Hlavním nástrojem posouvajícím film dopředu jsou zmiňované návraty do minulosti. Přesto se nedá říct, že by film neměl souvislý děj. Naopak, propletenost osudů mezi jeho osudovými ženami je hodně zajimavá. Tady byla sentimentálnost možná vytýkaná nejvíce a něco na tom bude pravdy, přesto Truffautovy za ty léta věříte vše a pokus jste se společně s Léaduem pohybovali jejich životem (protože Antoinem je typickým dialektickým výsledkem postavy a hercem) Láska na útěku potěší, shrne a snad nadobro vyřeší jeho ženský problém... Protože se bojíš lidí ()
Nezamyšleně (?) jedna z nejpozoruhodnějších reflexi smrti. Co je smrt? Není to událost mezi událostmi (okamžik mezi okamžiky), nýbrž událost, která zapřičiní, že se vše, co bylo, definitivně uzavře, zapouzdří, "petrifikuje". Teprve smrt dává minulému status minulého, teprve smrt zformuluje minulost (kde není smrt, není minulost), jelikož za života si každou z etap můžeme zpřítomnit, zapřáhnout ji do služby budoucnosti a udělat z ni úplně jinou minulost. Nic nám nebrání, abychom ve starém našli něco nového (viz imperativ "pouč se z minulosti"). "Láska na útěku" je tečkou za doinelovskou sérii, a jako s takovou s ní přichází na jeviště smrt. A se smrtí uzavírání dvířek... pohled nazpátek... defilé zkušenosti, pod kterými se už nikdo nepromění, a všichni už definitivně zůstanou tím, kým jsou. 65% ()
Tohle je pro mě esencí truffautovského (francouzského) espritu - velmi JEMNÉ, VELMI umně skloubené (popřemýšlejte nad tím, jak geniálně jsou zapasované ty flashbacky - je to jak rubikova kostka) a ve výsledku trochu mělké. A k tomu z toho je znát, v jaké pozici tehdy Truffaut byl - mohl si dělat prakticky cokoliv, žrali mu to - třeba mě trochu prudil neustálý okatý product-placement Delerueovy písničky - ta byla fakt děsná - Televizní klub mladých hadr-) ()
Slalom mezi krásnými dívkami? Sólo běh proti štafetě dívek? Na útěku není láska, a pokud ano, potom nemá kam utíkat a ze své podstaty ani nemůže. Jean-Pierre Léaud je jako vždy dokonalý, bohužel dokonalý pořád stejně. Antoine Doinel není zamilovaný, na něco takového má sotva čas. Vytvořit "časosběrný dokument" z Doinelových slalomových tyček považuji za nápad nejen dobrý a vtipný, ale také virtuozně poskládaný. ()
Film, o ktorom Truffaut /Americka Noc, Konecne Nedele/ sam prehlasil, ze "je to svinstvo". Za seba teda hovorim, ze ovela rtadsej toto ako nejaky blbowoodsky vyplach, ktorym Blbowood pravidelne zasobuje nielen nase ceskoslovenske publikum. Co je blbowoodsky vyplach, to si musi kazdy najast sam, prototypom blbowoodskeho vyplachu bol napriklad Spajdr dement ci jaxa ta kravina vlastne vola, ani neviem. No nic, ide kazdopadne o posledny diel doinelovske serie zapocatej filmom Nikdo mne nema rad s dvornym hercom Truffauta Jean Pierre Leaudom. Dialogy su slusne, len v strede sa nachadza dostatok ovatovaneho prazdneho priestoru vyplneneho vatovo planym plkanim. A teda ide tuna o dost velku nudu miestami. Zaver vsak uz cosi zlepsil, a hlavne krasne zenske to dokazali posunut aspon do lahkeho nadpriemeru + pochopitelne zrucna ruka rezisera : 76 % ()
Se závěrečným dílem pentalogie o Antoinovi to je složité. Na jednu stranu má nostalgickou atmosféru, opět skvělého Léauda, jeho konec dojme a všechny nové záběry jsou stále ten skvělý Truffautův styl jako z přechozích dílů, jenže na druhou stranu se pořád nedokážu smířit s tím, že Truffaut natočil clipshow. Ani nevím, jestli už v době vzniku filmu ten výraz existoval, když se proslavil až později v různých seriálech, coby epizoda sestříhaná převážně ze starých dílů. Právě i v seriálech ten formát působí nudně, jako zbytečná hromadná připomínka best of scén, která tam je jen proto, že tvůrci zrovna neměli nápady - a jen málokde s tím umí skutečně pracovat, ačkoli mě napadá jen epizoda The Final z Gumballa. Truffaut to ale pojal pouze vzpomínkově, bohužel ještě takovým způsobem, že staré záběry tvoří minimálně polovinu filmu. Každopádně ano, určitý punc velkoleposti to má, jen se pořád sám sebe ptám, proč zrovna takhle nesoroudě a s přehnaným množstvím flashbacků. Být to finále nějakého současného seriálu, rozhodně bych nebyl tak přívětivý... 3* ()
Spíše koláž Dionelovských filmů s pokusem o jejich zakončení... bohužel ale, jak zde již několikrát zaznělo, jedná se spíše o připomínání, než samostatný film... Příjemně to uteče, je to dobře vystavěné (Truffaut neuměl natočit špatný film),ale je to prostě tak trochu zbytečné... Od koholi jiného a bez znalosti předchozích filmů za 4* :) ()
Přepsáno v květnu 2018. Láska na útěku je pro mě nejméně zvládnutým filmem od Truffauta a mám rozporuplné pocity s jeho přijetím. Forma provedení má své opodstatnění, přesto ji neshledávám za správně zvolenou a nedokáži se zbavit mlhavého dojmu strojeného znásilnění. Antoine Doinel začal senilnět předčasně, François pocítil neodbytné nutkání odhalit vysvětlení svého prohlédnutí a ideová rovina se tak spíše blíží k osobní omluvě. Naštěstí je zachována filmová estetika sdělení i lehčí ironický nadhled a nešikovně zvolené zakončení pětidílné ságy je díky tomu snesitelnější. Hlavní postavou vzpomínání a uvědomění je Antoine Doinel (příjemný Jean-Pierre Léaud), citově nestabilní muž na důležitém rozhraní své cesty životem. Současnost si pomáhá minulostí k naplnění stavu spásné sebekatarze a výsledkům freudovské psychoanalýzy. Nakonec, nejdůležitější je dojít ke smíření sám se sebou. A naděje září naplno nad obzorem. Hlavní ženskou postavou je Sabine Barnerias (sympatická Dorothée), prodavačka gramofonových desek a nový Antoinův objev. V pozadí je romantický idealismus klasického románu, vepředu se rozdává tolerance a čeká se na otevření a úplné přijmutí. Důležitou postavou je Colette Tazzi (příjemná Marie-France Pisier), ctižádostivá advokátka a Antoinův černý anděl minulosti. Symbolika přivedla počátek k rozřešení konce. A jedno řeší i druhé. Výraznou postavou je Christine Doinel (zajímavá Claude Jade), Antoinova manželka při dovršení konečné rozluky, když trpělivosti došly poslední zbytky sil a zůstal pouhý soucit. Z dalších rolí: spoluúčastnice osobitějšího soužití ve třech Liliane (Dani), Sabinin bratr a Colettina nevyřešená přítomnost Xavier Barnerias (Daniel Mesguich), první milenec Antoinovy matky Lucien (Julien Bertheau), šarmantní rozvodová soudkyně (Marie Henriau), Antoinův kolega z práce Renard (Pierre Dios), Christinin rozvodový právník (Jean-Pierre Ducos), počátek romantické pohnutky (Roland Thénot), či malý Antoinův synek Alphonse Doinel (Julien Dubois). Antoine Doinel dosáhl svého završení i rozhřešení, s tím se musíme spokojit. Pohnutky jsou důležité, přesto nešťastně uchopené. Au revoir, Antoine! ()
Videt pouze tento film, asi budu zmateny a ne prilis spokojeny. Ano, vzpominek a tedy vycucavani zaberu z filmu minulych je tady spousta a i ja, jako dalsi uzivatele se ptam, zda tento film mel vubec nejaky smysl? Pokud bychom se podivali na vsechny filmy o Antoinem, tak urcite ano. Cela serie byla nadprumerna, ale na jine Truffautovy snimky to nema. ()