Láska ve dvaceti letech

Slabé. Opět jsem si potvrdil mou averzi k povídkovým filmům, nechápu jaký to má smysl, nalepit několik krátkých filmů od různých tvůrců dohromady a uměle to spojit jakoby společným námětem/motivem (takovou spojitost lze při dobré vůli najít v podstatě mezi libovolnými 2 filmy). Nebavilo mě to, přišlo mi to únavně dlouhé, a vlastně jsem moc nechápal, proč to chtít ještě dnes vidět. A taky mi na tom asi vadil i ten "šedesátkově" deziluzivní pohled na lásku - romanticky založený člověk musí u takového filmu zaplakat, podobně jako třeba při četbě Kunderových Směšných lásek. Chápu, že proti tomu stojí nezměrná masa brakové romantické produkce, která pro změnu lásku kýčovitě adoruje a staví na piedestal, ale v tomto povídkovém slepenci je prostě prezentována způsobem, který je mi protivný, a nadto je děj těch krátkých filmů vlastně strašně banální, když se nad tím člověk zamyslí - snad s výjimkou toho japonského, který mi ale pro změnu přišel asi nejnudnější. Film jsem bohužel viděl v italském dabingu se slovenskými titulky - kdyby byla možnost vidět to v původním znění, možná by to na mě zapůsobilo víc, ale stejně si myslím, že povídkové filmy prostě jsou slepou uličkou. (02.04.2021)

Když se podívám na současný stav místních příspěvků, usoudil bych, že nikdo neviděl film jako celek, ale jenom Truffautův segment. Osobně jsem po filmu sáhl také kvůli němu, po zhlédnutí celého povídkového díla ale musím přiznat, že podruhé bych se na něj podíval hlavně kvůli Wajdovi. Až pak by byl Truffaut (pro jeho milovníky je toto jeho dílko stejně povinnost, tak není nutno jej doporučovat) a (překvapení) Ishihara. Zbylé dva příběhu směřují odnikud nikam, se strukturou jakoby vytrženou z něčeho širšího a delšího (asi jako když se vytrhne jedna kapitola z celé knihy). Nejvíce ale potěšil Polák a jeho hořké pojetí dosahu lásky ve dvaceti: chvilkové vzplanutí ještě nedokončené osobnosti, neuvědomující si dosahy svého chování, přinášející duševní zmatení a trýzeň tomu, pro něhož už láska vinou historických událostí není jen samozřejmou bezstarostností. Vizuálně příjemný příběh smrtící lásky natočil jistý pan Ishihara, jenž sice natočil jen dva kousky a v pár dalších hrál, zato ale v mládí napsal mnoho knih a k stáru se stal vrcholovým politikem, např. v letech 1999 - 2012 byl guvernér Tokya a dnes sedí v parlamentu! (11.03.2014)

Myslím, že se jedná o povídkový film a já viděl jen tu část od Truffauta, takže se mé hodnoceí nevztahuje na celý film. Hezký krátký film líčící milostné útrapy mladého Antoina Doinela (oblíbená Truffautova postava) v pubertálním věku. Jeho příběh nenaplněné lásky je jakousi maximalizací všech nenaplněných lásek jeho vrstevníků. Je to příjemná miniatura doplňující celkový obraz Doinelových příběhů. Mísí se v ní ironie, melancholie i humor, tak jak to umí jen Truffaut. (31.10.2004)

Porovnávat jednotlivé filmové povídky lze dle mého názoru jen těžko. Jde o to co kdo od filmu očekává. Nejvíce se vymyká Išihara extrémním námětem. U Wajdy se jedná generační úvahu a s ní spojené ozvěny války. Mladému muži zde snad ani nelze připsat zbabělost jako spíš nepochopení situace se kterou se nikdy nesetkal. V Rosselliniho příspěvku hraje svoji roli určitá nedokončenost. Snímek je jakoby vytržený ze širšího kontextu, což ovšem působí jako záměr. Truffauta divák, který zná celý Doinelovský cyklus zpravidla hodnotí optikou této znalosti. Já za sebe jednoznačně kladně. Ophülsův příspěvek je skoro až nenápadný, pro někoho možná trochu méně výrazný, ale řekl bych, že celý film společně s Truffautem rámuje určitou spřízněnou poetikou. (28.11.2020)

Nemůžu tento film hodnotit jako celek, poněvadž jsem viděl pouze Truffautovu povídku Antoine a Collette, ovšem tahle část si rozhodně zaslouží celých pět hvězdiček. Druhý díl Truffautovy doinelovské pentalogie ukazuje mladého Antoina v čase prvních lásek a milostných zklamání, v období osamostatnění a vykročení do nového života. Snad žádný jiný režisér neumí tak realisticky a pravdivě zobrazovat normální životní příběhy jako Francois Truffaut a v této jeho povídce se to jen potvrzuje. S klasickým tématem pracuje s takovou lehkostí a přirozeností, že mu to musí leckterý filmař závidět. Po zhlédnutí tohoto filmu rozhodně doporučuju vidět i další díly pentalogie, např. ve filmu Láska na útěku je hodně okamžiků povídky Antoine a Collette vysvětleno z pohledu Collette. (19.09.2006)