Ztracená milenka

Tento Truffautov minimalistický počin si vzal na mušku tému, ktorá sa majstrovi akosi vymkla spod kontroly. Alebo lepši povedané ani ju poriadne neuchopil. Téma akou je uchovávanie hodnôt a spomienok na mŕtvych, či porovnávanie lásky medzi mŕtvymi a živými si vyžaduje niečo podstatne hlbšie. A aj keď film nenudí, lebo scenár a réžia pristupuje ku každej minúte filmu zodpovedne, tak v podstate nič prevratné neponúka. 60%. (22.03.2008)

La Chambre verte, The Green Room, Zelený pokoj, Ztracená milenka, Mizející snoubenka a díky překlepu v televizním programu dokonce i Zatracená milenka – to jsou jenom některé názvy údajně nejintimnějšího snímku F. Truffauta. Ani jeden z nich mi však nepomohl proniknout hustou mlhou, jež celý film obestírá. Podivný muž, který píše výborné nekrology (samotný Truffaut) truchlí nad smrtí své milé a nedokáže se smířit s tím, že to co bylo, již není a to co je, jakoby ani nebylo. Je tak špatné zapomínat na zesnulé? Máme se utápět v žalu tak dlouho, až se v něm utopíme zcela? Několik scén je prostoupena nesmírně silnou atmosférou a třebaže mne zbytek filmu vůbec neoslovil, zapálení poslední zbývající svíce bylo nádherným okamžikem. 60% Zajímavé komentáře: betelgeuse, Jeanne, liborek_ (23.12.2008)

Slabší Truffaut?? Probůh, jeden z nejsilnějších! Eric Rohmer kdysi napsal, že je to jeden z nejkrásnějších Truffautových filmů vůbec a já můžu jen souhlasně přikyvovat. Zelený pokoj je neobvyklý příběh o novináři (autorovi nekrologů), který je už od dob těžkých bojů první světové války, kdy padla spousta jeho přátel, posedlý myšlenkou a přemítáním o tom, zda je správné zapomínat na zemřelé. "Každý rok se stává, že musíme škrtnout některé jméno u čísla v našem soukromém telefonním seznamu, a jednoho dne se ukáže, že známe vlastně víc mrtvých než živých..." Za zdánlivě podivínskou zálibou Juliena Davenna (sám Truffaut) se skrývá neutuchající láska, která je spojena s úctou a snahou o trvalou vzpomínku, jež vyvrcholí vybudováním impozantního památníku. V jeho snaze mu přitom pomáhá Cecilia, kterou výborně zahrála Nathalie Baye. Mnoho Truffautových přátel potvrzovalo, že do tohoto příběhu Francois vložil největší kus sebe a že tento snímek je vlastně jeho nejintimnější výpovědí. Vypadá to tak... Úžasná atmosféra, krásná hudba, výborný Truffaut v hl. roli, pořádná porce námětů k přemýšlení... (20.05.2007)

Truffautova ZTRACENÁ MILENKA (nepřesný překlad jednoho z anglických názvů filmu, „The Vanishing Fianceé“) patří k méně známým Mistrovým filmům. Nezaslouženě: sice nepatří ani k vrcholům – za ty považuju ty filmy, které naplno využily a propojily radostnou i úzkostnou stránku Truffautovy osobnosti –, ale rozhodně si nezaslouží dlít ve stínu jeho (až moc) laskavých, „humanistických“ filmů typu KAPESNÉHO. ZTRACENÁ MILENKA patří k Truffautovým temným filmům, aniž by ho limitovala u nich jindy patrná monotónnost tónu a předurčenost zápletky – je natolik osobní [všudypřítomné téma smrti, etika vztahu vůči blízkým mrtvým, dilema důstojného uctívání mrtvých versus zapomenutí a zahájení života a lásek od nuly], není žánrovou variací („duchařským příběhem“), čili je hůře předvídatelný a ponořený do kontrastních emocí. Z filmu je rovněž patrný Truffautův pozdní úzkostný výraz: jak předtím v jakémsi rozhovoru tvůrce řekl, film je jenom bílé plátno a proto (jako příklad) v barevném filmu neukazoval modrou oblohu. Truffaut upřednostňuje rychlé vyprávění na úkor citového rozehrávání scén, dialogy často netrénovaných herců (včetně jeho samého v hlavní roli) jsou spíše deklamovanými polemikami, úzkostně nakládá se vším, co by mohlo být označeno za krásné (melancholické sněžení zredukované do pár sekund) nebo významné (neokázalé odrazy zrcadel, plaché nakládání s velkými detaily), na emoce spíše odkazuje, než aby je melodramaticky evokoval – exaltovanost vyhrazuje pouze chvílím, v nichž hrdina realizuje své niterné ideály (kaple se svíčkami na uctění jeho mrtvých), zatímco emoce jako láska nebo hněv zůstávají nenaplněné, resp. naznačené. Velmi osobní a proto velmi silný film – soudím, že Truffauta musel „bolet“. (05.02.2008)

Zelený pokoj, jedna z podob člověka při nadvládě Thanata a vytěsnění Érota, předkládá extravagantní uchopení pojmu věrná láska. Tato krajnější poloha si drží i své pevné morální zásady. Zelený pokoj je přípravou na smrt a smíření se s ní. Zelený pokoj je existencionální romantismus a samotnému existencionalismu se vzdaluje. Zelený pokoj je posedlost vlastní bolestí. Hlavní postavou thanatské ódy je novinář Julien Davenne (sám režisér François Truffaut), velmi obratný pisatel nekrologů. Smrt a věrnost obklopují celou jeho intimitu vnitřní i vnější. Systém zásad je ochranným valem, kterým obrnil svůj navždy raněný vnitřní svět. Strach odmítl nová citová pouta a vrhl se na pietní vzpomínku. V souvislosti se zkázonosnou silou světové války dostává obsese intimním Thanatem svůj pochopitelný význam. Hlavní ženskou postavou je Cecilia Mandel (velmi zajímavá Nathalie Baye), pracovnice aukční síně. Transcendentní prožitek je spojuje, význam a rozsah piety naopak rozděluje. Život, či smrt, láska, či truchlení? Z dalších rolí: vlídný šéfredaktor a Julienův nadřízený Bernard Humbert (Jean Dasté), Julienův hluchoněmý chráněnec Georges (Patrick Maléon), Julienova laskavá hospodyně paní Rambaud (Jeanne Lobre), zásadovým Julienem zavržený nejlepší kamarád Paul Massigny (Serge Rousseau), překvapený biskupův tajemník (Antoine Vitez), či Julienova manželka Julie (Laurence Ragon). Zelený pokoj nečeká na rozhodnutí. Zelený pokoj je přípravou na smrt. Zelený pokoj je filozofickou rozpravou. Zelený pokoj je strach před další bolestí. Život, smrt, čemu a v jaké formě dát přednost? (28.04.2018)