Poslední metro

Krásný film, který mi hodně sednul. O nějaké zasazení děje do časů WWII zde podle mě nejde (stejně jako o žádné "poslední metro" - to je zde zmíněno jen okrajově na začátku), ten film je v první řadě o lásce k divadlu, hraní, režirování, potažmo jakékoli tvůrčí činnosti, a mohl by se tedy odehrávat kdykoli; atmosféra okupované Paříže zde slouží jen k tomu, aby tato láska ke své profesi o to více vynikla, když je nucena se realizovat za "ztížených" podmínek (časy společenského útlaku a cenzury měly obecně odjakživa blahodárný vliv na kvalitu umělecké produkce, pochopitelně vyjma té kolaborační). V tomto smyslu mi přišlo, že Lucas Steiner vykazuje autobiografické rysy Truffauta (čistě jen moje domněnka). Film se mi líbil díky hereckým výkonům, Catherine Deneuve je úchvatná jako vždy (byť mi zde ve svých 37 letech přišla mnohem starší a jako by už její krása začala odkvétat) a překvapivě i Gérard Depardieu je velmi dobrý (i když jsem ho nikdy moc nemusel); stejně tak ostatní herci jsou skvělí a celkově je to velmi pěkný film s poněkud překvapivým závěrem - a silným humanistickým poselstvím. (22.09.2018)

Na Truffautovi se mi líbí, že se nikdy nezalekl jakéhokoli jiného typu filmu než kdy dřív točil a tak si vyzkoušel různé styly a žánry a tenhle film toho není zrovna výjimkou. Jednak tím válečným tématem, ale také tím, jak přístupné a divácké to vlastně je. To rozhodně nemyslím špatně, naopak je dobře, že si zrovna tohle našlo víc diváků, protože to téma fungování divadla během druhé světové je určitě zajímavé a nedá se říct, že by ho Truffaut podal špatně. Jen si myslím, že to není až tak výrazné jak mohlo být a že se tu tak moc nesourodě střídá divadelní zákulisí s událostmi druhé světové války, že to nakonec není pořádně ani o jednom. Do jisté míry to každé jednotlivě řekne o sobě sice dostatek, ale jako celek to podle mě nešlo moc dohromady, nebo aspoň ne takhle. Tentokrát mám z Truffautova filmu sice slabší zážitek, ale určitě ne špatný. Jen to mohlo být lepší... Silné 3* (08.04.2023)

Poslední metro coby Truffautův film z divadelního prostředí asi není tak ikonickou záležitostí oproti režisérově filmu o natáčení filmu Americká noc a to v rámci obsahu zejména spojením divadelního tématu se specifickou érou 2. světové války, nicméně nadchnout mě dokázal téměř stejně. Velice mě tu upoutal náhled do zákulisí divadla s osobitými vedlejšími postavami (např. v případě „lidového“ tlustého inspicienta), kdy zároveň vedle dění na jevišti v rámci zkoušek i představení ještě zažíváme neobvyklé zabydlení důležité divadelní osobnosti v zaprášeném sklepu, který se stává pro židovského režiséra a majitele divadla oním posledním metrem záchrany před nebezpečnou situaci holokaustu za nacistické okupace. Retro atmosféru válečné Paříže zvlál Truffaut za pomocí Deleruovy i dobové hudby též na jedničku a byť snímek přes závážné téma plyne dlouho v relativně pohodovějším duchu, v druhé polovině dokáže napětí stále více houstnout. Můžu tedy říct, že mi Poslední metro během víc než dvou hodin nabídlo skutečně atraktivně nabité drama. Nejvíc mě dostalo zpracování závěrečných vyústění, jak zhuštěním několika dramatických prožitků na krátkém prostoru, tak jednou nečekanou mystifikací, kdy zdánlivě reálná scéna s odstupem času představuje (jak zjistíme až dodatečně) pouze nový sehraný jevištní akt. Catherine Deneuve mi opět potvrdila, že dokáže svou přítomnost na plátně nabýt stejně tak jako půvabnou krásou i skvělým výkonem (byť zdaleka ne každý z filmových počinů jí to takhle umožnil). U Gérarda Depardieu mi asi jako úspěch postačí, že mi tu ještě zamlada skoro vůbec nevadil, nakolik mě však výrazněji upoutali v nezvyklých režisérských postavách výborní Heinz Bennent a můj oblíbenec Jean Poiret. [90%] (25.07.2023)

Neviem sa zbaviť dojmu, že je tu zasadenie do konkrétnej doby na škodu... Aby som bol presnejší - vadí to príbehu, ktorý by som zhliadol radšej, než toľké balancovanie na hranici umenia pre umenie, ktoré, aby sa stalo dokonalým (a že to je dokonalosť sama!), nutne muselo voliť prostriedky, aké volilo, teda konkrétny priestor aj čas... Truffaut sa rád pohráva - divadlo predstiera život, v živote sa hrá divadlo a nakoniec už nie je jasné, kedy sa hrá a kedy žije. Žije ostatne len tak z polovice, tá druhá predstiera a koho viac baví ponáranie do príbehu než do formy, ten si to neužije (môj prípad). Naopak "inžinieri-architekti" majú vystarané o jeden z najsilnejších filmových zážitkov vôbec... Aj to treba vedieť (a vidieť nezaškodí). (18.07.2006)