Muž, který miloval ženy
L’Homme qui aimait les femmes
The Man Who Loved Women
Režie:
François TruffautScénář:
François TruffautKamera:
Néstor AlmendrosHrají:
Charles Denner, Brigitte Fossey, Geneviève Fontanel, Leslie Caron, Nathalie Baye, Sabine Glaser, François Truffaut, Jean Dasté, Roger Rose, Roger Leenhardt (více)Obsahy(1)
Bernard Morane byl nenapravitelný sukničkář, který během svého života svedl nespočet žen. Desítky z nich se na začátku filmu scházejí na provinčním hřbitově, aby se se svým svůdcem rozloučily na jeho poslední cestě. Poté je v retrospektivě vyprávěn příběh tohoto muže, pro něhož ženy byly vždy neukojitelnou vášní...
Truffaut byl za režii tohoto snímku nominován na MFF v Berlíně v roce 1977 na Zlatého medvěda, o rok později film získal další tři nominace na Césara za hlavní mužský herecký výkon (Charles Denner) a za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli (Nelly Borgeaud, Geneviéve Fontanel). V roce 1983 natočil režisér Blake Edwards remake s Burtem Reynoldsem v hlavní roli. (liborek_)
(více)Recenze (52)
Zlatý Medvěd - výběr ()
Muž, který měl ženy rád a v knize, kterou napsal, je miloval. Byl tohle také přístup Truffautův, který místo psaní natáčel filmy? Anebo si čestnou roličku na hrdinově pohřbu střihnul pouze z obdivu k Hitchcockovi, jenž ve svých dílech činil totéž? Propojenost schopnosti nemilovat příliš vroucně, ani příliš málo, s „věčným“ a vyzpytatelným uměním, především literaturou, není tak elegantní jako v dřívějších filmech, ale několik nápadů (police bez knih jako sex bez lásky) opět svědčí o režisérově mimořádně citlivém přístupu. Film je bohužel dlouhý jako nohy Bertrandova vysněného objektu. Spíše ještě delší a jelikož šikovněji nevyužívá nabízející se možnosti vícero-násobného čtení (jedné knihy), působí poněkud stereotypně. Nejvíce v posledních třiceti minutách, jež pro mne byly, s morbidní jiskrou v oku přiznávám, pouze čekáním na to, jak přesně Bertrand zemře. Což je škoda, protože z toho mohlo vzejít nádherná óda na – po inteligenci a úsměvu – nejkrásnější část ženského těla (ano, taky jsem dolňák). 70% Zajímavé komentáře: DaViD´82, genetique, Trisha ()
Je až neuvěřitelné, že film s tolika krásnými ženami může být tak fádní. Na druhou stranu Denner hraje svého nonšalantního "dolňáka" s takovou bravurou, že by mu z fleku podlehla i současná silně militantní feministická lesbička. Přesto mi přišlo, že spíše než Truffautova láska k ženám z toho byla cítit jeho vášeň ke knihám. PS: Jinak je to taková dosti věrná adaptace Pshimiho komentářů reflektujících jeho avantýry. Úplně jsem ho v tom viděl, bohemáka ušatého. ()
Já byla spokojená, okamžitě po filmu jsem měla chuť vzít si na nohy ty nehezčí botky na podpatku co mám a jít se mrknout do zrcadla, jaký by mohly udělat eventuální dojem na oko opačného pohlaví a přiřadila bych se možná do té kolony žen v úplném závěru filmu. No Bertrand si trochu zapřeháněl, ale kdoví, třeba se najde i takový muž, který je kvůli ženě schopný rozbít i auťák. Mě jeho příběh v každém případě zaujal a souhlasím s tím, že nadpis knihy, kterou psal, je v této podobě daleko přijatelnější. Charles Denner hrál tak skvěle, že nominace za hlavní herecký výkon byla rozhodně na místě. Konec mně vyzněl sice trochu násilně, ale ne zase až tak neočekávaně, natolik Truffauta ještě neznám, možná je to už jeho známý rukopis, šokovat na konci takhle diváka. ()
Že lidský typ donchuana to nemá v životě jednoduché a jeho aktivity mají jen málo společného s láskou zato se nebezpečně blíží sportovní disciplíně a posedlosti, se už dávno ví. Francois Truffaut dokázal svému hrdinovi vtisknout rysy ironické nadsázky a s odstupem se dívá na jeho pošetilosti. Tak, jak je u něj obvyklé, objevují se ve filmu autobiografické prvky a vešlo se tam i vyjádření režisérova vztahu k uměním a především ke knihám. Přesto film nepatří k tomu nejlepšímu, co Truffaut natočil - jde spíš o průměr. A zvlášť pro ty, kdo jeho filmografii mají zmapovanou, je to spíš zklamání. Celkový dojem: 65 %. ()
Dnes už pomerne archaickým dojmom pôsobiace spomínanie postaršieho záletníka, pre ktorého sú ženy hlavným zmyslom života, no film ten svoj celkový zmysel počas celého priebehu len hľadá, nikam nespeje, nikam nesmeruje. Tento príbeh muža, ktorý spomína na svoje niekdajšie milenky, je však neskutočne šarmantne a pozitívne natočený, nejde však o nijakú zábavnú komédiu, ani o tragickú drámu. Je to vlastne len obyčajný, len miestami výnimočný snímok, zručne a dráždivo natočený a zahraný. V rukách dnešných tvorcov by však asi podobný príbeh dopadol ako totálna fraška alebo nechutná zvrhlosť a tak som rád, že pochádza z Truffautovho pera. 70%. ()
Film byl zřejmě určený pro jinou cílovou skupinu. U filmu čekám, že mě pobaví nebo poučí. Tady se nekonalo ani jedno. ()
Námět je zajímavý a zábavný, skoro celý film jsem sledoval s úsměvem na tvářích a Bernardovi patálie převíděl na sebe. ()
Výborně vystavěný snímek o muži, který byl posednut ženami.! ()
Do jisté míry autobiografický snímek, můj. ()
Tragikomický příběh sukničkáře, který o svých milenkách napsal knihu. Jak mi námět samotný nepřipadal nijak zvlášť zajímavý, musím uznat, že Truffaut to natočil výborně. Ale stejně je to maximálně tak na 70%. ()
Jsem vždy rád, že někdo natočil film, na který se ale dívám už jako obeznámenější s danou problematikou, a on mi předkládá dosti přesvědčivé charaktery žen i jak se dva lidi sbližují. právě to je to nejzajímavější v životě. kdy a proč se právě ti dva dají dohromady a to už z důvodu kamarádského, skrz povídání, skrz sex, skrz společnou domácnost, skrz děti atd. Fajn, že ten film je! ()
„Všichni vaši přátelé jsou bývalé milenky. Kdyby ta pohovka mohla mluvit, vyjmenovala by telefonní seznam.“ François Truffat zvolil nepochybně zajímavé téma. Charles Denner mu ústřední postavu skvěle odehrál a navrch své vyprávění ve filmu obdařil krásným hlubokým hlasem. Žel s postavou muže nemocně posedlého touhou svádět spoustu žen, které si vyhlídne, jsem měl docela problém a sledovat jeho nekonečné avantýry pokaždé s jinou ženou nebylo vždy pro mě snadno stravitelné. Ještě úvodní pátrání po jméně slečny dle poznávací značky vozu mě velmi bavilo. Hlavní problém nastal, když se děj posunul do cyklicky monotónního stereotypu. Menší zásah, kdy mě film konečně přikoval, se začal pro mě konat až s pasážemi, kdy se Bernard stává spisovatelem autobiografické knihy o svém životě. Linie kolem psaní, přepisování a pokusů o vydání knihy včetně nasledující známosti to pěkně oživila, začala dodávat příběhu nejeden osvěžující moment (ať už černobílé sekvence z dospívání nebo jedna z klíčových dramatických scén u doktora) a líbila se mi v její souvislosti i ona myšlenka přetavit barvité, leč rozporuplné životní zkušenosti v důstojnou stopu po svém životě. V poslední třetině, kdy tato linie dostává nejvíc prostoru, mě Truffautův snímek dost uhranul, ale silné 3 hvězdy jsou stejně maximum, které aktuálně dokážu zpracování příběhu Muže, který měl rád ženy ve výsledku dát. [70%] ()
Z Truffautových filmů, které jsem zatím měla možnost vidět, je tenhle pro mě nejslabší. Měla jsem z něj pocit, jako by bylo nutné vypotřebovat všechen materiál. Zkrátit aspoň o půl hodiny by nezaškodilo. Po velmi slibném začátku, kdy Bertrand (nikoli Bernard, jak se píše v obsahu filmu) složitě pátrá po totožnosti ženy, z které zahlédl v čistírně jen nohy, už jen jedna milenka střídá druhou, v módě 70. let vypadají všechny stejně a až na výjimky většinou splývají. V druhé polovině filmu píše Bertrand knihu - své záletnické memoáry - kde také jen recykluje stále stejné úvahy. Je zdůrazňována Bertrandova posedlost ženskýma nohama v rozevláté sukni a na vysokých podpatcích, ale těch nohou bylo v celém filmu nějak moc. Napadlo mě: co by chudák Bertrand dělal dnes, když každá nosí džíny a kecky? ()
L’Homme qui aimait les femmes je názov knihy, ktorú napísal snáď najväčší zvodca žien od čias nechválne známych sukničkárov Giacoma Casanovy a Dona Juana, tentokrát menom Bertranda Moranea, ktorý sa o „nežnom pohlaví”, vyjadruje vskutku nadštandardnou citáciou, veď posúďte sami: „Ženské nohy sú kompasy, ktoré sa prechádzajú svetom krížom krážom a dávajú mu rovnováhu a harmóniu,” pritom hneď úvodná scéna predznamenáva mimoriadne smutnú udalosť, vzťahujúcu sa práve na „poslednú cestu” Bertranda Moranea. Momentálne sa síce nachádzam na konci cesty tohto protagonistu, keď som ďalej zvedavý nielen na to, čo jej predchádzalo, t.j. ako k tomu vlastne došlo, teda konkrétne za akých okolností, ale najmä ma obzvlášť zaujímal obsah tejto vizuálnej knižky (časť jeho života), ktorú som si mimochodom počas sledovania i dôkladne prečítal, keďže mi režisér ponúkol množstvo užitočných stránok samých retrospektív, vďaka čomu som sa postupne zoznamoval s týmto „sympatickým záletníkom”, ktorý obšťastnil toľko nevšedných žien, až sa obyčajnému človeku poriadne zatočí hlava, čo chce mať vzťah len s jedným partnerom, čiže pre potenciálne páry sa jedná o nevhodné spestrenie akéhokoľvek večera ?! No na druhej strane si zase myslím, že je film i napriek tomuto "handicapu" vhodným pre akékoľvek poblikum, keď si v ňom každý určite niečo nájde, a to pritom ani nezáleží na tom, či je divák akurát sám/sama, alebo zadaná, zasnúbená, vydatá, rozvedená, či povedzme i vdova a podobne aj v opačnom ponímaní, keďže všetky tieto vedľajšie, ženské postavy, sa vyznačujú najrôznejšími vlastnosťami, ktoré hlavná postava v podaní Charlesa Dennera dopredu netuší, a o to sú jeho reakcie zaujímavejšie, čomu tiež dopomáha i samotná forma, ktorú si Truffaut so svojim dvorným kameramanom Almendrosom zvolili, a súčasne dotiahli až do konca, čo je vôbec z môjho pohľadu značne radostný dôvod na samotné sledovanie a vychutnávanie si jednotlivých záberov medzitým. Herec podáva jednoznačne svoj najlepší výkon, čím mám na mysli, že si kradne film len pre seba, i keď je obklopený množstvom šarmantných francúzskych herečiek, trebárs Brigitte Fosseyová, Geneviève Fontanelová, Leslie Caronová, atď. Na základe predchádzajúcich skutočností, sa napokon vyrysovalo plné hodnotenie, ktoré si podľa mňa tento excelentný počin zaslúži. ()
"Nebylo tedy možné, abychom cítili radost, aniž někomu druhému ublížíme?" ()
Jak by vypadal McQueenův Stud natočený o 4 dekády dříve? Asi nějak takhle. Truffaut natočil film, který by z dnešního pohledu získal jedno velké "me too". Narozdíl od syrového Studu totiž posedlost sexem poetizuje. V 70. letech naprosto očekávaný a společensky přijatelný postup, který by dnes pravděpodobně neprošel. Na druhou stranu oceňuji, že Truffaut i přes nezpochybnitelnou adoraci objektivizace ženského těla nechává hlavního hrdinu při určitém úhlu pohledu trpět, akcentuje jeho nezdravou posedlost a filmu tak dodává vícevrstevnatý rozměr. 7/10 ()
Retrospektivně vyprávěný příběh o chronickém záletníkovi, v jehož životě figuruje nespočet žen. Když jednou dostane košem, rozhodne se, že napíše svůj příběh o ženách, které prošly jeho životem. Odhaluje svou závislost na ženách, ale také neschopnost je skutečně milovat. Jakmile ho nějaká žena zaujme, je schopen vyvinout jakékoli úsilí, aby ji svedl. Nakonec se mu jeho touha po ženách stává osudnou. ()
Kouzelný snímek o notorickém sukničkáři a milovníku žen. Film je chytře vymyšlen a poskládán z řady navazujících, střídajících a doplňujících se (milostných) epizod, které vypráví hlavní hrdina, rekapitulující a vtipně glosující svůj život v knize, kterou píše. Atmosféru celého díla předznamenává už úvodní (a současně závěrečná) tragikomická scéna z hrdinova pohřbu, na kterém se sejdou jenom ženy (pouze v pozadí se po hitchcockovsku mihne F. Truffaut :o). Muž, který měl rád ženy totiž zemřel a byl pohřben stejně jako žil. ()
Svým tematickým zaměřením může tento film připomenout řadu filmů jiných - namátkou se na mysl derou snímky jako Já, truchlivý bůh, Alfie, Město žen, Casanova '70, Libertin či Hitch: Lék pro moderního muže - obecně se mi zdá, že archetyp Dona Juana - neodolatelného svůdníka a sukničkáře - je ve světové kinematografii velmi populární a hojně zastoupený, a sám mám tento typ filmů velmi v oblibě. V tomto případě se mi líbil obzlášť, protože mě nadchla neobyčejná kultivovanost dialogů (ne nepodobná filmům jiného mého velkého francouzského oblíbence, Clauda Chabrola) a úchvatné herecké ztvárnění titulní postavy - jméno Charles Denner mi bylo až dosud neznámé, ale stačil jediný film, abych tomuto herci bezvýhradně propadnul. Když si k tomu filmu přičtu neobyčejnou frekvenci krásných žen, které se v něm objevují, a samotnou skutečnost, že jsem se v hlavní postavě dosti poznal (och, už dlouhá léta sním přesně o takovém pohřbu, jako měl filmový Bertrand Morane) a intenzivně prožíval jeho osud, je to pro mě dostatečným důvodem, abych byl z takového filmu naprosto unešený - a současně krajně rozrušený. Marná sláva, ale asi na mě stejně nejvíc působí filmy, s jejichž hrdiny se mohu identifikovat - u tohoto filmu to vyšlo dokonale, a já jsem bezprostředně po jeho zhlédnutí prostoupen posmutnělou a přiopilou náladou, ve které se mi chce držet smutek za smrt imaginární postavy z filmu starého 39 let - jaký to paradox a směšná situace! Přál bych si jednou umět psát tak nádherné scénáře, jako je tento - nevybavuji si z poslední doby film s mistrnějšími dialogy (možná i proto, že takové filmy už se dnes netočí). V kombinaci s Dutourdovou knihou Hrůzy lásky je tento film možná nejlepším svědectvím o proměně vztahů ve 20. století, jaké znám. UPDATE 19.4.2020 - Když jsem dostal po 4 letech chuť vidět ten film znovu, opět se mi velmi líbil - a nově mě přinutil přemýšlet o titulní postavě. Bertrand Morane je zde vlastně vykreslen jako takový svérázný podivín, který se neustále štve za novými a novými ženami - jedna z nich mu sdělí, že je těžké mu v čemkoli odmítnout, protože má zvláštní způsob, jak o něco požádat - jako by na tom záležel jeho život - a ta umanutost, s níž si žene Bertrand žene za svými cílem, je skutečně fascinující. Někdo takový takřka nutně musel zemřít předčasně, chce se napsat. Současně je to ale i smutná postava - Bertrand nemá žádné přátele ani rodinu,(manželstvím ostatně opovrhuje) a jediným smyslem jeho života jsou ženy, které jsou jeho celoživotní vášní a posedlostí, která ho nakonec vlastně dožene. Člověk by mu naivně mohl jeho milostné úspěchy závidět, ale myslím, že film přesvědčivě ukazuje, že byly vykoupeny příliš velkou cenou, a že to za to vlastně asi nestálo. Protože nakonec po něm zůstane jen jedna kniha, o jejíž literárních kvalitách lze diskutovat. A tak mi nakonec bylo Bertranda jen líto. Myslím, že ten film je v mnohém ohledu velmi teskný a že obsahuje spoustu zajímavých myšlenek o ženách, a že jsem se na něj díval trochu jinýma očima než prve, a určitě se k němu zase jednou rád vrátím. () (méně) (více)