Jules a Jim

Má první franosouzská nová vlnka, a idkyž jedna vlaštovka jaro nedělá, tak u mě menší vlnka odstratovala tu trochu větší. Člověk si tak sedí v kinu, párkrát si pomrká, rozsvítí se a konec. Chytlavé a člověk se u toho náramně baví, a ikdyž záběry z války mě trochu rozhodily sandál, tak příchod zápletky, pletky, zápletky, pletky, ... vyčaruje opět úsměv na tváři ... 90% (25.12.2012)

Neskutečně chladně natočený snímek o milostném x-úhelníku, kde se o pocitech postav dozvídáte z úst otravného vyprávěče (deklamujícího text, jakoby četl recept na nadívané hlemýždě), protože postavy samotné se pohybují jako roboti: bez citů a emocí. Což se mi u velkého milostného filmu zdá jako dost vážný problém. Nebýt hudby, měl bych pocit, že se dívám na monitoring operace slepého střeva (samozřejmě v luxusnějším technickém provedení). Ve filmu se o lásce jen mluví, z plátna nevyzařuje, toť jeho problém. V rámci žánru za 3,5. (16.03.2019)

[Literární předloha: Henri Pierre Roché - Jules a Jim] (01.07.2008)

Film jsem viděla znovu po několika desítkách let jakoby poprvé, rozhodně jinýma očima. vzpomínám si, že v mládí mi velice imponovala femme fatale Katty, tak svobodná, nezávislá a nevypočitatelná. Dnes, po letech, má moje sympatie především Jules Oscara Wernera, neskonale milující, obětavý, trpělivý a pro svou osudovou lásku schopný podstoupit cokoliv, i "dohodit" ji do rukou nejlepšího přítele, aby se nevytratila z jeho života. Katty v mých dnešních očích zachraňuje to, že ji (skvěle) hraje Jeanne Moreau a tak se ji snažím pochopit. Příběh o velkém, přes všechny potíže se přenášejícím mužském přátelství a zároveň milostný příběh ženy mezi dvěma muži je jednodušší než jeho protagonisté. Jeden z mých nejoblíbenějších režisérů Francois Truffaut potvrdil své mistrovství a já se k filmu určitě ještě vrátím. (28.08.2012)

Po celou dobu jsem se nedokázal zbavit pocitu a dojmu uspěchanosti, nepřesnosti a nevěrohodnosti. Jules et Jim je na první pohled filmem plný poetismu, nadhledu, krásy, jednoduchosti a hravosti, ale i přesto dokáže nabídnout skutečně zajímaví a nevšední příběh o milostném trojúhelníku nabízející zároveň pravdivou myšlenku a představu o lásce, jejíž schopnost nekontrolovaného ovládnutí a zaslepení, může být nesmírně silná. Bohužel Truffaut není schopen po celou dobu jít mnohem víc do hloubky a podstaty celého příběhu, navíc to samé platí i pro hlavní protagonisty, což se projevuje v podobě nesounáležitosti. Celkové zanevření nad veškerým příběhovým vývojem, který je v tomto případě velmi chladný a stručný, navíc ještě kazí zbytečná vypravěčská doslovnost, která nedává absolutně žádný prostor obrazovému a hereckému prostoru, který přitom dokáže Truffaut, svojí vysoce řežisérskou schopností, velmi precizně vybudovat. Postupný přechod v celkové atmosféře filmu a značný rozdíl mezi veselým, usměvavým začátkem a temnějším a smutnějším závěrem, je aspoň schopen na chvíli zaměstnat divákovo pozornost. (07.05.2020)

Slabé, nudné, neživé. Film mě prostě nepřesvědčil. Hysterka, která neví, co chce a tři zcela oddaní, nekonečně tolerantní milenci. Všichni - jak už to někdy ve filmech chodí - materiálně zaopatření a se spoustou času řešit své vztahy a generovat emoce, které se ovšem ke mně jaksi nedostaly. Hrdinové filmu mi byli od začátku až do konce zcela lhostejní - víceméně mi nevadili, ale zároveň mi bylo šumafuk, co se s nimi stane. Dialogy byly zřejmě doslova opsané z knihy a působily velice toporně. Nemohu se nezmínit o vedlejší postavě - malé Sabině. Hrdinka zřejmě potřebovala mít dceru, aby celé to drama bylo jaksi závažnější. Dcera samotná není důležitá, je jen okrajovým doplňkem naší "femme fatale", která 100 % svého času řeší vztahy s muži. Tudíž pozorujeme dokonalou cvičenou opičku, která sedí tam, kam je posazena, jde tam, kam je poslána a v určitých "rodinných" záběrech má povoleno si hrát či se smát (brrr). Vzhledem k existenci mnohem horších filmů dávám dvě hvězdy. (20.01.2009)

Tak nejprve Truffaut trošku na přeskáčku, ale teď už zodpovědně od prvotních kousků. Dopřál jsem si v jeden den Antoine et Colette ( skvostná miniatura !! )a hned poté tento grandiozní zážitek. Nepřestávám žasnout, kde se v tehdy teprve 30-ti letém Truffautovi vzalo tak dokonalé uchopení tématu ...... Fascinuje mě poklidné vyprávění, dokonalé balancování režie mezi odstupem pozorovatele a citlivostí spoluúčastníka ( řekl bych že u Truffauta typické a jde o jeden z výrazných rysů jeho tvorby). Vstupy vypravěče zde rozhodně nejsou rušivé, ale posunují vnímání od zjednodušujícího zařazení ( Katty = neukotvená rozpolcená nezralá pseudo-femme fatale) k zamyšlení se nad pohnutkami a snad i motivacemi chování, nevnímám to zde vůbec rušivě a polopaticky. Černobílé exteriéry nasnímané takovým způsobem, že si snad potisící člověk připomene, že nedostatek invence nenahradí sebedokonalejší technika. Dokonale živoucí postavy Jima, Julese i Katty, plodící lítost i rozhořčení nad neschopností ukončit tu sebezničující pouť. Těším se na další lahůdky od "světově nejpřeceňovanějšího režiséra", jak jsem se tady kdysi dočetl..... (10.09.2012)

Film má úžasně povznesenou atmosféru. Katty ztělesňuje ženskost, která ovládá dva muže - nejlepší přátele. Záviděla jsem těm třem lehkost s jakou na začátku prožívali společné chvíle a tragický konec mi přišel jako logické (přesto v danou chvíli překvapující) vyústění celého příběhu. Jetšě bych dodala, že film je až neskutečně francouzský tzn. muži jsou galantní a velkorysí, ženy rozmarné a lehkomyslné, neustále se vedou filozofické rozhovory a svoboda a láska jsou dvě nejdůležitější věci, které se äle často zásadně vylučují. (06.02.2008)

Už dlouho ve mě žádný film nezanechal tak nostalgickou atmosféru. Bylo to mihotavé jako stín, smutné ale přitom nádherné jako odeznívající podzim. Díky bohu, že byla (když už není) doba, kdy se točily takovéto filmy. (05.02.2009)

Film byl uveden ve Filmovém klubu Alfa Sokolov v sezoně 1988/89. (17.06.2014)

Nostalgie, podobná tomu, když si u (pra)babičky vytáhnete z regálu hodně zaprášenou knížku. Prach se rozvíří, postavy se rozpohybují a něčím vás částečně i zasáhnou, ale příště raději stejně sáhnete po něčem současnějším. Třeba od Truffauta. (20.03.2018)

Divný film Aneb když neposlechnete zlaté, české pravidlo "Na auto, na pivo a na ženskou mi nešahej", (09.04.2018)

Originální milostný trojúhelník, za 16 let natočen stejným režisérem podobný, a také skvělý film "Žena od vedle". Ženy byly pro Françoise Truffauta zřejmě vždy trpkým zklamáním, škoda, že zemřel tak mladý a nenatočil více krásných filmů. (03.07.2020)

"Léto s Monikou podle Truffauta". Lehce nevyrovná Catherine okouzlí svým úsměvem a chováním dva kamarády inteletkuály a po dobu několika let jim převrací život naruby. Konečná tragédie je cítit ve vzduchu, ale než k ní dojde, je divák unášen těmi nejlepšími filmařskými postupy jaké nám Nová vlna přinesla. (27.03.2006)

Po půlhodině dobových tlachů a skopičin a několika minutách světové války se naplno rozjede příběh o přátelství dvou mužů a životě obou s ženou-motýlem v čase velkých změn. Myslím, že Truffautovo nadšení Rochém bylo věcí osobního vkusu, ale necítím potřebu zpochybňovat názor, že "Jules a Jim" je jedním z nejzajímavějších a nejvlivnějších francouzských filmů své doby. Teprve napodruhé, po řadě let, jsem zjistil, že patos, který mi poprvé tolik vadil, tvůrci často podemílají jemnou ironií : dvojice přátel se přirovnává k Donu Quijotovi a Sanchovi Panzovi, jejich láska ke Catherine se zrodí ze zaujetí módním uměleckým dílem (jehož úsměv mimochodem v závěru ohlašuje smrt), oslava bohémské svobody zároveň poukazuje na její neudržitelnost... S vděkem jsem se nechal slavnou kritičkou poučit o tom, že "Jules a Jim" má blízko k F.S.Fitzgeraldovi, rovněž od ní mám drb na okraj : žena, která Rochému posloužila jako vzor pro jeho Zeldu, ve skutečnosti spisovatele přežila a mimo jiné přeložila do němčiny "Lolitu". Podnětné nápady jsem našel v příspěvcích MATTYHO, SPORTOVCE, RADKA, NORIAKI, TRIPLE H, SANDIEGA, LEHKOŽIVKY a DANK011. (09.10.2016)

Nezařaditelné veledílo. (19.11.2021)