Nikdo mě nemá rád

Moje první setkání s Truffautem přineslo příjemný zážitek s menším dopadem na mě samotného (než jsem očekával). Přiznám se, že ke shlédnutí tohoto filmu mě inspirovala kniha Kafka na pobřěží od Haruki Murakamiho a taky jsem pochopil, proč se zmínka o tomto filmu do knihy dostala. K samotnému filmu - je podán s obrovskou lehkostí, děj je ale poměrně smutný (i když ne tragicky smutný) a toto dohromady diváka od příběhu trochu oddaluje. Je možné, že při druhém shlédnutí se dostanu o něco blíž a zasáhne mě to trochu víc, zatím jsem se dostatečně blízko nedostal. Přesto hodnotím vysoko (intuitivně :)) 8/10 PS: na druhý pohled naprosto skvělé - jdu shánět dalšího Truffauta 9/10 (01.05.2008)

Tak tohle vážně není jenom sentimentální vzpomínka na Truffautovo dětství. Režisér je přesně ten typ intelektuála-tvrďáka, kde rebelství se neměří skrze decilitry krve vyždímané z tváří nepřátel. Dokonce vypadá zdánlivě konformně. I styl vyprávění může připomínat jednoduché francouzské filmové jednohubky určené masám. Sofistikovanost sama. V jednoduchém příběhu je hloubka. Neopouštějme svět klišé a přidejme frázi, že tito režiséři točili život. Neubrečenost, temná krása Paříže, neobyčejné dětské hraní Leauda. Scéna, kdy se Antoine točí v tom kotouči je přesně metafora podle mýho gusta. A ještě něco, stejně jako DaViD´82ovi mi exteriéry hodně připomínaly Žižkov, což mě ještě víc vtahovalo do příběhu. (27.01.2011)

Tak možná nakonec zjistím, že Francouzská nová vlna nebude až tolik pro mě. Nevím. Truffaut sice dodal filmu krásný, pro nové vlny tak typický, vizuál, nicméně samotný příběh chlapce se mi vůbec nedotkl a já jsem tak vlastně neměl co prožívat. A to pak i zebe lepšího filmu nebudete mít velký zážitek. Velká škoda, protože přesně na podobný typ filmu mám často náladu a vždycky jsem myslel, že jsou pro mě. 6/10 (20.09.2013)

Úsměvné, ale a s přibývajícím časem čím dál víc smutné. Nutí mě to porovnávat s pozdějším režisérovým snímkem Kapesné, které oproti tomuto snímku zaostává jak v humoru (nejvíce mě pobavila scéna s tělocvikem), tak v práci s dětskými hrdiny (oba kamarádi mi přišli maximálně autentičtí). Kromě dospívání (vhodně podbarveného hezkou hudbou) mladého grázlíka se však řeší i vážnější otázky, jakými jsou opravdové přátelství, správná výchova či možnost/způsob polepšení/trestu. Na druhou stranu, některé pozdější události, které potkaly hlavního hrdinu, mi přišly spíš ze žánru science-fiction, než že by se opravdu mohly stát. Ale na chlapcův závěrečný tolik říkající pohled asi jen tak nezapomenu a celkově hodnotím silnými 4*. (14.06.2013)

A tak sa rodí zločin... po francúzsky. Pozor, komentár obsahuje potenciálne spoilery. Z určitého dôvodu je mi čiernobiela etapa Truffautovej tvorby bližšia, a na prvý pohľad príťažlivejšia než neskorší náskok do vlaku farebného filmu. Ale možno je to len mojim doterajším výberom jeho filmov. Vo filme Nikdo mne nemá rád sa venuje svojej obľúbenej téme - deťom a ich vnímaniu sveta dospelých, podané s jeho typickou gráciou a ladnosťou, ktorá nám lepšie dovoľuje stotožniť sa s jeho hrdinami. Drží sa pri zemi a formou komornej drámy nahliada pod vonkajšiu škrupinu "takej normálnej francúzskej rodiny", skúma vnútorné vzťahy aj interakciu s okolím pričom sa neznižuje k melodráme (ako napr. v Hebkej koži). Narozdiel od iných jeho detských snímkov tento nie je tak krikľavý, má jedného centrálneho hrdinu, je celistvejší, ale aj temnejšie ladený. Dalo by sa povedať, že je príbeh chlapca, ktorého rodičia zanedbávajú a stavajú do popredia svoje vlastné problémy na úkor syna, metaforou bujnejúceho podhubia zločinu v kontraste s romantickou víziou parížskych uličiek, ako ich poznáme z pohľadníc. Na jednu stranu tak Truffaut kritizuje modernú francúzsku rodinu a poukazuje na jadro problému, na stranu druhú je samotný záver mierne zarážajúci, pretože by sa dal interpretovať ako oslava absolútnej slobody, vyprostenia sa z osídel sociálnych vzťahov, systému a spoločnosti. Po formálnej stránke Trufffaut prílišne neexperimentuje, využíva svoje obľúbené výškové zábery zo striech a okien obytných domov. Zaujmú najmä dve špecificky technicky riešené scény, v ktorých hrá hlavnú rolu pohyb - tou prvou je záber z vnútrajška zvláštnej púťovej atrakcie, ktorá sa krúti, chlapec sa pomaly vznáša nad zem, porušuje fyzikálne zákony a opúšťa fyzický svet - v tejto scéne sa zračí všetka krása a fantasknosť detstva a spomienok naň, a je prosto úchvatná. Druhou je scéna úteku z nápravného zariadenia, konkrétne horizontálne snímaný beh popri plotoch a lese v úplnom závere filmu, ktorý symbolizuje niečo ako "absolútny útek", ako som spomínal už vyššie, a dosiahnutie dokonalej slobody. Tento formát, ako po stránke technickej tak obsahovej, Truffautovi nesmierne svedčí, a odteraz mu budem venovať väčšiu pozornosť. 100% (15.03.2014)