Nikdo mě nemá rád

V prvním díle budoucí léaudovské pentalogie Truffaut s brilancí zralého umělce čistou filmovou řečí jakoby protokolu rýsuje obraz ne fungující rodiny, které zbývá čas na vše, s výjimkou problematického chlapce, který opravdu "roste jak dříví v lese". Mechanismus jeho neodvratného sociálního propadu působí až osudově a děsivě. Konec rozhodně není katastrofou; "pouze" je zřejmé, že máme co do činění s jinochem, který nebude prost asocializací po zbytek svého života. Koukolíkovský deprivant - ani hrubián, ani prvoplánový psychopat a tím méně infantil - stojí před námi v celé své mokvavé sociální nahotě a obnaženosti. Víc než hněv budí soucit a lítost. Do jisté míry. Za ní nastupuje neodvratná tvrdost. Tvrdost, která opravdu nic neřeší. Mladík se změnil. Už není zajatcem upjatých iniciačních obřadů minulého století. Osvobozen je však až příliš. Stejně jako naše doba. Osvobozen až k bezmezné neodpovědnosti. Tehdy jako dnes je typ, který ztělesňuje, už ne výjimečný, ale také v podstatě ještě ne převládající. Zlatá mládež tehdy začínala. Nepostřehnutelně. Krůček po krůčku stoupala k zářivým stupňům své nicneřešící sebestřednosti. V NIKDO MNE NEMÁ RÁD stojíme na počátku toho neradostného pohybu. (30.12.2007)

Úsměvné, ale a s přibývajícím časem čím dál víc smutné. Nutí mě to porovnávat s pozdějším režisérovým snímkem Kapesné, které oproti tomuto snímku zaostává jak v humoru (nejvíce mě pobavila scéna s tělocvikem), tak v práci s dětskými hrdiny (oba kamarádi mi přišli maximálně autentičtí). Kromě dospívání (vhodně podbarveného hezkou hudbou) mladého grázlíka se však řeší i vážnější otázky, jakými jsou opravdové přátelství, správná výchova či možnost/způsob polepšení/trestu. Na druhou stranu, některé pozdější události, které potkaly hlavního hrdinu, mi přišly spíš ze žánru science-fiction, než že by se opravdu mohly stát. Ale na chlapcův závěrečný tolik říkající pohled asi jen tak nezapomenu a celkově hodnotím silnými 4*. (14.06.2013)

Čistá filmová krása. Přiznám se, že zpočátku jsem se lehce nudil, ale postupně mě osudy malého Antoina zasáhly nebývalou silou, a když v závěru odříkává psycholožce zásadní detaily svého trpkého života, byl jsem už zcela otřesen. Film je velmi dynamický, děj neustále uhání vpřed, a hlavní hrdina je stále víc a víc vtahován na scestí, z něhož se jen těžko hledá cesty zpět - je jí snad poslední Antoinovo gesto v podobě zoufalého běhu za svobodou, zakončeného pronikavým finálním záběrem - pohledem do kamery? Nikdo mne nemá rád je film, který mě rozesmutnil a zcela dostal na svou stranu - působivější filmovou obžalobu netečné společnosti dospělých aby pohledal. (04.09.2018)

Silný snímek o tom, jak lehce se může ze sympatického a inteligentního kluka stát sígr z pasťáku. V podstatě stačí, když vás nikdo nemá rád: rodiče nezvládají výchovu (,,Zkoušeli jsme to na něj všemi způsoby, i po dobrém," říká nevlastní otec chlapce poté, co si jednou jako rodina vyšli do kina.), ve škole převládá tereziánský model výuky, který děti nijak nerozvíjí, jen je nutí učit se nazpaměť sáhodlouhé básně (Johna Keatinga ze Společnosti mrtvých básníků na ně!), a žádný opravdový kamarád není nablízku. Mohlo by se zdát, že film o špatně nastaveném školním systému a těžkostech dospívání z Francie konce 50. let zastaral. Ale i dnes jsou např. zvláštní školy plné romských dětí, které tam skončí bez ohledu na to, jak inteligentní jsou. A různá individua (od prezidenta Zemana po deník Blesk) zuřivě bojují proti inkluzi - pojďme postižené děti radši někam uklidit, aby se na ně ty normální nemusely koukat. Jak bych si přál, aby tenhle pěkný film zastaral! Dokud ale bude existovat konzervativní a autoritářský model výchovy, který trestá všemožné odlišnosti místo toho, aby je respektoval a hýčkal, zřejmě se tak nestane. Bohužel. (02.08.2016)

Truffautův poetický, ale poměrně drsný snímek "Nikdo mne nemá rád" patří k tomu nejlepšímu z francouzské nové vlny. Na rozdíl od kolegy Godarda se Truffaut mnohem více zabývá řemeslem, tj. audiovizuální stránkou i scénářem svých děl a výsledkem je, že tyto jeho počiny jsou dnes stejně dobře sledovatelné jako před půl stoletím, aniž by za to platily originalitou (aby nedošlo k mýlce: Godard se mi líbí, ale potřebuji na něj mít správnou náladu). - Herci v Nikdo mne nemá rád jsou beze zbytku vynikající, zvlášť titulní klučina hraný Jean-Pierre Léaundem, za zmínku stojí i vynikající černobílá kamera. (12.05.2005)