საფეხური
Stupeň
Obsahy(1)
Alexi vystudoval klasickou botaniku a čeká na konkurz na dobré místo, které se neotevíralo už 10 let. Má se za to, že jej obdrží, protože jeho diplomka vzbudila jístý rozruch a jeho konkurentkami v konkurzu jsou jen dvě dívky, zatímco tato pozice je obecně chápaná jako mužská. Alexi odešel od otce a jeho nové ženy, která je v jeho věku. Nenechává se od nich podporovat, žije ve vybydlených halách a sklepích. Sledujeme jeho příběh od okamžiku, kdy si najme pokoj v rozděleném bytě pouze s polovinou dveří. Jeho kamarád Mito a další Alexovi známí často v bytě tráví čas, podnikají v něm různé činnosti, pečují o Alexiho, když je nemocný anebo na něj jednoduše čekají, když není doma. Alexi zajde občas také za svým starým přítelem Michailem, který mu svěří, že byl kdysi učitelem v horách a ukáže mu fotku, na které mu naslouchá celá třída dětí. Když Michail umře, rozhodne se Alexi, že rezignuje na konkurz a také odejde pracovat do hor.
Stupeň je podobenství o spáse, o věcech, které nás od ní vzdalují, o ztrátách, které si ve svém životě hýčkáme, až s nimi strneme na jednom místě a nejsme schopni pokročit o stupeň dále. Je to ale také film o tom, že žijeme mezi anděly a o zázračnu okolo nás a v nás.
(garmon)
Recenze (4)
Dveře, které nikam nevedou, ústí do místa, kam nejde dojít… O co je film více dialektikou mizanscény, kamery a střihu, o to je tento její vyšší vývojový stupeň vykrystalizovanější v jejich syntéze: pučení dveří v předkamerovém prostoru sekunduje permanentní popírání pravidla osy zdvojující permanenci pohybu pantů a cykličnost střihu, který si s ničím nezadá s koloběhem botanizovaného lidského života, z něhož je únik možný pouze do pustiny bez dveří a bez květin. Rosení smyslu na povrchu věcí a lidí; pomalé vsakování a rychlé přesazování, aniž by jedna nebo druhá strategie mohla definitivně dveře zavřít, nebo nechat otevřené, jelikož jsou po vzoru Magrittových obrazů jen iluzorním prostředkem pohybu, který prostor dělí jen zdánlivě. A pokud neexistuje v životě žádná hranice, neexistuje ani místo, kam by se dalo dojít, protože tam již dávno jsme, a proto se nedá ani před ničím schovat – především ne sám před sebou. ()
Pravda: dveře, ale nejen ty. Celý prostor je výsostně iluzivní: byty napůl jako kulisy, napůl jako skladiště, rozkotané, napůl otevřené, rozklížené, napůl zničené. Dveře s novinami Pravda. Co je větší, to je menší - ví se to tu dávno před Twin Peaks. Byt je zvenčí 46, zevnitř 83. Na zdi uvnitř je terč ve tvaru člověka a na obraze co překrývá dveře skříně aby nešly otevřít, je velká váha a na ní je motýl těžší než žena. Stůl na němž se jedí ryby (které by prý vyléčily hlavního hrdinu – ostatně to je podobné Pokání, i tam z Ichthys zbývá v rukou záporných postav jen kostra), je ve skutečnosti knihou, a k tomu je zde muž s obrazem panny Marie v knize (a ptá se, co je na něm za květiny) a ten hlavního hrdinu ne a ne potkat: "...kdy ten je doma?" "Co vám mám říct: někdy doma je, a jindy není? Nastydnul, když bylo horko." Přátelé vybírají společně losy ze džbánu a hledají ty výherní. Příště jsou ve džbánu ořechy. "Dveře byly vyrobeny proto, aby zůstávaly zavřené, to si pamatujte." Otcové hledají lásku k blízkému člověku skrz lásku k cizincům. "Musíme dodržovat určitá pravidla, když jsme už ztratili tolik pozic." Černé šaty co se změní na bílé. Oslík, který potřebuje přístřeší. A ten sklep, kam se po zvednutí poklopu spustí kočka a ven se vynášejí žampióny v sítech z nichž crčí voda. A ještě květiny – aloe vera, monstery, kapradiny. Jsou tam už hodně dlouho – tak jako flakóny po parfémech, které voní ještě 90 let poté, co jsou vyprázdněny. Zakořeněný ibišek jde přímo do knihy vylisovat – anebo odejde do hor s hlavní postavou? A za okny jezdí auta a kamera pluje. ()
Film zarámovaný dveřmi, jimiž vystupují a vystupují lidé, zvířata i věci. Přitom celé toto počínání nemá žádný smysl (nebo je smyslem přetíženo), je absurdní. Herci tu pracují s minimem mimiky a gest (hlavní hrdina Alexi se usměje až v druhé polovině filmu - nebo jsou všichni Gruzínci takoví?). Tento Alexi odešel z rodného domu, ale ani popsaný "absurdní" režim nájmu mu nevyhovuje. Snad se uspokojí v horách, kam v závěru míří. Avšak ani v "nájmu" nepůsobil znepokojeně. Mnozí si o něm mysleli, že je trochu vyšinutý, ale spíš tak působili oni sami. Samuel Beckett by se mohl radovat, Rechviašvili je dalším, kdo jde v jeho stopách. Kdybych se s ním znal, doporučil bych mu, ať zfilmuje Beckettovu "První lásku", možná bych mohl napsat scénář. ()
Závěrečný díl Rechviašviliho trilogie poskytuje hlavnímu hrdinovi jistou naději, že v šíleném totalitním světě, kde knihy neslouží k zisku poznání a vědění, existuje možnost úniku. Vzor je nutné hledat v životní pouti starého učitele, který v posledních dnech svého pozemského bytí dovede nasměrovat k ideálu minulosti a tradici ležící kdesi za hranicemi nemocného města. ()