El espíritu de la colmena
Duch včelieho úľa
The Spirit of the Beehive
The Spirit of the Beehive
The Spirit of the Beehive
Režie:
Víctor EriceScénář:
Víctor EriceKamera:
Luis CuadradoHudba:
Luis de PabloHrají:
Fernando Fernán Gómez, Ana Torrent, Teresa Gimpera, Miguel Picazo, José Villasante, Estanis González, Juan Margallo, Ketty de la Cámara, Laly SoldevilaVOD (1)
Obsahy(1)
Píše se rok 1940. Španělsko se zrovna vzpamatovává z občanské války a následného nástupu generála Franca k moci. Na pozadí historických údálostí sledujeme příběh sedmileté Any a její sestry Isabel. Obě žijí v opuštěné vesnici kdesi v Kastilii. Venkovský klid naruší příjezd putovního kina. Promítá se Frankenstein! Scény, které teprve sedmiletá Ana vidí na plátně, jí nedají spát. Když Aně Isabel prozradí, že Frankensteinův duch žije nedaleko vesnice, začne po něm Ana usilovně pátrat. (venus)
(více)Recenze (41)
Přiznám se, že příliš nedokážu (a ani nechci) v Duchu úlu vidět alegorii frankistického Španělska. Film je mnohem spíš náhledem do dětského světa - dává na chvíli spoluprožít úžas i hrůzu sedmileté hloubavé Any, pro niž se dosud skutečnost prolíná s fantazií a která se především poprvé setkává a vyrovnává se smrtí. Dítě je tu ukázáno jako víc než jen nedospělý člověk, spíše jako bytost vnímající realitu, již všedností otupělý dospělý již vidět přestal. Tenhle pomalý, jinotajný snímek mě sice místy nebavil, ale přece si mě získal kouzelným melancholičnem, atmosférou hlubokého, ale ne zoufalého, smutku, který se jím prolíná a je sdělován holou krajinou, polorozpadlými domy i tvářemi postav. ()
║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA ║Tržby Celosvetovo $114,478║ ()
Velmi zvláštní film o dětské duši, jejich fantazii, cítění a setkávání se s realitou smrti. Anna byla nádherná bytůstka jak z říše pohádek, k tomu pomalejší tempo, téměř beze slov a přece tak přitahující mou pozornost ()
Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. ()
V kině jsem měla celou dobu pocit, že mě film míjí, a bezprostřední dojmy nebyly nic moc. Ale nějak to ve mně pořád zraje a po pár dnech už bych se podívala znova. Asi opravdu magické. ()
ani presvedcive vykony hercov .. a dokonala hra rezisera s farbami ..a ani skryty alegoricky inotaj kompozicie ... nedokazali u mna potlacit nudu od prvej minuty az po zaverecne titulky .... adios .... ()
Dobré. Veľmi dobré... presne na moju dušu film! Minimum dialogov ako u Kim Ki- duka a skutočné ako Casa de Areia. Filmy, ktoré mi dlho vrtajú v hlave a na dlho sa usídlia v mojej duši. ()
Pozeral som nato vo vlaku z Nottinghamu do Birminghamu, pijúc horúci čaj, vonku bola hmla a pršalo, takže dokonalá hygge atmosféra. Neviem, či by som na to ultrapomalé tempo a žiadny dej, rovnako reagoval aj za iných okolností. Tak či tak sa jedná o jedno z najkrajších vyobrazení detstva a detskosti, aké som vôbec kedy videl. Na tie pocity mi zostane príjemná spomienka. ()
Zajímavé je srovnat tento vynikající snímek s jiným výborným filmem zpracovávajícím velice podobné téma - "Faunovým labyrintem". ()
„Erase una vez...” • Rok 1940. MIESTO: Kastília a León [autonómne spoločenstvo v severozápadnom Španielsku], resp. obec Hoyuelos [de la Sierra]. • V ozaj bohom zabudnutej, či povedzme i zapadnutej obci, kde sa akoby normálne zastavil čas, sa dokonca totižto má v "miestnej sále" premietať i klasický, hororový titul z dielne štúdia Universal s názvom F R A N K E N S T E I N, keď cena lístkov pre dospelých stálo 1 peseto, zatiaľ čo pre deti to predstavovalo iba akési 2 realy, a tak je snáď i naprosto pomerne dosť reálne, že toto filmové predstavenie bude napokon predsa »praskať vo švíkoch,« a to zrejme i napriek tomu, že momentálne v Európe zúrila II. svetová vojna, no pokiaľ ale totiž dobre viem, tak Španielska sa daný konflikt osobne vôbec priamo ne[do]týkal... • Medzi mnohými divákmi či diváčkami, sa nachádzala len 7-ročná [!] Ana [ústredná protagonistka!], ktorú daná projekcia asi až natoľko «duševne rozrušila,» že už nič skrátka nebude také naprosto ideálne, ako tomu bolo zrovna tesne predtým; inými slovami povedané: dotyčný protagonista → Monštrum, stvárnený Borisom Karloffom, ňou tak mimoriadne, a k tomu i naozaj extrémne zarezonoval, až by som abnormálne len podotkol, že najmä celkovo o-t-r-i-a-s-o-l, čo inak predstavovalo i hlavný prím naprieč týmto obzvlášť pomalým a komorným, španielskym »,majstrovským dielom,« ktoré sa teda absolútne nikam ani akosi nijako extra zvlášť neponáhľalo, ba práve úplne naopak: vskutku takmer ani poriadne nepamätám, kedy som naposledy vlastne videl až konkrétne takto pomaly plynúci titul, ktorý nikdy zbytočne ne[pri]tlačil na pílu, že si priam naopak neustále vychutnával svoju náležitú odlišnosť aj v tom ponímaní, že daní predstavitelia sa nazývali rovnakými menami aj prostredníctvom svojich postáv, čo ešte umocňovalo navodiť oveľa viac realistickejšiu atmosféru, potom mi vzápätí pripomínajúcu i tú z kultového Stromu na dreváky. • Ďalej. Už počas úvodných v podobe nápadito spracovaných [animovaných] tituliek, bolo počuť i ľubozvučnú poetickú hudobnú partitúru, ktorá sa i naďalej niesla v podobnom duchu, nakoľko toto ARCIDIELO sa stále nazýva, ako Duch úľa; akési magnum-opus od španielskeho debutujúceho autora Victora Ericea. • Bezchybná montáž a dlhé zábery - dotvárali zvláštny pocit, ktorý sa vďaka majstrovskému stvárneniu: debutujúcou španielskou [detskou] herečkou Anou Torrentovou, stávalo pre mňa rozhodne nezabudnuteľným zážitkom, akýmsi ihneď prevedeným, odrazovým mostíkom, smerujúcim ku Carlosovi Saurovi. • A čo napokon dodať na záver? Pre každého diváka to určite nie je automaticky hneď určené, len pre tých najvnímavejších. ()
Pocitově odvyprávěný příběh, kde vše zústává v náznacích, ale přitom to do sebe krásně zapadá. Lze to vnímat metaforicky i konkrétně, jako pohádku i drama z válečných let. Prolnutí s filmovou projekcí Frankensteina tomu dodává nádech archaických časů kinematografie, jako je tomu například v Tornatoreho Bio Ráji... ()
For ME 83% ()
Na takovéhle krásně pomalé melancholické filmy jsem kdysi dávno k smrti rád chodíval meditovat do pražského Ponrepa. Tenhle je navíc zajímavý tím, že v něm hraje svou první roli moje nejmilejší dětská herečka filmové historie Ana Torrent. Nevím nakolik ještě dneska může podobný příběh někoho vážně zaujmout, dušezpytné vzpomínky na holčičí venkovské dětství, poznamenané letmými doteky doznívající španělské občanské války (ukrývající se republikán), jsou myslím dneska pro většinu lidí zoufale neatraktivní. Mě ale i po letech tenhle zádumčivý a smutně poetický film vždycky znovu potěší. ()
Herecký výkon malej Any Torrent, sa môže bez problémov zaradiť k veľkým zárezom detských hercov do svetovej kinematografie. Komorný príbeh, ktorý nepojme každý, ale malá slečna vie vtiahnuť do deja. Nebyť jej famózneho prevtelenia sa do naivnučkej osôbky, nebol by som k tomuto filmu taký zhovievavý. ()
Klasickej "ponrepáckej" film - uměleckej, krásnej, ale děsně pomalu plynoucí (což nemusí být ovšem na škodu, záleží případ od případu, film od filmu, člověk od člověka, nálada od nálady a milion dalších věcí), nicméně co tady zmínilo více lidí, má to naprosto mimořádnou kameru, která tu dominuje nad vším ostatním...co záběr, to malé umělecké dílo, jedno jestli detail tváře any torrent, černé kočky, nebo velký celek opuštěné krajiny, domu, železnice, vlaku, čehokoli...obrazově prostě vynikající a působivé...o to absurdnější je fakt, že z těch pár ocenění, co film získal nebylo ani jedno za kameru. ()
Nádhernou kamerou nasnímaný téměř magický film o dvou malých holčičkách a jejich zvláštním světě. Překrásné. ()
Přiznám se, že jedinou pohnutkou, proč jsem tento film chtěla vidět, byl jeho název (je převzat z knihy o životě včel od Maurice Maeterlincka, který sousloví "duch úlu" použil k pojmenování mocné, tajemné a paradoxní síly, kterou se včely řídí a poslouchají a kterou lidský rozum nikdy nepochopí - dík Wikipedie:). Snad až moc dokonalý film. Vnímám ho určitě jinak než ti, co film viděli v 70. letech; politický kontext, ač je silně zdůrazňován, ráda přecházím a soustředím se spíš na poetickou rovinu. Skvostná kamera, sledování je požitek; musím kameramana Luíse Cuadrada za jeho práci upřímně obdivovat. Už v době natáčení totiž trpěl oční chorobou, která postupně vedla ke slepotě (nakonec v roce 1980 spáchal sebevraždu). Určitě nezůstanu u jednoho zhlédnutí, pro tyto subtilní filmy mám slabost. ()
Někdy člověk objeví skutečně krásné perly. Tady je nádherně vidět, jak není "Frankenstein" pouze alegorií, ač jí zároveň je. Tenhle film ukazuje, že sami chceme něco, co nemůžeme dosáhnout, anebo je toho možné dosáhnout způsobem, který není tradiční a který se ostatním nemusí zamlouvat. V tomhle je nesmírná síla snímku. ()
Plně se ztotožňuji s citlivým komentářem Aidanovým. Duch úlu je mnohem více působivý jakožto obraz dětského světa, který ze své podstaty překypuje fantazií a magickými zvláštnostmi, než jako odkouzlená politická alegorie. A to z prostého důvodu. Zatímco rovina dětského prožitku, uvedená pohádkovou formulkou "Bylo nebylo...", je ve svém záhadném symbolismu otevřená mnoha různým výkladům, tudíž v zásadě nevyslovitelná a "nekonečně účinná", rovina alegorická je omezena jediným čtením, jediným možným výkladem, tudíž vyslovitelná a nesrovnatelně chudší. Značná část Duchovi nevšední krásy spočívá v zamlčenosti a tajuplnosti, zkrátka v nezodpovězených otázkách, jejichž kouzlo se však s alegorickým čtením logicky vytrácí, podobně jako když v dospělosti přicházíme o schopnost spatřovat svět s upřímným dětským zaujetím a úžasem, v plnosti významu, kterou dítě zakouší i přesto, že zrovna nerozumí všemu, co se kolem něj odehrává. Jako bychom si někde v koutku duše uvědomovali, ač navenek to přiznáváme neradi, že dítě kdysi vídalo svět správněji, přirozeněji než my a tato tušená ztráta, k níž se v jistém smyslu vztahuje scéna s "oslepenou" školní figurínou, v nás probouzí hluboký a neutišitelný žal. Jak jinak si vysvětlit, že filmy o dětech, které jsou určeny dospělému publiku, jsou do jednoho obestřeny onou zvláštně dřímotnou melancholií, Ducha úlu nevyjímaje? Přiznejme si, že svět na dítě doléhá jaksi těsněji. Pro dítě je všechno nové, neboť se v každém okamžiku nově probouzí, probouzí do nové hry. Svět s dítětem vstupuje do úzké vzájemnosti. Noční stíny jsou delší a tmavší, oheň zářivější, studna hlubší, hory vzdálenější. A v osamělých, opuštěných domech skrývají se dávní duchové. Dítě toho méně namluví, zato více zpozoruje. Tak i v Duchovi úlu se řeční málo, pokud vůbec. Spíše se v tichosti a nespěchavě prodlévá. Na krajině, fotografiích, dopisech, tvářích, na rozličných površích a tvarech, které by stálo za to omakat. Na všem, co se dorozumívá blízkostí a hlubokým smutkem zároveň. Tato vábivá intimita věcí, jež se zrcadlí v jejich patině a stárnutí, je pro Ducha úlu velmi příznačná. Jako by se fascinace smrtí, kterou v hlavních hrdinkách podnítí Whaleův Frankenstein, nepromítala pouze do vnějších situací (pokus o zardoušení kočky, hra na mrtvou, uskočení před vlakem na poslední chvíli...), ale také do všudypřítomného dojmu pozvolného rozkladu a rozpadání, který promlouvá nejen z prastarých ruin v návětrné pustině, nýbrž také z chodeb a pokojů rodinného sídla - pomyslného to středu dětského světa i vyprávění. Rodný dům podněcuje a drží pohromadě střípky nahodilých vzpomínek – tu na vůni, tu na zvuk -, z nichž je celý film seskládán po vzoru neúplné, náznakové mozaiky. Vzpomínky, pocity a šelesty jsou v blednoucích stěnách domu doslova uvězněny jako v temnotě úlu, kterým zní "věčný bzukot" a rej lidské přítomnosti. Titulním duchem jsou nakonec možná právě ony; vždyť i žlutavá okna, kterými do poloprázdných místností proniká bledé, přízračné světlo, oplývají vzorem včelí plástve... () (méně) (více)