Vojtěch, Called Orphan
Režie:
Zdeněk TycKamera:
Jaromír KačerHudba:
Martin SmolkaHrají:
Petr Forman, Barbara Lukešová, Jana Dolanská, Vlastimil Zavřel, Jiří Hálek, Břetislav Rychlík, Jaroslav Mareš, Petr Popelka, Eva Holubová, Radim Špaček (více)Obsahy(1)
Neambiciózní" balada (ve smyslu důrazu na dějovost, na kritické hodnocení světa a jeho konfliktů), zaměřující se na základní hodnoty a pravdy lidské existence. Vypráví příběh Vojtěcha, člověka až živočišně přímého, neschopného se přizpůsobit vztahům a zvyklostem venkovského společenství. Vojta bojuje v prvním poválečném roce (1946) s celým světem o svou svobodu a nezávislost, o svou lásku... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (51)
Vrhla jsem se na 60. léta. Co že to plácám, když tento film je z roku 1989? Myslím tím to, že Vojtěch, řečený sirotek je svým stylem 60. letům a nové vlně dost podobný a inspirace je znát. Krásná kamera i hudba, Petra Formana nelze než chválit, na jednu stranu by se měl takový tvůrčí počin obdivovat, protože je TAK jiný než soudobá tvorba, ale co z toho, když vás to na poetickou notu naladit nedokázalo a docela vás to nudilo? ()
Krásný, ale dnes už nemožný únik někam mimo čas. Platí to o hlavní postavě i o režisérské metodě. Šlechtit 60. léta nemá smysl. ()
I když do Kina na Granici jsem jel především za Polskou kinematografií, rozhodně jsem si pečlivě pročítal i českou sekci a být třeba fanoušek Švankmajera tak si pošmáknu, ale to já nejsem a tak jsem si vyhrábl tento klenůtek, který mě hodně dlouho unikal, aby ne, když po naše televize snědl asi prášek neviditelnosti, nevadí takhle jsem ho mohl alespon vidět v překrásným kině Theater. Já se asi 6x díval na filmošku Zdeněka Tyca, jestli nemám vlčí mlhu a jedná se skutečně o debut, protože dostat do filmu takovou lidskou bezprostřednost přes Pétu Formana a jedinečné krajinové záběry, to je silná profi práce. Je jasný, že Zdeněk Tyc šedesátkovou vlnu má nakoukanou hodně pozorně. Svoboda, souznění s přírodou, smutně veselý příběh, ukazující hnus i krásu lidských povah. Fenomenální výkon Petra Formana a je režijní mistrovství Zdeňka Tyce, ozářilo mou kino graniční misi pěti hvězdičkama a nezapomenutelným filmovým zážitkem. ()
Velkému umění v české kinematografii ještě neodzvonilo. Asi bych nenapsal nic chytřejšího než uživatel Vitex citující pana Králíka z Letní filmové školy... ()
Černobílá tesknota, dvojité minulostní echo. Potenciál na rozdírání duší to má, ale přesto se to mého masa nedotknulo. Stála jsem za výlohou a sledovala zrcadlení ve vodě, ale nějak mi bylo jedno, co je skutečnost a co jenom obraz na vlnách. ()
Tak takhle vypadá jeden z údajně nejskvělejších debutů. Ale konečně, proč neocenit volné pokračování zlatých šedesátých, když se to umí i dvacet let po té. Džusový román Feniče navazoval jen na hereckou metodu, Vojtěch je v mnohém důslednější a akceptovatelnější. Nicméně mámení vyvolané tímto dílem přivedlo později Tyce zřejmě do naprosto nezáviděníhodné situace plné očekávání a on logicky nemohl svou kariéru postavit jen na kopiích let minulých a - pro některé bohužel - v dalších letech pokračoval ve své vlastní současnosti. ()
Nevybavím si jiný český film, kde by bylo tak hluboce (a přesto lehkou rukou) vyjádřeno sepjetí člověka s krajinou, tedy něco, co si obvykle spojujeme kupříkladu s filmy Andreje Tarkovského a jiných mistrů duchovního filmu. (Rovenského Řeka staví mezi Člověka a Přírodu hřích.) Kolik toho stihne sdělit, kolik vůní a barev (třebaže černobílý) stihne evokovat již mistrovský úvodní záběr! Pozvolná jízda z pokoje do pokoje, kolem okna se spící záclonou, kolem zavinuté intimity lastur a oblých kamenů na desce leštěného stolu, tam někde dávno, kdesi ve městě. Zrcadlo v průhledu. Postel. Dívka v bílém. Teď procitá pod záplavou šeříku, přikládá si jej na tvář. A její smutný hlas ševelí za oponou: "...Pacienti nesmějí číst, Anežko." Když v následující scéně vychází Vojtěch na svobodu, sledujeme jej v dlouhém a mlčenlivém sledu výjevů, v nichž se raduje z volnosti a zdraví svět; hladově nastavuje tvář slunci, rozjařeně pobíhá po louce, vstupuje do rybníka, nábožně přikládá tvář na vodní hladinu, ulehá ke spánku pod starý strom, v pěsti svírá trs trávy... Jak si povšiml již Chris Marker, sám velký filmový básník, zatímco v amerických žánrových filmech převažuje člověk proti obloze či obloha samotná, u Tarkovského shlížíme na hrdiny, kteří se stávají součástí pozemských živlů, kteří se radují z kontaktu se Zemí a životem. S vodou, vysokou trávou, blátem... Nová vlna, na níž Tyc s úctou navazuje, kdysi přinesla (navrátila) do českého filmu závan čehosi podobného. Zatímco budovatelské filmy 50. let viděly budoucnost v nepolapitelných výšinách a zobrazovaly křečovitě nereálné, ideální figury, intimní poetika mladého filmu přesunula optiku zájmu směrem dolů, nazpět ke člověku, kterého je možno uvěřit, snad i potkat, poznat se v něm, neboť stojí nohama pevně na zemi a společně se zemí také prožívá rozmary času. Nepochopení, náhlý příval vzteku, nezkrotnou živočišnost, touhu, lásku... Vojtěch, řečený sirotek není dokonalým filmem, to jistě ne, ale krásným a hodným zájmu zcela určitě. Děj je prostinký, jak už to u básní bývá, jen taková pomocná nit, aby se divák příliš nezasnil (nebo je to naopak?). Myslím, že kdo má rád Vávrovu Romanci pro křídlovku, snadno podlehne i náladě vojtěchovské balady. A možná... možná už nikdy nezapomene na éterickou Anežku čtoucí si pod jabloní, vůni sena a čerstvě naštípaného dříví, která se nad filmem pokojně vznáší, chladivou něhu jihočeských rybníků a labutě a rozvlněné rákosí či Anežčinu a Vojtěchovu společnou jízdu na loďce, zatímco v hladině se odráží celý vesmír. Protože přišla, přišla, přišla... ()
Překvapení. A pošušňáníčko!! Iluze poválečných let je dokonalá. ()
Těžko uchopitelné lano. Lano, který fakt vykluzuje, je nestabilní, tvrdohlavé - což nebývá vždy na škodu - a hlavně je vláčné. Vojtově chování navzdory. Kluk je řečený sirotek, protože mu chybí lidská duše, pochopení a totální zápal pro někoho nebo touha po někom. Je to bohém, možná mentálek. Tyc má představu velmi zvláštní, úsměvnou a hyperaktivní, co se týče lidské hloubky a duše. Ale chtělo to něco, co by mi utrhlo hlavu a následně ji odkoplo do brány - co já vím, třeba poznání a pochopení, nesejde na tom-. Neb Petr Forman jest vkusnéé herééc! Pochvala pro něj a facka ku mě za možné nepochopení...bohémům zdar! ()
Jiří Králík (ředitel LFŠ) jednou, když uváděl tento film, řekl, že je to poslední český snímek, který považuje za FILM a že teď konečně po šestnácti letech přichází další - Štěstí. ()
Nejen vizuálně úžasná vláčilovská balada o životě a smrti. Kdysi na besedě Z.Tyc přiznal, že F.Vláčil byl jeho velkým vzorem, což je z filmu patrné na každém jeho políčku. Věděl jsem, že i po letech se mi snímek bude líbit, ale že si ho prožiji opět naplno, jsem ani nedoufal. Barokní šerosvit je oslavou české krajiny a připomenutí české filmařské školy. Krásné po všech stránkách... ()
Na svou dobu velmi neobvyklé, ovšem po stránce čistě režisérské, precizní uchopení tématu. Téma návratu, plného starých křivd i nových nadějí. Bývalý cirkusák pověřený velmi důležitým a odpovědným, hlídacím úkolem, se má stát určitým nástrojem, ovšem jeho energická živočišnost a touha k svobodnému životu je silnější, než cokoli, co se kolem něj děje. A děje se toho opravdu hodně, jsou chvíle, kdy hodnota jedince totálně krachuje. Nepochybný dozvuk let minulých. Cena lidského života ještě stále nestoupla. Jinak je období, ve kterém se snímek odehrává, prakticky k nepoznání. Nekontrolovatelný Péťa Forman s sebou přináší nejen svým příjmením, ale i herectvím atmosféru zlatých šedesátých. Humornou i silně dramatickou. Ony ty absolventské filmy nasazují vlastním režisérům laťky opravdu vysoko, těžko se poté překonávají. ()
Forma na celé čáře vyhrála nad obsahem. Černobílá kamera sice mohla být lákadlem, jenže v rukou Kačera neměla žádné opodstatnění, protože její potenciál zůstal naprosto nevyužit. Pochválit musím Petra Formana, nikdo jiný si pochvalu nezaslouží. Kačerovi by pro příště měli dát do rukou raději lopatu, třeba by s ní zvládl něco lepšího, než s kamerou. ()
Nejpůsobivější je bezpochyby výborná kamera (zvlášť když snímá svět rybníků a rákosí), herecký projev zejména Petra Formana a jeho pytláckých protihráčů a v neposlední řadě strhující hudba. ()
Mnohovrstevnatý příběh, který zaujme už úvodní scénou s dívkou: "Pacienti nesmějí číst, Anežko." Petr Forman skvěle ztvárnil nezakotvenost Vojtěcha, cizince, uprostřed starých známých. Zachycení neutěšeného venkovského prostředí v poválečném období je umocněno černobílým formátem. ()
***** ešte dnes mám pred očami * Blaženkin smútok * čiernobiele labute * Vojtovu živočíšnosť * rybičky * a zasnenú Anežku (z Písku, masa a kostí) ***** ()
Po všech stránkách krásný absolventský film, vizuálně mě snímek nesmírně nadchl a potěšil. Místy úsměvné vyprávění se mění ve smutný příběh Vojtěcha, který se svou povahou, přirozenou živelností a obrovskou životní vitalitou jaksi nehodí, nezapadá do venkovského společenství lidí, jejich vzájemně pokroucených vztahů a pytláctví. Výborná hudba, tklivé tóny klavíru a houslí umocňují pocit osamělosti, touhy po spřízněné duši, souznění s přírodou, potřebě svobody, okouzlení životem i láskou. Petr Forman jedním slovem dokonalý. ()
V naší kinematografii jsem se nesetkal s tak těžce sledovatelným snímkem. U nás přece jenom převažují filmy s dějem než vesnické balady. I přestože je Vojtěch, řečený sirotek plný krasných a atypických záběrů nemohu dát čtyři či dokonce pět hvězdiček, jelikož jsem se docela nudil a z letargie mě dostal až perfektně vygradovaný závěr. 65% ()
Budiž řečeno, že autorem hudby NENÍ pouze Martin Smolka, ale z poloviny i Miloslav Kabeláč - Smolka vybral skladby z Kabeláčova Zrcadlení. ()
A že prý na Novou vlnu nelze navázat, Tyc je jediný, který podal důkaz, že ano a jeho debut musel v době vzniku vzbudit velká očekávání v porevolučních krocích naší kinematografie. Obecně platný příběh jaksi mimo čas a konvence, suverénní a esteticky bohaté filmové zpracování, živočišná postava přesně podána Petrem Formanem, opravdu výjimečný počin v době vzniku, který se spolu s dokončenými snímky jako Pasťák a Archa bláznů stál poslední odezvou této tradice, avšak i tak zůstává trochu ve stínu mnohovrstevnatějších a pro dnešek stále aktuálních (i když dobových) děl. ()