Režie:
Vladislav VančuraScénář:
Karel NovýKamera:
Jaroslav BlažekHudba:
Bohuslav MartinůHrají:
Anna Šklebejová, Petro Birčák, Olena Birčáková, Ester Glücková, Šlojm Herskovič, Hana Bělská, Robert Ford, Ivan Olbracht, Sylvie Havránková, Jindřich AdolfObsahy(1)
Slavný filmařský pokus Vladislava Vančury, jenž využil námětu Ivana Olbrachta, se odehrává na někdejší Podkarpatské Rusi a zachycuje nejen bídu a zaostalost, ale také kypící vášně, vedoucí k nenapravitelným činům. Režisér se pokusil začlenit dobové novátorské postupy, zvláště příběh zbavit zbytečné sentimentality, opíral se naprosto neznámé tváře, které navíc mluvily téměř nesrozumitelným dialektem. Pokusil se rozkrýt složité předivo citového rozpoložení, kterým hlavní hrdinka prochází, dokonce se odvážil akcentovat na počátku 30. let odvážné erotické prvky. Ambiciózní dílo, natočené mimo velké výrobny, však narazilo na nezájem publika, možná zaviněný i sníženou jazykovou srozumitelností. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (26)
Něco jiného (nevšedního) než co bylo do té doby a vůbec v té době natáčeno a vyprodukováno. Konečně se zas do českého filmu dostal folklor a literatura. Viz. např. další podobně laděné a vesmě hodnotné hrané nebo nehanné dokumenty, Úlehlův "Mizející svět" 32', Plickova "Zem spieva" 33', nebo později Weissova "Píseň o smutné zemi" 1937'. Skvělý filmařský projekt, a dnes vysoce ceněný umělecký film, který byl natočen podle námětu od Ivana Olbrachta, který si ve filmu i zahrál, a sice epizodní roli turisty s fotoaparátem. Podkarpatská Rus, Kolčava a údolí Černé riky, byly věrohodné a jak už bylo psáno působily téměř autentickým dojmem, a celý film byl vůbec natáčen na způsob dnešního dokumentárního filmu. O filmu se také často hovořilo, jako o společném projektu tří spisovatellů. Hodnotím za 3.* a to především za ty všecky určitě těžce kočírovatelné neherce, ale také za poměrně kvalitní a ostrý obraz a samozřejmě i kameru. Pěkný baladický příběh ze života prostých lidí. ()
Blbě se čte a blbě se na něj dívá. ()
Okouzlení filmem bylo poutem a znakem, který charakterizoval snad bez výjimky všechny členy levicových avantgard První republiky. V době, kdy se stále konstituovalo filmové řemeslo a o umění se spíše dalo snít (tuto genezi na několik let rozhodil a více do času posunul nástup zvukového filmu), byli mnozí přesvědčeni, že nejsou jen povolanými, ale i vyvolenými (r. 1930 je např. rokem nástupu legendy našeho hraného filmu Otakara Vávry). MARIJKA je plodem těchto snah, úsilím o hledání a vytyčování nových cest. Kouzelník našeho jazyka a tragický národní hrdina druhého odboje Vladislav Vančura patřil také do této početné a rušné skupiny. Dobrý scénárista byl i ambiciózním režisérem. Fenomén Podkarpatské Rusi, exotického území Československé republiky, se v třicátých letech stával stále zřetelněji organickou částí tehdejšího československého vnitřního světa. Zájem vedoucího českého národa nebyl předstíraný; upřímnost a skutečná touha pomoci strádajícímu malebnému lidu byly vůdčími motivy jeho aktivit. Olbrachtova literární předloha umožnila zbraslavskému lékaři mimořádný ponor do tohoto dnes zcela zaniklého světa. Vznikl tak mimořádný hraný film, zdařile prolnutý dokumentárním etnografickým záběrem. Vedle průbojného filmu PŘED MATURITOU tak vzniklo další pozoruhodné dílo, jehož hodnotu v daných dobových kontextech nemohl snížit ani přerývaný Vančurův režisérský rukopis. První režiséři-umělci se tehdy - jak jsem již upozornil - teprve rodili. Filmová vlna třicátých let minulého století která již tehdy dosáhla na mezinárodní festivalová ocenění, je prvním nádechem k velkému rozkročení naší národní kinematografie v letech šedesátých. A krásná rusínská žena, nádherná příroda polonin a bída, tak dotírající na tento nejvýchodnější výběžek Masarykovy a Benešovy republiky, je i odkazem robustního sociálního cítění tří velkých mužů české kultury. ()
Filmy podle předlohy Ivana Olbrachta mám ráda a když je režisérem ještě Vladislav Vančura, roste moje zvědavost přímo úměrně!! Na Marijku jsem byla hodně natěšená, zatím jsem jí neviděla ani neměla možnost mluvit s někým, kdo už měl to štěstí. Jako první jsem vnímala kameru. I když obsazení neherců spíš odpovídalo dokumentárnímu pojetí, kamera byla pojatá umělecký, s citem promyšlená. Obsazení rusínů dodalo snímku zvláštní atmosféru. Tuto autenticitu, ale ne každý ocenil. Nářečí znamenalo pro mnohé jazykovou bariéru. Je třeba vzít v potaz, že do roku 1929 byly všechny filmy němé a diváci uměli mnohem víc předpokládat, vnímat i beze slov. Tuto vnímavost jsme už bohužel ztratili. Pro ty, co jsou navyklí na rychlou akci a jasně dané dialogy může být Marijka nesrozumitelná. Pro mě to byl hodně zajímavý kus naší kinematografie, který hodně vypovídá o životě na Zakarpatské Ukrajině za první republiky. ()
Jeden z filmových pokusů spisovatele Vladislava Vančury je jistě zajímavým materiálem zkoumání z mnoha důvodů – režisér se rozhodl točit v autentickém prostředí Podkarpatské Rusi, obsadil do hlavních rolí neherce a pro umocnění napětí a dynamiky příběhu používal rychlý střih. Neherci často hrají "sami sebe" - jejich pravá jména se často shodují se jmény postav. ()
Přiznám se, že jsem měl problémy vůbec rozumnět kauzalitě filmu, takže se neodvažuji hodnotit... ()
Z respektu k osobě mistra českého slova Vančury nakonec hodnotím takto. Po tvůrčí stránce až revoluční, ponechání silného dialektu, který diváka při monolozích nutí skoro až k dedukci, skvělé záběry krajiny a zobrazení podkarpatského folklóru v několika podobách i takové zdokumentování zručné řemeslné práce, také skvělé herectví domorodých horalů a celkově velmi slušné drámo. Technicky trochu slabší s až naivními střihy (z dnešního pohledu), k hlubšímu zamyšlení stojí i postavy Židů, zvolený obraz je nejspíše reálný, nicméně trochu kontroverzní, zvlášť když v Německu byly již antisemitské myšlenky naplňovány v praxi. I dnešní divák si to může přebrat všelijak. Osobně bych uvítal více prostoru pro samotnou Marijku, jejíž představitelka se mi líbila a bylo vidět, že do drsná krajiny i tohoto živobytí jednoduše patří. "Já toto znaju...". ()
Najväčším prínosom filmu je jeho autenticita. Žiadni herci, žiadne kostýmy, žiadne umelé stavby či kulisy. Reálny obraz života v Podkarpatskej Rusi, ktorý sa snažili autori oživiť nejakým zaujímavým príbehom. Myšlienka to bola iste dobrá, ale bohužiaľ, nepodarilo sa im to. Veľkým nedostatkom je nezrozumiteľnosť dialógov. Napriek tomu, že divák príbeh aj tak pochopí, ostáva v ňom pocit nedokonalosti a následne aj rozladenia. Vyvrcholenie v záverečnej scéne je tak bez silného pocitového zážitku - a to je na veľkú škodu, pretože práve táto scéna by si to zaslúžila. Váham s hodnotením, celkom na štyri hviezdičky to nie je, ale prihliadnúc na rok vzniku, autentičnosť prostredia a príbehu, predsa pridávam jednu hviezdičku naviac. ()
Třetí režijní práce Vladislava Vančury, známá pod sloganem film tří spisovatelů, je dílo plné protikladů. Vedle Vančury se na celém projektu podíleli ještě Ivan Olbracht (námět) a Karel Nový (scénář). Když se v létě roku 1933 tato trojice vypravila natáčet exteriéry na Podkarpatskou Rus, byl konečný výsledek očekáván s velkou zvědavostí a nadějemi. Olbacht, skutečný znalec tohoto drsného kraje, se pokusil zachytit na pozadí příběhu o potrestané nevěře vesnické krásky prostý obraz vesnice v ryze dokumentárním charakteru. Vlastní děj byl na úkor obrazové složky odsunut do pozadí a tak opravdu jedinou přetrvávající hodnotou tohoto filmu zůstává citlivé kameramanské umění Jaroslava Blažka a působivý hudební doprovod Bohuslava Martinů. Do hlavních rolí byli obsazeni neherci, vybraní přímo na místě natáčení. Film při své slavnostní premiéře zklamal diváky a naopak potěšil kritiku, která byla příjemně překvapena čistě nekomerčním přístupem tvůrců (Filmově se dívat, Vpád umění do českého filmu, Nevšední z nevšedního). Tehdy však rozhodoval divácký úspěch a neúspěch, který Vančuru pronásledoval po celou jeho filmovou dráhu. Vedení společnosti A-B pak nechtělo v dalších letech riskovat podobný komerční propad a doporučilo Vančurovi zkušeného technického praktika Václava Kubáska, s nímž ho pojilo blízké osobní přátelství. I přes stále se zvyšující časovou propast tvoří MARIJKA společně s Plickovým mezinárodně oceněným folklórním dokumentem Zem spieva a Úlehlovým Mizejícím světem cennou součást domácí kinematografie, zachycující prostředí a obyčeje zanikajících kultur. Na tuto tradici pak mohl v šedesátých letech navázat mladý Karel Vachek svou absolventskou reportáží Moravská Hellas. ()
větší estetickou a dokumentární hodnotu mají třeba Píseň o Podkarpatské Rusi neb Jaro na P. R. ()
Oceňuji použití neherců. Ono by to asi ani jinak nešlo, vždyť je takřka nemožné představit si v rolích Petra, Danila, židovského kupce, Oleny nebo Marijky některé z prvorebublikových herců a jejich melodramatický herecký projev! Ti neherci naproti tomu nebyli vůbec špatní! Neškodilo by opatřit film titulky, protože ne každý rozumí rusínsky nebo jidiš a tato jazyková bariéra uškodila filmu i v době jeho vzniku. Marijka nevěrnice má pro mne hodnotu především jako výpověď o Podkarpatské Rusi, tomto svérázném, nádherném kraji, ale dokument to není. Mám pocit, že film uvízl kdesi mezi dokumentem a hraným filmem. V tom lepším mi připomínal filmové dokumenty mého milovaného Karla Plicky, na něj ale bohužel nemá! - - Přesnější by bylo 3,5. ()
Na svoji dobu určitě něco neobvyklého, líbily se mi některé záběry. Ale jinak mě neherci a "příběh" moc nebrali. Navíc se ani nedivím, že to nemělo úspěch, bez titulků bych tomu těžko rozuměl. ()
Nebudu si nic nalhávat, pokud by se mi ten film nehodil k maturitě, ani prstem bych o něj nezavadila. Ani samotné dílo Olbrachta mě nijak nezaujalo, k Vančurovi jsem si prozatím cestu taky nenašla, přesto jsem se dívala. Ten dialekt je opravdu hrozný, ještě že k filmu dali titulky. Příběh samotný mě moc nezaujal, znala jsem jej z hodin češtiny. A vykreslení dobové krajiny? No to mě opravdu nezajímá... Pro mě ten film byl docela ztráta času, díky bohu že to trvalo jen lehce přes hodinku. ()
Jak píše sportovec ****, bylo okouzlení filmem poutem a znakem, který charakterizoval snad bez výjimky všechny členy levicových avantgard, avšak nejen naší První republiky, jak dodává, ale významu filmu pro úspěch levicových hnutí se tehdy věřilo na celém světě. A také většina protagonistů se ve filmu angažovala, byť třeba jen teoreticky. Vančurou zpracovaný Olbrachtův román mi přišel jako skromný Tichý Don, a to nejen pro stejné jméno hrdiny, který se rovněž snažil odčinit ženinu nevěru. Líbilo se mii též závěrečné gesto odpuštění a zatracení při podávání a přijímání jídla. ()
Pokud jsem se podivoval, proč jsou Vančurovy filmy, na rozdíl od próz, neznámé, dostal jsem s pomocí Marijky nevěrnice odpověď. Již při čtení scénáře, jenž vzešel z Olbrachtova pera!, jsem si říkal, že příběh je nezajímavý, banální a plytký. Těšil jsem se tedy, jak si s námětem poradil Vančura a nutno dodat, že neporadil. Snímek je viditelně ovlivněn ruskou avantgardou, ovšem montáž, za níž je např. Vertov vyzdvihován, se v Marijce naprosto míjí účinkem. Expresivní kamera působí rušivě a často není ani při rozhovorech jasné, proč, kdo, s kým a jak. Rapidmontáž vyvolává maximálně žaludeční nevolnost. Navíc je dík ní, ale nejen dík ní, snímek nesourodý, roztříštěný a již tak chabý scénář se rozpadá do něčeho, co by se dalo nazvat experimentem, kdyby se však o experiment štáb kolem Vančury snažil. Vše podtrhují tragické postsynchrony. Vím, Vančura na snímek neměl právě mnoho peněz. Vím, pokus o zprostředkování prostředí Podkarpatské Rusi mohl být velmi zajímavý. Ovšem filmařské řemeslo zde pohledat. Omluvy typu, je to zajímavý snímek postihující dobu, mi přijdou bezpředmětné. Protože Vančura s Olbrachtem se pokusili postihnout svou osobitou poetiku, a nepovedlo se. ()
Marijka nevěrnice, kolem názvu filmu Vladislava Vančury a Ivana Olbrachta se ze všech směrů line ostrý zvuk jménem avantgardní. To slovo mi přijde příliš formalistické a slouží jako záplata. Vančura byl novátorem! Hořel pro sociální rovnost a pokroku se nebránil a viděl v něm možnosti. Olbracht byl podobného ražení. Film Marijka nevěrnice byl z uměleckého hlediska ctižádostivý projekt a filmařské technické nedostatky nelze přehlédnout, ale nejde o závažnou poruchu a poetické vlnění se mísí s odvahou a víceúrovňovou přímostí. Oříškem je rusínština, jakási směsice ruštiny se srbštinou, ale ten je v dnešní době rychle odstraněn zapnutím titulků. Marijka nevěrnice klame svým názvem a partnerská krize je jen prostředkem k formálnímu vylíčení zaostalosti kraje a tvrdého životního údělu jejich obyvatel. Hlavní postavou šuhajovské balady je prostý, a v dobrém úmyslu i čestný, dřevorubec Petro Birčak (zajímavý Petro Birčák). Všeobecně neodbytná tíživost je posílena nešťastnou náhodou a zvykovým finančním oběhem. Ideální líheň loupežníků, lapků a banditů! Na první místo se staví touha po přežití s kapkou lidské důstojnosti, urovnání vztahů je daleko za vším existencionálně hmatatelným. Hlavní ženskou postavou je Marijka (pohledná Anna Šklebejová), Petrova manželka. Krušné životní podmínky dokáží přinést tápání a trucovitost a následky se stávají kalamitou. Výraznější ženskou postavou je Olena (Olena Birčáková), Petrova matka a morální hlídač počestnosti rodinné. Důležitou postavou je keron Herzán (Herzán), předák vesnických dřevorubců. Výsostné postavení dodává kuráž k povýšenosti, hulvátství a nenasytnosti. A každý odpor zaslouží trest! Důležitá je i židovská komunita v rozpolcenosti stavu skutečnosti. Na jednu stranu proklínaná pro lpění na finančním urovnání, na stranu druhou nejsnadnější cíl ničivé vlny frustrace a nespokojenosti bez ohledu na příčinu. Je zde po novém obzoru prahnoucí krčmář Glück (Glück), jeho mladá důvěřivá dcera Esterka (Ester Glücková) a její snaživý ženich Šlojm (Šlojm Herskovič). Je zde opatrný krčmář Rosenthal (Rosenthal), jeho k útěku do zaslíbené země upnutá dcera Chava (Hana Bělská) a její snoubenec Icko. Z dalších rolí: Petrův neblahý kamarád Danilo Ščerbak (Mikola Skira), pokrytecký zástupce dřevařské firmy Hugo (Robert Ford), či Glücka inspirující český turista (Ivan Olbracht). Marijka nevěrnice není klasicky strhujícím filmovým dílem, ani epickým opusem. Má sociálně-třídní rozměry, uchovává krajový kolorit. Nestrká hlavu do písku, na vše se dívá otevřeným pohledem a předkládá příčiny i následky. Hospodářská zaostalost se na jedné straně projevuje těžkým živobytím a chudobou. Na stranu druhou je v takovém uspořádání nejvíce poetiky i skutečnosti života. Přechod k blahobytu, a může být jen pozvolný a dlouhodobý, předznamenává pokrytectví a záludnosti chování. Vančurova poetika má šarm a já jsem s jeho filmem, byť má své mouchy, spokojen. ()
Vzhľadom na fakt, že Marijka nevěrnice bola natočená v Podkarpatskej Rusi s nehercami skutočne pochádzajúcimi z tejto oblasti, z dnešného pohľadu sú dialógy značne nezrozumiteľné. To však vôbec neprekáža samotnému filmu, ktorý je napriek tomu úplne pochopiteľným, a to najmä vďaka dostatočne expresívnym hereckým výkonom a vydarenej réžii. Za najväčší klad snímku však nanešťastie nepovažujem nič z oblasti filmu, ale jeho vysokú výpovednú hodnotu o dobe, v ktorej bol vyrobený. ()
Film stoji za videni hned z nekolika duvodu. Ten nejvetsi je ukazany folklor z mezivalecne Podkarpatske Rusi, pestrost pouzitych jazyku a autenticke prostredi. Jako Vancurovy Nasi furianti ma film velke mezery v technickem zpracovani. Asi jen maloktery divak porozumi vsem dialogum, i tak se jedna o zajimavou podivanou. ()
Setkání horalů a filmařů při spolupráci, ve které jedni řemeslně výrazně pokulhávají. Řada výborných formálních nápadů. ()
Český film zo Zakarpatskej Rusi - zdalo sa mi to zvláštne, kým som si neuvedomil, že česká inteligencia v medzivojnovom období mala do tejto zaostalej oblasti prinášať civilizáciu. Takže k tomu vznikol aj film, ktorý sa ale sústredil viac na rôzne odvrátené stránky. A na hodinový film ich nebolo málo. Okrem malej nevery a jej následkov je priestor aj na podvody a vykorisťovanie lesných robotníkov a s pokazenou slaninou nie celkom nepodobným slávnemu filmovému krížniku. Hoci film má len niečo cez hodinu, sledovanie s častým spätným posunom mi trvalo vyše dvoch hodín, najmä kvôli jazykovému chaosu a nie celkom zrozumiteľnému scenáru. Slabšie momenty striedajú lepšie a vrcholom je vypustenie priehrady a plavba plťou na divokej rieke. Kvôli tejto pasáži sa oplatí film vidieť a oplatilo sa ho natočiť, to akoby bolo od iných tvorcov. Amatérski neherci neboli problémom, skôr ich zle zrozumiteľné nadabovanie, extra triedou bol starý Žid rozprávajúci nemecko-česko-rusínsko-neviemakou hatlaninou. Židom to film celkovo natrel naplno, dnes by takéto niečo dostalo stopku už v zárodku. –––– To je robota s babami! Jak chyžu zbudujime? –––– Žena ho podvádí. Pride do domu, ta je zabije. To še stava... –––– Proč? Protože je to zvíře. Protože je zde vlčí zem. Protože v Karpatech je ještě středověk! ()