De vierde man
The Fourth Man
The 4th Man
Režie:
Paul VerhoevenScénář:
Gerard SoetemanKamera:
Jan de BontHudba:
Loek DikkerHrají:
Jeroen Krabbé, Renée Soutendijk, Dolf de Vries, Thom Hoffman, Geert de Jong, Hero Muller, Filip Bolluyt, Hans Veerman, Erik J. Meijer, Reinout Bussemaker (více)Obsahy(1)
Uzavřený homosexuální spisovatel Gerard (Jeroen Krabbé), podezřívá svou bohatou bisexuální chlebodárkyni Christine (Renée Soutendijk), že možná zavraždila své tři předchozí manžele. Gerard nenávidí svou homosexualitu, ale nedokáže odolat, aby nesvedl mladičkého milence Christine, kterého jí odloudí, i když se domnívá, že by se mohl stát její čtvrtou obětí. (Hans.)
(více)Recenze (31)
Solidní Verhoevenova evropská přípravka na Základní instinkt. Škoda že mu ke konci docházejí všechny trumfy a i ten nejpomalejší divák musí být o krok napřed. 70% ()
Christine is young, beautiful and rich. Her three husbands all died tragically. It's time for Christine to find her fourth man. Čtvrtý muž je posledním snímkem Paula Verhoevena, než začal natáčet hollywoodské filmy (Maso a krev, Robocop, Total Recall, Základní instinkt, Showgirls, Hvězdná pěchota, Muž bez stínu)... a snímkem ve své nejednoznačnosti a problematičnosti co do žánru vskutku geniální (ten film se jenom tváří, že je to nervydrásající thriller, ve skutečnosti to je černá komedie par excellence). Příběh o ženě vamp, jejíž manželé umírají při nešťastných nehodách, a o homosexuálovi, kterého svede (čtvrtý muž - homosexuál) a který s ní zůstává dál kvůli tomu, že má brzy přicestovat její velice pohledný přítel (žeby nakonec on byl čtvrtý muž po třech mrtvých manželích?), je jednak stylistickou poctou filmům noir (název Čtvrtý muž odkazuje na snímek Carola Reeda Třetí muž) a narativní hrou s divákem, jako tomu bývá zvykem u mistra Alfreda Hitchcocka (jehož filmy jsou zde okatě citovány, od Psycha po Ptáky a ještě dál). Hustá thrillerová atmosféra, podpořená bolestivým střihem a až lucidní kamerou Jana de Bonta, se zde mísí s přebujelou pokleslostí (skutečně přípravka na Základní instinkt: soulož a zrcadlo, motiv voyerství a bisexuality... akorát femme fatale se sekáčkem na led vystřídala femme fatale s nůžkami) a záměrně lacinou symbolikou (rámování scénou s pavoukem, provokativní náboženské aluze campovější než v Robocopovi...). Verhoevenovský herec Jeroen Krabbé (Spetters, Oranžský voják) zde podává asi svůj zatím nejlepší herecký výkon muže, u nějž dokáže věrohodně ztvárnit dvě stránky (tu, kterou vystavuje před svými posluchači - zdánlivě sebevědomého a šarmantního show-mana, a tu, která je plná pochyb a freudovských snových vizí - vrcholem je kastrace), Renée Soutendjik si svůj part náramně užívá a její přehrávání má svůj důvod. Sice Čtvrtý muž nedokáže divákovi "vyšukat mozek z hlavy" jako Základní instinkt, i tak jsem si ale při sledování říkal, jako kdyby film natočil De Palma nakažený Verhoevenovým obskurním smyslem pro humor a erotično... což je asi ta největši pocta, jakou se dá hitchcockovskému filmu vzdát. ()
Dějová průhlednost není něco, co bych tomuhle filmu vytýkal. Konec konců, tvůrci zápletku kompletně prozradí už v plakátovém sloganu "Christine is young, beautiful and rich. Her three husbands all died tragically. It's time for Christine to find her fourth man." Tenhle film fascinuje hlavně Verhoevenovým úchyláctvím, dostávajícím odpovídající prostor ve vizích hlavního hrdiny, kterým je alkoholu holdující bisexuální spisovatel, neschopný už rozlišit, co je reálné a co je jen výplodem jeho fantazie. Když nemá noční můry, pronásledují ho vize plné symbolů, se kterými se později opravdu (opravdu?) setká. Tady režisér popouští uzdu své zvrhlé představivosti a v plné síle ji přenáší na diváka. Trošku mi vadí jen nepříliš vygradovaný a málo překvapivý závěr. ()
Paul Verhoeven tentokrát tajemně. Poprvé zkouší svůj smysl pro násilí a nechutnosti plně podřídit atmosféře - temné, noirem napuštěné atosféře, která si v první polovině pěkně přichystává půdu pro případný fikce/skutečnost mindfuck. Bohužel v polovině druhé se film odkloní, trošku prozkoumá sexualitu hlavní postavy a pak jen dostojí svému názvu "Čtvrtý muž", aniž by s divákem jakkoliv zametl, nebo jej nad očekávání uspokojil. Musím říct, že to na mě působí jako zklamání, nač tedy ty úvodní živé představy zasahující do reality? Možná se režisér chtěl raději věnovat postavám, resp. postavě, než dějovému konstruktu, jako správný krok to však nevnímám... 6/10 ()
„Je ve velmi špatném stavu…“ – „Mrtev?“ – „Ano.“ Verhoevenovu holandskou verzi Základního instinktu dělí od té hollywoodské 9 let. Srovnání není úplně jednoduché, De Vierde man sice mnohé předznamenává, ale zároveň je silně svůj (což předznamenávají už tolik říkající úvodní titulky). Diváka totiž ani tolik neprovokuje režisérovými libůstkami, tedy nahotou a krví, jako spíš otázkou žánru. V holandském snímku se totiž ve velmi zvláštním poměru střídá thriller s černou komedií, která ještě navíc místy chytá lehce sebeparodický charakter (to, co se na první pohled může zdát jako lacině amatérské/nezvládnuté, ve skutečnosti pomrkává po divákovi, třeba takové scény s traverzou, lvem či „vyklouznutím“). A pak jsou tu ty divákovy pochyby vyvolávané spisovatelovými představami a sny, ve kterých ho jeho podvědomí spolu s postižením prací ve vizualizované podobě Panny Marie drasticky varuje (je však před čím?). Ale ten náboženský motiv, nahlížen škodolibou optikou, mě kupodivu bavil (stejně jako vyloženě kacířská scéna s „ukřižovaným“). Aby toho nebylo málo, nechybí zde také různé podoby sexuality, které se však cestou do USA přetavily pro zámořské diváky v „přijatelnější“ podobu (např. scénu, jak Michael Douglas olizuje jinému štramákovi ehm, nejen ucho, by asi americké publikum tak úplně nevítalo). Všechny ty detaily hlavní dějové linky do sebe sice postupně zapadnou (klíč, prasata, domácí filmy), ale za cenu rozptýlení thrillerové atmosféry. Přiznávám, že napoprvé jsem nebyl na tuhle žánrovou podívanou zcela připravený, a přestože jsem nespustil oči z obrazovky, nepodařilo se mi film vychutnat natolik, aby to bylo na plný počet. Proto dávám prozatím silné 4* a uvidím po další projekci (o kterou si tenhle film přímo říká). P.S. Jo a Gerard je „bi“, Christine „hetero“, toliko ke zdejšímu nepřesnému obsahu. „Krásný způsob jak zemřít.“ – „Je něco, jako krásná smrt?“ – „Umřít v posteli, tomu říkám krásné.“ ()
Ako tieto uchylarciny nemusim, tak od tejto som nemohol odtrhnut oci (ok, pri etude pre noznicky a pindura som si ich zakryl :) ). Verhoeven je totiz okrem psychopata fakt fantasticky reziser a rozpravac. Super forma, elegantne mrkanie na Hitcha, paradni herci, viacvrstevny pribeh. Je to ako keby niekto nafetovaneho Cronenberga pustil z retaze. 8/10 ()
Nechápu, jak jsem si tohohle Verhoevena mohl nechat tak dlouho unikat. Po formální stránce výsostně umělecký film - kompozice, barvy (červená hraje prim), smysl pro detail, výtvarná kamera, hudba. Téměř každý obraz by se dal zastavit a mohl by sloužit jako umělecká fotografie. Surrealistický nádech - sny, symboly, prolínání se skutečností, odkazy - by sám zasloužil rozsáhlý komentář. A samozřejmě erotika a sex (Freud by si smlsnul) - voyerství, sadismus, masochismus, zbavení mužství (pozor, nikoliv kastrace, ale penisu), promiskuita, homosexualita, bisexualita, sebeukájení... Střídmé, ale o to intenzivnější násilí je plné krve, bolesti a umírání. Samotný příběh je plný chladu i vášně. Vlak, hotel, město, hřbitov, kobka, bouře, sex a tři urny... pro mne daleko lepší než Základní instinkt. A jistě, Stoneová je kočka a v Instinktu září, leč mně se více líbila Soutendijková v jejím předobraze. Vyhřezlé oko, nahý Kristus, dopitá láhev a zvětšená játra.....skvělé! p.s. titulky s pavoukem jsou samostatným báječným filmečkem. ()
Parádní hitchcockovský noir v kombinaci se surrealistickými vizemi hlavního hrdiny a k tomu malá náboženská provokace. Paul Verhoeven se zkrátka nezapře. Hlavní herecké duo absolutně dokonalé, báječná kamera s úžasnou výtvarnou stránkou, pohrávání si s divákem, tajemno. Opravdu nezapomenutelné. ()
Žeby sa tu Paul Verhoeven inšpiroval Cronenbergom? Dosť možné, takmer po celý čas som sa nemohol ubrániť tomuto porovnávaniu, pričom niektoré scény mi Cronenberga vyslovene pripomínali ako keby boli cez kopirák. Jediné čo bolo iné tak hĺbka rozpitvania pointy a prepracovanosť jednotlivých postáv. P. Verhoeven sa tu nesnažil ísť až do takej hĺbky ako Cronenberg, no zato sa mi snímok zdal prístupnejší a ľahšie stráviteľnejší. Príjemným spôsobom tu evokuje krimi zápletku a postupné rozpletanie záhady okolo nebezpečne krásnej Christine, ktorá je tu navyše šikovne zabalená do tajomného, mysteriózneho obalu na princípe akejsi zlovestnej predtuchy. Na konci sa navyše divák dozvie, kam až môže viesť potlačovaná homosexualita a nezvládateľný chtíč. Veľká spokojnosť. 80/100 ()
Hitchcockovsky laděný (ale jinak typicky úchylný a osobitý) "holandský" Verhoeven, u nějž jsem zpočátku skoro vůbec netušil, o co vlastně ve filmu půjde. Bohužel, když už to někdy kolem poloviny zjistíme, dějově už pak nemá Čtvrtý muž šanci výrazně překvapit. Nicméně díky těm uhrančivě znepokojivým a perverzním snovým scénám a halucinacím si tahle záležitost (mírně) nadprůměrné hodnocení zaslouží. ;) 70 % ()
Neo-noir mindfuck, aký si Verhoeven v takejto forme mohol dovoliť snáď iba doma. Množstvo symbolov a metafor, od tých najjednoduchších prirovnaní (pavúk) až po tie komplikovanejšie (vyzliekanie Krista v kostole). Subjektivizovaný náhľad do prežívania jednej nie zrovna vyrovnanej osobnosti, v excelentnom stvárnení Jeroena Krabbého, mimochodom s otrasným osemdesiatkovým účesom, a to aj po kvázi profesionálnom zástrihu svojej zamestnávateľky. Dej je síce viac menej predvídateľný, na konci ale pripraví jedno-dve prekvapenia. Ide ale najmä o to, ako vyzreto a sebavedomo je v podstate béčkový námet nakrútený a potešia aj postmoderné odkazy, ktoré sú správnym spôsobom upgradeované (masturbácia pri sledovaní milencov cez kľúčovú dierku nepochybne odkazuje na "cudnú" scénu Batesovho pozorovania svojej budúcej obete). ()
Paul Verhoeven často rád šokuje otevřenou nahotou a sexem na plátně, nevyhýbá se tomu ani zde. O cosi víc mě ale možná rozladilo, když se pak během pár tuctových romantických pasáží (ať už v kadeřnictví nebo večer na pláži) dočasně z filmu vytrácí veškerá silná, bizarní a napínavá atmosféra. V těchto naštěstí ne dlouhých částech se Verhoevenovi nepovedlo přikovat mě stejnou měrou oproti zbytku snímku... no bodejť! Když nám pan režisér nechává spolu rozjímat dvě postavy, z nichž obě mi byly totálně nesympatické... dyť on je naprostý úchyl a pro mě odporně „nezajímavý“ muž... a s ní, nakolik se může chlubit svůdným pohledem, to teprve není v pořádku. To si byli vážně souzeni! Nicméně přes jistou pachuť a občas i nějaký ten aspekt, který mi nesedl, jsem si tuhle procházku mysteriózním vyprávěním brakového příběhu vypadlého jakoby z černé kroniky, k tomu s neotřele uměleckým hávem odvíjející se od postavy spisovatele, nejednou i hodně vychutnával. Ve Čtvrtém muži na mě čekala mimo jiné úžasně promyšlená tajuplná hra s indicemi, prostřihy, symboly a jejich pozdějším vypointováním a nejedním překvapením, což já vždycky rád. Už úvodní scény včetně titulků připraví diváka na cosi znepokojivého a tajemného. Scéna jízdy vlakem oplývá silnou atmosférou a precizně vhází diváka do lehce surreální atmosféry vrcholící stále víc přechodem do prostředí červeného hotelu. Hodně se mi líbily i scény autentických jízd kabrioletem zabíraných z různých uhlů pohledů, „mozaika v mozaice“ skrze promítaná rodinná videa s postavami z mladosti na plátně či poetické pohřební prostřihy. Kolem kontroverzního nizozemského režiséra Verhoevena stále přešlapuji hodně opatrně, ale již potřetí ze tří viděných filmů (před tím Keetje Tippel a kdysi Oranžský voják) mu dávám 4* a něco mi říká, že se ještě párkrát setkáme. [75%] ()
Verhoevenova drsná a temná průprava na "Základní instinkt". Jen herci nejsou ani tak hezcí ani charismatičtí. Zato atmosféra by se dala krájet. ()
Gerard je vskutku výstavní exemplář v galerii obvyklých Paulových protagonistů-kreténů, takže příznačný verhoeven-plot, tedy zápletka, která by nemohla proběhnout, kdyby hrdina filmu přemýšlel něčím jiným než pérem, nás tentokrát dokáže zavést do skutečně křivolakých příběhových koutů. Sexy Ježíš ve slipech, rajčatový džus a svatý Josef nakládající lešení, zkrátka opět hrozně zábavná a odvážná žánrovka, kterou je ale těžké vzít vážně, kvůli tý téměř zkapalněný misanotropii, na kterou doplácí jakákoli snaha se navázat na postavy. ()
Európska žánrová špička! Ak chcete namlsať, mám pre vás tri mená: Polanski, Zulawski a Fassbinder. Tým štvrtým a najpodstatnejším je samozrejme sám Verhoeven. ()
Verhoevenove klasické prístupy k neprístupným témam. Veľa sa rozpisovať nebudem, pretože ( a čo je škoda ) nejde pre mňa o rejžovo akosi ťažkotonážne dielo, ako som zvyknutý z jeho neskoršej tvorby, pričom som čakal, že napr filmy s Hauerom, sú už nadčasové, toto asi medzi ne patriť nebude. ()
Paul Verhoeven není tak explicitní jako David Cronenberg, ale přesto dokáže vyhmátnout podstatu člověka a jeho temnou stránku s takovou děsivou krásou, až se vám na to ani nechce koukat. Tohle je přesně ten případ, který je krásně syrový a také brutální, kdy v závěru si láskyplně povzdechnete nad tím, jak krásně to připomíná italské giallo. ()
Asi najplansi a najuchylnejsi Verhoeven. Tie uchylarny - to bol teda sajrajt! 20 % ()
Starší sourozenec Základního instinktu (o podobnostech níže), film tak trochu zapadlý (205 hodnocení zde na čsfd k začátku prosince 2022 není věru mnoho, méně hodnocení z Verhoevenovy filmografie mají z celovečerních filmů už pouze Keetje Tippel, Sprej na vlasy a Wat zien ik?), což mně přijde jako ohromná škoda. Přitom se jedná o klasického Verhoevena. Verhoevena nebojícího se plné nahoty a explicitních sexuálních scén, Verhoevena vysoce naturalistického (SPOILER vyhřezlé oko, ustřiženy penis SPOILER), předně však – a za to bude vždy patřit k mé širší režisérské špičce – Verhoevena přicházejícího s příběhem na pomezí skutečnosti a fantazie, s příběhem otevřenému vícero čtení. Osobně jsem objevil trojici konzistentních výkladů, jimž bych rád věnoval první část svého komentáře. Bacha, odteď se nevyhnu spoilerům! ___ I. a) Je možné, že Gerard nefantazíruje. Možná Christine (Renée Soutendijk; typově velice podobná Sharon Stone) skutečně zavraždila své tři muže (jak jsem slíbil, vracím se k podobnostem se Základním instinktem: opět se nám tedy na scéně objevuje motiv profesionálního spisovatelství, podezřelé sexy blondýny a vraždy manžela), třeba byl Gerard skutečně za svou pevnou víru shůry odměněn a varován před smrtelným nebezpečím, možná je Christine vskutku čarodějnicí, nebo alespoň prokletou, smůlu přinášející ženou. Co vím, Verhoeven je sice ateista a materialista (nevím, kterak jsou na tom v otázkách víry autor knižní předlohy Gerard Reve a Verhoevenův dvorní scenárista nizozemského období Gerard Soeteman; to se všichni Nizozemci jmenují Gerard?!), ale Krista bere vážně, je proň fascinující osobností, dokonce o něm napsal knihu. Proto mně tenhle výklad operující se zázraky nepřijde rozporný, nebo jako ironie. b) V životě lidském o náhody není nouze. Nedivil bych se tedy, kdyby všechna úmrtí, k nimž v tomto filmu došlo (i offsreen) byla dílem nešťastných souher okolností. A Gerardovy „prorocké“ vize a sny a jeho dedukce jsou hříčkou jeho horečně pracující fantazie. Zkrátka nemoc z povolání, šílenství pramenícího z toho, že – jak ve filmu padne – lžete pravdu. Proč ne? Lidem přeskočilo i pro menší nervové vypětí! c) Taktéž se Gerard mohl cítit vinen, jeho podezření vůči Christine je sublimovaným odporem k sobě samému. Proč by se měl Gerard cítit vinen? Předně, z identitárních důvodů – být katolíkem a zároveň homosexuálem zřejmě nebude moc komfortní. Za druhé, a to mně osobně přijde jako pádnější důvod, je to Gerard, o kom nemáme jako diváci pochyb, že intrikuje. To on využívá Christine, aby se dostal k Hermanovi. A pokud je Gerard věrným křesťanem, jak o sobě mluví, musí vědět, že by se takto chovat neměl. Nadto díky jeho chování v autě dojde k osudové autonehodě. ___ II. V druhé a závěrečné části tohoto komentáře bych se rád krátce vrátil k hypotéze vražedkyně/čarodějnice Christine. Konvenuje mi, že své muže vraždí očividně tím, že je filmuje. Indiáni se prý bojí fotografování, fotky dle nich údajné kradou duše. K focení (k tomu být vyfotografován) měl svého času odpor i autor tohoto komentáře, tj. má maličkost, ne že bych sám sobě na fotografiích nelíbil (i když se na fotkách neumím tvářit, mám předkus), spíše mě děsilo to zvěcnění, uzavření (zakonzervováni) do přítomně chvíle. Určití teoretici (nepletu-li se, tak kupř. R. Barthes ve Světlé komoře) si myslí, že fotografie je prostředkem nesmrtelnosti, navždy – i po smrti objektu – zpřítomňuje figuru na obraze, já si naopak dlouho myslel (a možná to mám stále někde v sobě), že fotografie (vlastně jakýkoliv záznam) je komplicem smrti/finality, dokazuje, že v ten a ten den jsme byli tam a tam, měli jsme na sobě to a to atd., zkrátka ochuzuje o potenciality, zabraňuje bájení. Apendix: Občas zatoužím sestřihat si svůj vlastní film, jmenovalo by se to Blasfemie. Z určitých filmů bych vystřihal určité záběry, ty bych pak spojil do jednoho velkého rouhavého celku. Z tohohle filmů bych určitě musel použít scénu z kostelu. Gerard mazlící se s sochou Krista na kříží představující si, že se jedná o Hermana. Nezapomenutelné! [13.1.2022, 7.12.2022] () (méně) (více)