Režie:
Drahomíra VihanováKamera:
Jiří MacákHudba:
Jiří StivínHrají:
György Cserhalmi, Josef Kemr, Zuzana Kocúriková, Miroslav Donutil, Lubor Tokoš, Vladimír Marek, Ilja Prachař, Karel Hofman, Stanislav Tříska (více)VOD (2)
Obsahy(1)
Dokumentaristka Drahomíra Vihanová natočila i několik hraných filmů, které se však obtížně prosazovaly v distribuci. Platí to rovněž o Pevnosti, natočené podle povídky Alexandra Klimenta: pojednává o měřiči vody, jehož nové působiště v zapadlém kraji je součástí přísně střeženého vojenského prostoru. Režisérka se rozhodla oživit, bohužel dosti mechanicky a neživotně, vypravěčské postupy ze 60. let (včetně užití černobílého materiálu), avšak ve zcela změněných kulturních i společenských podmínkách již nedokázala publikum oslovit. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (35)
Český Lev 6 nominací: Herec HR - György Cserhhalmi, Herec VR - Josef Kemr, Kamera, Střih, Hudba, Zvuk ()
Už ne tak vyloženě laciné jako Zabitá neděle, a je tu alespoň v útržcích pokus vyprávět nějaký příběh, a nejen tezovitě kritizovat režim a jeho dopady, ale pořád je to laciné ne-tolik-vyloženě: všechny ty nedořečenosti a tajnosti a mezery a prázdna a volné konce a střihy a šerosvětla a polotmy a šumy nedávají dohromady žádnou precizně strukturovanou síť konkrétních náznaků vedoucích k určitému pochopení celku mozaiky, nemají žádný neodbytný smysl, je to prostě ten nejobyčejnější trik na světě, stále jen naznačovat a pronášet mlhavé citáty a povzdechy a dělat se zajímavější, i když žádná skutečná tajemství a osudy se za významným mlčením a ustřiháváním neskrývají a žádné celistvé mozaiky se nemáme dopátrat. Je to trochu prachsprosté a levné, bezpracné, zvlášť když uvážím, jak málo se Vihanová od Zabité neděle za těch pětadvacet let posunula a že měla dojem, že takhle plytký film s tak slabým a neoriginálním sdělením a oprýskanými nástroji má smysl udělat. Pokud jde o techniku, Vihanová prostě není ani Chytilová ani Menzel ani Jakubisko, ale tetelí se neurčitě a neoriginálně a trochu hystericky mezi všemi vlivy a oproti nim navíc ještě v konci šedesátých let zůstává uvíznutá. Film měl pár hezkých momentů i dobrý základní kafkovský názvuk (Zámek a zeměměřič jako Pevnost a vodoměřič), ale zůstal skicovitý a nevytěžený, snažící se dělat z tajemna přednost, byť se za ní skrývá jen neschopnost vyprávět lépe a silněji. Na rozdíl od Vihanové Pevnosti ale Kafka svůj Zámek plánoval dodělat. ()
Nepochopila jsem, proč je na plakátu Donutil a ne György Cserhalmi, když hraje hlavní roli. ()
Naprosto hustá záležitost o níž jsem dlouho neměl potuchy. Tento černobílý snímek o měřiči vody (Cserhalmi), který se seznámí s velitelem vojenské pevnosti (Donutil) měl skvělý spád a bez ohledu na dosti čitelnou kritiku z obsahu v oficiálním textu distributora mne velmi zaujal. Zajímavější to bylo o poznání, že vojáci v pevnosti střeží cosi o čemž nikdo nesmí nic vědět. Kolem ústřední dvojice se navíc točí celá řada zajímavých figur (např. Schmid) . Skvělá deptající totalitní záležitost (díá - li se to tak nazvat). Rozhodně doporučuji vidět. 4 umělé květiny. * * * * ()
70% Nepřekvapilo mě, že v jednu chvíli zazněla - diegeticky - skladba od Kabátů, ale že to byla zrovna Óda na konopí... to mi časově trochu nesedělo:) ()
Drahomíra Vihanová nesměla mnoho let točit, maximálně dokumenty. Že však nezapomněla ani celovečerní filmařinu, dokládá toto černobílé podobenství o prolínání dobra a zla, kdy hranice nejsou nikdy dané. Navíc jeden z mála filmů, kde můžu i Donutila. ()
Neobyčejným neklidem (posilovaným citlivou obrazností) proniknuté vyprávění o volnosti a totalitě strhuje svou významovou mnohotvárností. V makavých kulisách maloměstské banality policejního státu spolu hrají šachy dva životní outsideři: zkrachovalý parvenu, který všechen svůj život rozpustil ve svobodu, a strážce pevnosti, důstojník, opovrhující svými chlebodárci, ale současně obávající se volnosti, které se dialogem s bouřlivým hledačem z maringotky dotkl. Temné hře sekundují nositelé myšlenky - muži, kteří se žijí s pravdou: farář a „místní blázen“. Mat nepřichází znenadání, ale je předurčen již prvním tahem. Skvěle napsáno, skvěle zahráno, skvěle režírováno. Film nejen o svobodě a hadech. ()
PRvná dva obrazy mě skutečně nadchly, ostatně veškerá kamera Jiřího Macáka. Navozené kontrasty a dynamiku se sice nedařilo udržet až do konce (zvláště od poloviny ke konci), přesto však považuji tento experimentální film Drahomíry Vihanové - mezi těmi všemi pelíšky a pupendy - za dobrý a úspěšný. Jen drobná "filipika proti" častému porovnání s dílem Kafkovým, které není vůbec na místě: Chybí tu polarita mužského a ženského principu, rozpracování syndromu nemoci (viz Proces), když smrt, tak jedině poprava atd. Kafkovská sekundární literatura je neobyčejně rozsáhá a některé poznatky z ní plodné. ()
Marně jsem hledal film v šedesátých letech, pak jsem si všiml v televizi let osmdesátých, až jsem jej našel v devadesátkách. Asi bych spíše ocenil barevný dobrodružný film, forma černobílého podobenství mě při temných záběrech a tiché řeči spíše uspávala. Při poměrně zajímavém obsazení bych také ocenil našeho herce v hlavní roli. Snad jen soudružsky zdevastovaný Nový Hrad u Jimlína a ta nahá holka byly pro mě zajímavé. ()
Až v poslední scéně mi konečně docvaklo, že to celé bylo podobenství o dobru a zlu. Ještě mě teda napadlo, že by to mohlo být o komunismu (což je na Česko strašně originální téma, že jo) a že lidi v onom místě mají symbolizovat obyvatele Československa, pevnost jsou hranice, vojáci jsou vojáci, co hlídají, aby nikdo nepřekročil hranice a jimi střežená SPOILER (jestli to v tomhle žánru vůbec je možné) prázdná místnost má symbolizovat volnost a svobodu za hranicemi. KONEC SPOILERU. Každopádně kdybych se přiklonil k téhle interpretaci, některé věci mi tam nezapadají do sebe. Ale nakonec to podle mě bude kombinace obojího, už jenom kvůli tomu, že Vihanové debut v šedesátkách skončil v trezoru a do konce komunismu nic nenatočila. Pevnosti se nedá upřít perfektní kamera a skvělý soundtrack, jenže celý ten film je skoro bez děje a s tou jednou záhadou, co tady je nastolena, se vůbec nepracuje. Kvůli tomu mě ten film dost nudil a znova už bych se na něj nepodíval, byť se mu jisté kvality uznat musí. A filmových podobenství po roku 1993 je žalostně málo, takže každý pokus cením. 3* ()
Český pokus o tvorbu a'la Béla Tarr nedopadl i přes finanční neúspěch díla vůbec špatně, byť si své zaujetí vysvětluji i tak, že snímek částečně rozvíjí nikdy nedokončené myšlenky mé nejoblíbenější osobnosti v oblasti literatury. Pár chybám se ale přes veškerou snahu nevyhnul - hlavní postava v podání György Cserhalmiho nevzbuzuje až takové sympatie, přičemž tohle dávám za vinu především technicky nezvládnutému dabingu (nemluvě o tom, že se jinak velký oblíbenec v této oblasti Pavel Soukup nesžil s výkonem maďarské akvisice), z filmového vyjadřování cítím jistou ukvapenost pramenící z nadšení okolo pádu režimu (a tím pádem i znenadálého svobodného vyjadřování), no a ono zmíněné ideové rozvinutí je vlastně učebnicově polopatické, což je v rozporu se zmíněným židovským spisovatelem (jeho Zámek rozhodně není zámkem v pravém slova smyslu). Líbí se mi ale zachování dalších Kafkových svébytných rysů - zdejší děj se nedá aplikovat a priori na pozdní normalizaci, v zásadě se s takovými Ewaldy můžeme setkat i v druhé dekádě 21.století, navíc není ani stopy po srpech, kladivech, či jiných podobných zrůdnostech. Vedle univerzálnosti lze vypozorovat i vystihnutou "procesní" beznaděj, hlavně v druhé polovině, kdy události nabírají veliký spád (konkrétnější ale nebudu, protože právě v pointě díla pozoruji onen "kámen mudrců"). Sice jsem zmínil jisté nedostatky v případě hlavní role, jinak se mi ale zdejší obsazení docela líbí - nejlepší mi zde přišel Josef Kemr, pro kterého to bylo druhé zavítání do světa úzkoprofilové kinematografie (předtím "Krvavý román"), zaujme i farář Lubora Tokoše, naproti tomu Miroslav Donutil nemá zde až tak velký manévrovací prostor a obal DVD na něj láká pochopitelně z marketingových účelů. Z českých porevolučních reflexí komunismu sice radši doporučuji čerstvější "Pouta" a šerá beznaděj v "Pupendu" byla působivá neméně, přesto bylo jednoznačným hříchem tehdejšího publika, že nechalo toto dílo zapadnout. (Za sebe si ale myslím, že by se to časem mohlo změnit, tedy aspoň pokud současní tvůrci dodrží nastavenou laťku a budou pokračovat v obrození z posledních dvou let.) 80% ()
Natočeno podle vyprávění místních na jeden přísně tajný bunkr v Praze ()
Když už někoho kousne had čtyřikrát, to ho musí opravdu štvát... Prazvláštní film s atmosférou založenou zejména na černobílém podání, tmavý a bezútěšný. Ostře řezané rysy byly zřejmě hlavní podmínkou na castingu, proto prim hraje Josef Kemr a Cserhami, ovšem příšerně předabovaný. Potěšil Jan Schmid v epizodní roli a spousta lehce dokumentaristických záběrů. Nevím jestli se mi to úplně líbilo, ale nedokážu dát méně než 3*. ()
Variace na Kafku? Zeměměřič, černo-bílý film, pár dobrých herců. Od Drahomíry Vihanové nešlo o přehnané ambice, spíš touhu podat výpověď o dysfunkční společnosti a dysfunkčních mezilidských vztazích. Nějak to nevyšlo a výsledkem je dysfunkční film, jenž se snaží být mnohoznačný, plný jinotajů... a tváří v tvář svobodě najednou zoufale drhne. Zřejmě i režisér může být přemotivován. ()
Zvláštní kafkovský pokus. Dobová rarita. 48%. ()
Škoda, že se tak málo starali, aby divák ten film pochopil. Vždyť já jsem si až do konce kladl otázku, jsou to komančové, nejsou to komančové, co vlastně po něm chtějí, proč má podepsat a co to má podepsat...To by mělo patřit k nějakému takovému bontónu, že nejdřív divákovi vysvětlím, o co jde, a pak teprve si hraju na umění. Gyórgy je prototypem charismatického blba, intelektuálského seladona, avšak při bližším pohledu je zřejmé, že se jedná o obyčejnou vopici, jakéhosi lidoopa v lidských šatech, který mluví málo a tak se mu daří před celým světem tajit svou neobdařenost. Nechápu taky, proč je na obalu filmu Donutil, který tam hraje dohromady asi 20 sekund, Asi proto, aby se film udělal v očích nezkušeného diváka něčím lepším, než ve skutečnosti je, což platí nejen pro Donutila, ale i pro celek jako takový. ()
Vážení přátelé...velmi zajímavý počin, hraje tu ten "Maďar" ze Želar a skvěle...Film velmi neprávem pozapomenutý... ()
24. 05. 2014 (156.); paní Vihanová je výtečná dokumentaristka ()
Na začátku musím napsat, že rozhodně nejsem veliký milovník Nové vlny ze 60tých let. Z té doby mám raději filmy starších režisérů (Kachyňa, Vláčil, Vávra), než tehdy obdivovaných (Němec, Schorm, Juráček, Chytilová). Výjimku tvoří Forman s Menzelem. Prakticky z výše jmenovaných je Vihanová jedním z nejméně zajímavých filmařů-prakticky je zcela bezvýznamná na poli filmové režie. Proto mě mile překvapila touto Pevností. Zatímco většina vyjmenovaných režisérů na začátku 90tých let tápala a nevěděla co si počít s absolutní uměleckou svobodou omezenou o finanční krití státu (Chytilová skusila kombinaci umění/komerce s Dědictvím a uspěla tak na půl// Němec a jeho oba filmy z 90tých let jsou směšným pokusem o navázání svých dávných úspěchů// Forman zůstal radějí v USA atd). Vihanová se nebála a natočila pozoruhodné podobenství (slovo které vůbec nemám rád) s všemi klady i zápory filmařiny 60tých let. Solidní čb kamera a hudební doprovod dává filmu přesnou atmosféru tajemna i napětí. Režie je výborná. Příběh, jak u většiny podobenství, je nulový, nezáživný, nepromyšlený a vše se děje jakoby z hůry (respektivně z scénaristovi vůle, bez psychologického-dramaturgického-logického opodstatnění). A opravdovým klenotem jsou výkony herců. Ty jsou opravdu na vysoké urovni. Film Pevnost je filmem těžkým, pro opravdu malou sortu diváků (ktará jej sabotuje svým nezájmem). Filmem který v tvorbě u nás za posledních 40let působí jak zjevením. A nebude přeháněním, když budu tvrdit, že patří k tomu nejpodařenějšímu co u nás vzniklo za posledních 20let. ()
Jediný,co na tom filmu je úplně k hovnu,je oficiální text distributora.O existenci filmu jsem do nedávné doby vůbec nevěděl a překvapilo mě,že se u nás něco tak solidního natočilo v první polovině 90.let. ()