Zabitá neděle

Už je tu zas zabitej čas, zpíval kdysi Michal David v intru úspěšného osmdesátkového titulu Láska z pasáže o životním stylu mladých příslušníků pražské galerky v době pozdního socialismu. O pár let dřív natočila režisérka Drahomíra Vihanová Zabitou neděli, snímek, který není jen povrchní kritikou stoupenců sladkého života na úkor druhých. Jde o studii odcizení a úpadku člověka, který dělá práci, co ho neuspokojuje, neumí se ale vymanit z ubíjejícího stereotypu vojenského života a myšlení založeného na autoritě. Nic jiného než střílet, poslouchat a přikazovat totiž neumí. Hrdina příběhu, důstojník ČSLA, nevidí smysl ve své práci a nenachází ani žádný osobní cíl, ke kterému by se mohl upnout. Svět kolem sebe vnímá jako prázdnotu a vrstvení banalit. Pohrdá rituály vojenských předpisů, děsí ho představa budoucnosti stejně fádní a ubíjející, jako je nudná a bezútěšná přítomnost. Dočasnou úlevu z pocitu opovržení nad sebou samým mu poskytují jen stále větší dávky chlastu a myšlenka na únik před zítřkem. Za tenhle negativní obraz naší armády odpovědní činitelé Vihanovou nepochválili. Film jako jeden z prvních skončil po zahájení normalizace v trezoru. I přes krátkou stopáž nebylo jednoduché tuhle nelíbivě natočenou, těžkou a nepříjemnou záležitost vstřebat, příště by to chtělo něco optimističtějšího. Celkový dojem: 60 %. (13.01.2017)

Film, na němž je až příliš znát, za jakých podmínek (a v jaké rychlosti) vznikal. Z českých novovlnových počinů vidí tenhle svět nejčerněji. Jeho sledování bylo ještě méně příjemné než v případě podobně ostentativně negativistického Pasťáku. Byť hrdinův rezignovaný životní postoj a urgentní potřebu převzít kontrolu alespoň nad vlastním životem částečně chápu, přišel mi celkový skepticismus přehnaný. Zároveň oceňuji formální originalitu. Promýšlené rozbíjení časoprostoru a kolážovitá intermediálnost (texty, fotografie, čtení knihy), nápaditě kontrastuje s dějovou stagnací (předjímající nástup normalizace), dělají ze Zabité neděle film nadčasový, o němž budou vznikat neoformalistické studie ještě mnoho let. 75% (12.04.2009)

Sdělení je jasné, ani není dovoleno se splést, vzhledem k tomu, z jak plakátových, schematických obrazů je ta drobná koláž sešitá. Kdyby dílko zobrazovalo banalitu až trapnou, bylo by nesnesitelné, ale mohlo by být skvělé, tohle je mnohem více jen trapně banální zobrazení, mix provařených klišé, ještě zdůrazněných únavnou doslovností vnitřního i vnějšího monologu ("Ten čas se ale vleče." - "Jsi sama. Leze ti to na mozek. Bojíš se, že z toho zešílíš. ... Jenomže já nejsem ten, kdo ti od toho pomůže."). ***** Nepodařený mix odvozený z poetiky povídek Hrabala a Kundery, kdy z obou poloh se tu zúročuje to horší, takže nevzniká celek ani existenciálně chytrý, ani existenciálně půvabný, ale jen didakticky a průhledně kritický, z notoricky známých pozic. Plus je to říznuté mdlým odvarem z vykradených Chytilové Sedmikrásek. Žádný vtip ani překvapení, jen pedagogická nuda a otrocké meldování. Navíc ve mně neodbytně narůstal dojem, že onen vynášený střih režisérce sloužil jako zástěrka pro neschopnost plynule vyprávět. ***** Nemůžu se zbavit myšlenky, oč hůře musí tento malofilmeček dopadnout třeba ve srovnání se stejně nízkorozpočtovou, černobílou, letně ospalou a kritickou skicou na stejné téma a s podobnou stopáží, totiž s filmem Uprostřed babího léta ve stepi zahoukal vlak, natočeným v ČSSR roku 1972. Ten sice poukazuje na stejné věci, ale je to neotřelý výjev, o to sžíravější, oč je citlivější v nuancích a původnosti postaviček (byť zároveň zcela typových) i v jejich svízelném polapení v netečném prostoru a čase, v situaci, která ruinuje jejich potenciál i charakter a nutí je, aby si v tom zmarněném osudu byli navzájem více či méně důstojnými či zcela bezectnými svědky, souputníky, spolutrpiteli i spolupachateli. Vedle tohoto výtečného, byť stejně miniaturního dílka mi hysterický a odvozený počin Vihanové připadá neumětelský a školácký jako slohovka netalentovaného žáka. *~ (14.12.2017)

Velice zajímavá sonda do prázdnoty jednoho nadpoučíka, prokládana vtipnými hláškami a slogany. Hned na začátku úžasný vzkaz od uklízečky, ponožky v hrnci, následně polévka v hrnci ... :o) Starý mládenec který zkouší krájet suchý chleba žiletkou (zkušenější staří mládenci rozbíjí kladivem ...) Arnoštkova "domácnost" mě neskutečně bavila, ovšem na návštěvu bych k němu asi nešla .... :o) Víc než Bajaja nadchla Míla Myslíková. Záběry někdy připomínaly Chytilovou, kritika zas Schoma. Film sice do kategorie Podobenství zařazený není, dle mého soudu podobenstvím je. Pro mne první hraný film Drahomíry Vihanové. 30. 7. 2014 Mrzí mě že už nemůžu žádnou hvězdu přidat, líbí se mi to čím dál víc. (23.04.2014)

Hodně hořké, ale často i vtipné. Překvapivě záživné hrdinovo plácání se od ničeho k ničemu, přežívání od výplaty k výplatě…a pokud není v kapse ani koruna, stačí zajít na osamělou ženou toužící po muži. Vojákův prázdný život vyplňovaný flákáním, plkáním o blbostech, chlastáním a následným střízlivěním, nebo v lepším případě znuděným přednášením o zbraních civilistům (kteří tomu stejně nerozumějí) je však na druhou stranu i ubíjející…a to nejen pro diváka, poněvadž hlavní hrdina si neustále pohrává s myšlenkou na sebevraždu (chvílemi to připomíná hraní ruské rulety samotného se sebou). A pak je zde řada symbolismů (třeba v případě děvčátka, mladé holky a vlastně i starší ženy), z nichž jsem některé úplně nepobíral. Akorát ty 2 „civilistky“ byly jak vystřižené ze Sedmikrásek (a když k tomu připočtu ještě ty prostitutky, tak se rozhodně nedá říct, že by paní režisérka byla puritánka). Silné 4* a někdy v budoucnu bych si film rád zopakoval (a znovu se pokusil některé scény rozluštit). „Zapomeň vše co jsi viděl a slyšel – mlč!“ (14.05.2014)