Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba

Film oscilujúci medzi drámou hovoriacou o právnych dôsledkoch vraždy mladej ženy a lyrickým pohľadom na zvykové právo i morálne hodnoty cigánskeho etnika. Rozhodne nie špatný nápad (ale ani originálny), avšak formálna stránka snímku je pomerne netradičná a pre diváka náročná na sledovanie (lyricko-epická stránka). Oceňujem však snahu D. Vihanovej pridŕžať sa presných reálií (napr. liturgia, cigánsky slovník, právne poučky a pod.). V konečnom dôsledku ma ale film veľmi neoslovil. Podobne sociálne ladený film o cigánoch je napr. Cigán (2011) alebo Marian (1996). (26.10.2013)

Konflikt moderního psaného práva s právem zvykovým není špatný námět. Ale ani nový. Právní věda, etika, etnografie a další vědy se problémem běžně zabývají, a každý studentík daných oborů si rychle osvojí kromě základních znalostí i terminologii, která se v odborné literatuře a diskusích na dané téma používá. V tomto filmu ji nezná ani univerzitní profesor teorie práva. To fakt bolí. --- Podobně tvůrci filmu dopadají, když zobrazují práci policie a justice. Neznalost a amatérismus jsou evidentní. A stejnou úroveň mají jak odkazy na křesťanskou etiku, tak úsudky a postřehy o problémech romského etnika - chybí jak odborný základ, tak vyzrálost získaná životní zkušeností. --- Historie nám jasně říká tři věci: Za prvé, mladí intelektuálové odhalují nové obzory a myslí si, že na něco přišli. Za druhé, jejich objevy jsou součástí jejich osobního růstu, nikoli růstu poznání jako takového. Za třetí, něco špatného je v každé společnosti, která rozumy mladých intelektuálů bere vážně. --- Jurodivý student umění Jakub je modelovým příkladem. Není nikoho, koho by nebyl ochoten coby blbce poslať do rici. Sám se však jasně vyjádřil jen jednou, a to filmovou koláží nejkrvavějších a nejnechutnějších záběrů, jaké se daly sehnat. Jak objevné! Jak pronikavé! Hraje-li taková osoba ve filmu zásadní roli, dokonce má snad představovat jakýsi klíč k pochopení „něčeho“, podává velmi nelichotivé svědectví o intelektuální a mravní úrovni režisérky. --- Bohužel žijeme v době, kdy je jakákoli slátanina o Romech pokládána za přínosnou a patří k dobrému tónu o ní hovořit moudře a pochvalně. Přesto si dovolím optimisticky doufat, že s odstupem pár let budou i samotní tvůrci filmu vděční, že jim Zpráva o zmateném putování sedmdesátileté studentky Vihanové nebude připomínána a upadne v milosrdné zapomnění. (18.08.2010)

Snad nejodvážnější film české (polistopadové) kinematografie. Nikdy jsem nepochopil, jak se Drahomíře Vihanové podařilo natočit jej, a to nejen pro nezbytné zabydlení se ve východoslovenských cigánských osadách, ale pro ostré (a tedy zraňující) vědomí toho, že se v konečné podobě snímku nesloučí, ale vedle sebe zůstanou stát, všechny ty zcela nespojité diskursy, z nichž především citovaná nadčasová a nadosobní Slova Boží (Písma svatého) a krajně bezprostřední, do vteřiny, která mizí, vsáklá řeč cigánská spolu kontrastují natolik, že film může začít připomínat spíše alegorii než osobní svědectví, a o to režisérce bezpochyby nešlo. Naopak. Film vtěluje tázavost generace, která se poprvé postavila na svobodné nohy, ale která rovněž musela pochopit, že jazyk, kterým se vyjadřuje, si přisvojila hovada i zrůdy, které tak výstižně zpodobila univerzitní komise rozhodující o studentském bytí a nebytí jedné z hlavních postav. Dojímá mě i ten celý kolorit, balík Placákových Babylonů a knedlíky navíc v menze v Opletalově. Nic z toho jsem nezažil, ani ten hlad, a to jsem skoro nejedl, šest rohlíků ve Vítu nebo v Normě, kelímek dvaceti deka salátu z prošlých surovin, později štrůdl za dvacku v Michelský pekárně v Dlouhý a suchá půlka chleba zpola snězená v tramvaji. On ten nezájem vyučujících (až na pár svatých, otcovských výjimek) ve mně natolik vzbuzoval hnus a touhu to všechno jedním mílovým krokem překročit, že jsem ani nedokázal polknout, natož hladovět, a pak jsem to překročil a dlouho už zvracím z toho, jak se ve mně nad tím pohnula duše. Jinak je až šokující, jak přesně Jakub svým fragmentárním, lecčíms kulhajícím jazykem zasazuje krizovou situaci romské menšiny: slyším v tom echo protestních hlasů amerických obhájců afroamerické minority v padesátých letech, kteří přímo upozorňovali, že se cílenou segregací vytváří snadno ovladatelná a bezmocná otrocká skupina k čemukoliv použitelných lidí, tedy že otrokářství může pokračovat jen z moci patřičně nastavené řeči. A řeč? O tomto filmu v roce 2000 ani nikdy potom nikdo z mých spolu-studentů ani spolu-bydlících nemluvil. Kde to žiju, kde jsem to žil… Alma mater. (10.02.2019)

Režiserka Vihanová sa nebojí rýpat do takých témat ako je romska komunita!A čo jej slúži ku cti je aj fakt že s touto temou si poradila celkom dobre!Nebála sa natáčat azda na najhoršom mieste na Slovensku a to v romskej osade Letanovsky mlyn na Spiši.Takto dodala filmu naozajstnu autencitu.Nebala sa okrem toho zarýpavat do problematiky viac nez by bolo slusne.Skuma našu a romsku mentalitu a ich rozdielnost s puncom uveritelnosti.Co mi ale na pribehu trochu vadi je scenar, ktorý sa rovnakou mierou stara aj o samostatne osudy hlavných predstavitelov co podla mna pribehu velmi neprospieva.Zato obsadenie niekolkých naozaj dobrých slovenských hercov do filmu /Milan Bahúl,Zuzana šulajová/ chápem ako velmi dobré rozhodnutie pani režisérky. (18.08.2007)

Trochu mě překvapilo zdejší nízké hodnocení tohoto filmu. Já považuji podobné polemiky v současnosti za poměrně smysluplné, protože je vždy důležité respektovat kulturu jiných etnik. A umění určitě mnohokrát sloužilo a bude vždy sloužit i k vyjádření se k současným společenským problémům a otázkám. Byť šlo právě téma "Romové a my" zpracovat filmařsky o něco lépe, nemohu si 4* odpustit za zajímavý podnět směřující k hlubšímu diváckému zamyšlení. (15.08.2005)